Dům v Matoušově ulici
Tereza Boučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/552231/bmid_dum-v-matousove-ulici.jpg
4
80
80
V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se posluchači nechce audioknížku odložit, dokud ji neposlechne do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit. „Je večer, je zima, tma, mrzne. Před domem v naší ulici zastavují hasiči a chvíli po nich záchranka. Auta výstražně blikají. Němě, bez sirén. Působí to tím hrozivěji. Vyskakují z nich muži. Přidá se k nim žena, která se odlepila od dveří našeho domu. Utvoří spolu hlouček a něco si vzrušeně říkají. Žena ukazuje nahoru k vyšším patrům. Všichni se tam dívají. Pak vtrhnou do domu. Chodbou zní dupání, hlasy. Vzdalují se a přibližují.“ Tereza Boučková: Dům v Matoušově ulici | Čte Jitka Ježková | Režie Jan Drbohlav | Zvuk a střih Kate Hamsíková | Hudba Štěpán Škoch | Mastering Štěpán Škoch | Natočeno ve studiu All Senses Production s. r.o. | Grafiku podle knižní obálky upravil Jan Dobeš | Produkce Kateřina Višinská | Vydala Euromedia Group, a.s.– Témbr, v listopadu 2024. | Tereza Boučková. Dům v Matoušově ulici. Copyright © Tereza Boučková, 2024. Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, 2024.... celý text
Romány Literatura česká Historické romány
Vydáno:
2024
,
Témbr
Interpreti: Jitka Ježková
více info...
Přidat komentář
Knihy Terezy Boučkové čtu ráda a pokaždé mě dostane její upřímnost a otevřenost, s kterou k tématu přistupuje. Tento román je hlavně autobiografickou výpovědí o domě na pražském Smíchově, ve kterém strávila velkou část života. Pátrání po osudech obyvatel domu je velmi intenzivní a emotivní. Autorka předkládá čtenáři osudy obyčejných lidí, které semlel nejprve nacismus a pak i komunismus. Každý po svém se snaží svému osudu vzdorovat nebo před ním utéct, ale šance jsou minimální.
Mě osobně hodně zaujal osud známé prvorepublikové herečky Zity Kabátové, která v tomto domě také žila, a většinu čtenářů určitě zaujmou pasáže o vztahu maminky autorky, Anny Kohoutové, s Václavem Havlem. Kniha je tedy nejen silnou osobní výpovědí, ale především svědectvím o našem současném životě.
Dočteno - a nemám slov. Tato kniha na pomezí beletrie a literatury faktu, nekompromisní zpráva o světě včerejška a dneška, o lidech mezi nacismem a komunismem, o údělu židovství a paměti a mnohém dalším, je jednoznačně jedním z nejintenzivnějších čtenářských zážitků tohoto roku. Doporučuji z celého srdce! Není to komfortní čtení, ale kdo si ho nechá ujít, olituje! Sama se hodlám vrátit...
Moje první kniha od autorky. Je až neuvěřitelné kolik známých osobností bydlelo v jednom domě.
Mám ráda knihy, ve kterých se dozvím něco nového a zajímavého. Taková byla i tato, zajímavé čtení o historii obyvatel domu, k autenticitě přispívá skutečnost, že autorka v domě sama bydlela a vypráví vlastně o historii členů své vlastní rodiny.
Kniha čtivá a dobrý nápad. Škoda, že se nedalo najít víc o německých obyvatelích za války a jejich osudech. Trochu nejasné či mi uniklo to původní vlastnictví nějakého spolku. A pro mne snad i čtivější přes osobní rovinu byly ty vzpomínky na poválečné lidi, manželé Zavřelovi, Alenu Vránovou, návštěvy Václava Havla. Možná by k tomu ještě hezky zapadlo dopátrání nějakých osudů "všedních" lidí, kteří v domě snad také žili a neměli umělecké či lékařské profese. Vsuvky k současnému dění mne nevadily, také budou jednou svědectvím doby.
Na prostoru 200 stran zpracovala Tereza Boučková bohatou historii domu na pražským Smíchově, kde léta sama bydlela. Přináší nám osudy majitelů domu a jejich rodin, jakožto i nájemníků a lidí, kteří v domě žili, nebo ho třeba jen navštěvovali. To vše v časovým rámci od konce 20. let 20. století do současnosti.
