Dům v Matoušově ulici

31.08.2024

Spisovatelka Tereza Boučková (*1957), autorka Indiánského běhu (Cena Jiřího Ortena 1990), bestselleru Rok kohouta nebo Šíleně smutných povídek a scénářů k filmům Smradi a Zemský ráj to na pohled a též zpěvačka hudební skupiny Mišpacha, vydala nový román Dům v Matoušově ulici. Od narození do dospělosti žila Boučková v neoklasicistním domě v Matoušově ulici č. 12 na pražském Smíchově nedaleko Portheimky a před několika lety se tam vrátila. Ten dům koupil v roce 1927 židovský právník Eduard Schwarz, který zde chtěl najít pro sebe a svoji rodinu – syna Karla s manželkou a dceru Emmu s manželem – důstojné sídlo. Autorka se rozhodla vyprávět osudy této rodiny a dalších obyvatel domu, které znala nebo po nich pátrala. Měla štěstí, že v tomto domě žilo tolik zajímavých rodin a že ji další pátrání dovedlo k dalším osudům, o nichž jistě neměla zpočátku ani tušení. Jeden obyčejný dům na Smíchově a co vše se kolem něj odehrálo!
Chvílemi je hlavní postavou sám dům se svými proměnami, ať už se měnila fasáda a její výzdoba nebo vnitřní uspořádání pro potřeby rodiny právníků nebo pak poté, co byly prostory děleny na menší byty. Chvílemi čteme historii obyvatel domu, sousedů autorčiny maminky Anny Kohoutové, druhé manželky známého spisovatele Pavla Kohouta, který zde bydlel se svými rodiči a nejdřív také se svojí první ženou, známou herečkou Alenou Vránovou. Chvílemi jsou to vzpomínky na autorčino dětství a na to, jak zůstala s maminkou a dvěma sourozenci sama. Chvílemi nás vyprávění přenese zcela mimo dům, do nacistických koncentráků, do Osvětimi, do Terezína či jinam. Historie obyvatel domu se tu proplétá se sousedskými i příbuzenskými vztahy a s historií domu samotného, turbulentní 20. století tomu nahrává, ale nejen ono, nejen minulost, ale také žhavá přítomnost – Boučková se totiž nebojí zahrnout do nedlouhého románu ani aktuální události, protože když píše ponořená do minulosti, nemůže přece přítomnost ignorovat: válka v Ukrajině, válka v Gaze, teroristický útok na pražské filozofické fakultě.
Autorka nám nepředkládá lehká témata, píše o pronásledování židů za války nebo o komunistické totalitě po válce a kolem ní běží zase krvavé dějiny, jak tomu pak uniknout? Pořád je tu doba rozmetaná „na kusy a na kufry“, jak autorka trefně píše. A ke komu ji pátrání dovedlo? Není to jen její rodina a rodina právníka Schwarze, ale také rodina Epsteinových, je tu herečka Zita Kabátová s manželem a synem, prvorepubliková hvězda, která má po válce zákaz, je tu dědeček Václava Havla Hugo Vavrečka, je tu i sám Havel, který měl vztah s Annou Kohoutovou, je tu dokonce i původ režiséra Miloše Formana, to vše v jednom domě a kolem něj. Dějiny běží a běží i vyprávění, autorka nepotřebuje stovky stran na nějakou ságu, je přímá, pregnantní, působivá, její příběhy mají vzdor i prohru, naději i beznaděj, lásku i smrt, tragédie i chvíle štěstí. Ovšem nezapomínejme, že Boučková psala román, „svůj osobní pohled na lidi a na dobu“, kde se „pravda prolíná s fantazií…“