Osudy prvních židovských majitelů domu během nástupu nacismu byly velmi dramatický. Pátrání po jejich žijících potomcích i po bývalých autorčiných sousedech mě bavilo a vyprávění mě vtáhlo. O prof. Epsteinovi, kterej byl donucen pomáhat v Osvětimi Mengelemu, se dokonce dá něco dohledat na internetu.
Za pozornost rozhodně stojí, že autorka zdokumentovala nejen historii domu, ale i průběh svýho pátrání. Jakoby v přímým přenosu tak sledujeme, kde a jak získávala informace, ale i to, co se v době jejího pátrání dělo v reálným čase. Popisuje, jak její tvůrčí rozlet utlumil vpár Ruska na Ukrajinu nebo izraelská invaze do Libanonu. Tohle propojení historický linky vyprávění s autorčinou přítomností vnímám jako velmi osvěžující prvek.
Určitej zlom v mým vztahu ke knize přišel v její druhý polovině. A to zejména proto, že trpím agresivním odporem vůči bulváru jakýhokoliv typu. Sledovat soukromý osudy hereček Zity Kabátový nebo Aleny Vránový, který v domě svýho času bydlely, mi ještě tolik nevadilo. Ovšem při stopování Václava Havla, kterej v domě navštěvoval svoji milenku, jsem se cejtila jako paparazzi, a to už mi šlo proti srsti. Ovšem je to jenom můj názor, chápu, že pro někoho může bejt právě tahle část naopak tím hlavním, co ho ke knize přitáhne.
Za mě celkem zajímavej počin. I třeba proto, že na počest židovských obyvatel domu, kteří byli zavražděni nacisty, iniciovala Tereza Boučková umístění tzv. kamenů zmizelých na chodníku před domem.
V tomto domě žili či přebývali opravdu zajímavé osobnosti se zajímavými osudy, které jsou v románu popsány opravdu živě s velkou invencí. Nevím ale, co zde dělá válka na Ukrajině a v Palestině, jakož i jiné současné události nevztahující se k tématu. Asi nejsem na výši autorčina intelektu, v tom to jistě bude. Nu což, čte se to dobře a to je pro mne hlavní.
Začátek knihy se četl velmi dobře, vtáhl mě do děje a četl se "takřka" jedním dechem, ale postupem stránek "tah" začal uvadat, což je škoda. Přesto nelituji času stráveného s touto knihou.
Jsem z knihy nadšená. Mám podobné touhy pátrat po historii míst a lidských příběhů v nich. Pokud se o to člověk pokusí, většinou bývá odměněn netušenými a překvapujícími fakty. Život je velmi pestrý a vždy je co skrývat a pak co objevovat. Úplně k tomu stačí vlastní rodina. V případě autorky by byla hrozná škoda, kdyby tuhle příležitost, tedy zapátrat po dávných majitelích a obyvatelích domu kde žila, nevyužila. Je to skvělé téma a díky jejímu podání i obraz doby. Taky mojí doby. To je další velké plus této knihy. Nikdy jsem nečetla tak bezprostřední reakci na současnou situaci kolem sebe, se kterou mohu plně souznít. Jen si říkám, kolik je takových domů, kolik lidských příběhů v nich, co by stály za zaznamenání...
Od románu, jak autorka mnohokrát v knize píše, jsem čekala něco jiného. Toto je sbírka zápisků, osobních myšlenek, pohledu do současného světa. Autorka otevře nějaké dveře v domě, nechá slabě nakouknout a jde se k dalším dveřím. A tak to jde cele čtení .... Škoda že je knížka napsaná tímto stylem. Mělo by to potenciál ale zde není prostor. Postavy by se tak dali lépe propracovat, dozvěděli bychom se více. Jsem z knihy dost rozpačitá.
Zamysleli jste se někdy nad tím, co by váš dům nebo dům vašich předků mohl říci o všech jeho obyvatelích? Já bych to rozhodně ráda věděla, stejně tak, jako Tereza Boučková.
Téměř před sto lety koupil vdovec Eduard Schwarz dům v Matoušově ulici, aby získal pro svou rodinu důstojné sídlo. Naše historie není v mnoha případech lehká a odráží se na osudech lidí, i na osudech domů. Autorka si dala velkou práci a začala sledovat stopy rodiny Schwarzových, ale i dalších obyvatel, kteří se ocitli ve stejném domě, i když v jiném čase.
Jelikož mám ráda knihy podle skutečných příběhů a mám ráda i knihy Terezy Boučkové, kniha mě okamžitě zaujala (a to nejen díky své zajímavé obálce). Teď už vím, že jsem udělala dobře, že jsem si ji přečetla, neboť byla skvělá!
Od prvních stránek příběh vtáhne a rozhodně upoutá čtenářovu pozornost. Mě si kniha získala natolik, že jsem ji nemohla odložit a přečetla ji na jeden zátah. Z textu je cítit určitá naléhavost, která vás zasáhne a pohltí. Probudí ve vás emoce a budete znovu prožívat hrůzy z minulosti. A to nejen té dávné. Autorka se zde dotkne i války na Ukrajině, přepadení Izraele nebo tragédie na filozofické fakultě. Přináší nám tak pohled i na náš současný život.
Když jsme se v knize dostali do období druhé světové války, do koncentračních táborů, tak i když mám načteno hodně podobných příběhů, tak tím, jak je to napsáno, mě to neskutečně zasáhlo, bylo mi z toho úzko a pobrečela jsem si.
Je skvělé, že na předsádce knihy je uveden určitý typ rodokmenu, není to jen rodokmen v rámci jedné rodiny, ale spíše rodokmen celého domu. Při čtení jsem ho ráda využila, abych se ujistila v příbuzenských vztazích.
Celá kniha je velmi upřímná a až hodně osobní, ostatně, na to jsme u autorky zvyklí. Za mě je to rozhodně nejlepší kniha, co jsem zatím od Terezy Boučkové četla.
Jestli si chcete doplnit svou denní dávku emocí, sáhněte po této knize. Jo brečela jsem u některých pasáží, u některých jsem byla rozčilená, ale člověk nemůže spasit všechny hrůzy světa, může o nich jen číst, přemýšlet, nebo se rozčilovat a brečet. Na začátku jsem čekala román o dvou stárnoucích ženách, omyl, jsou to úvahy, postřehy a tak pravdivé, že najednou stojíte v tom domě a jste toho účastni. Pro mě silná kniha.
Není to román, jsou to úvahy, poznámky, myšlenky. Autorka je velmi citlivý člověk, který do textu promítl svoje pocity z aktuálního dění, což na jednu stranu trochu ruší očekávání čtenáře /román/, na druhou stranu ukazuje empatii TB.
Mnohokrát se v knize objeví věta Píši román o domu v Matoušově ulici.
Chtělo by se dodat: A mohla bych ho vidět?
Není to román a je velká škoda, že je to tak prezentováno (je to pro mě asi největší zklamání z knihy). Působí to spíš jako poznámky nebo deník k románu samotnému. Střípky osudů, velmi zajímavé a silné, ale neuspořádané a často i trošku nepřehledné, skáčou v čase i ději sem a tam a zase se vrací, protknuté častými úvahami pisatelky, popisem kam a proč šla, co dělala, pocity z psaní samotného i ze současného dění (válka na Ukrajině, Izrael a Hamás, střelba na FF - ano, tragické, ale proč to je v románu o osudech lidí jednoho smíchovského domu?)... Jsem trochu zklamaná.
Tohle a román? Jeden dům a v něm změť různých osudů a do toho myšlenky a zážitky pisatelky. Popsat něčí osud v pár větách a hned se věnovat dalšímu, vybírat si víceméně osobnosti nějak známé (například Miloš Forman), do toho zakomponovat světově dějiny od koncentračních táborů po Ukrajinu, Izrael, Gazu, nesmí chybět zmínky o Chartě 77, Havlovi a celé to točit kolem jednoho domu, to z díla zajímavý román nedělá. Kniha mě nenadchla.
Při četbě této knihy se mi chtělo Terezu Boučkovou obejmout. Za to, že tuhle knihu napsala a jak ji napsala. Historie obyvatel jednoho domu se prolíná s naší současností – válka na Ukrajině, terorismus v Izraeli, tragédie na filosofické fakultě. Tohle všechno do této knihy patří. Dějiny neustále zmítají životy obyčejných lidí a stále jde přece o to, jak dokážeme životním výzvám čelit, jak se postavíme nepřízni osudu… Moc dobře napsané. Děkuji.
Nová knížka Terezy Boučkové se skládá z jednotlivých střípků osudů lidí ze smíchovské Matoušovy ulice, v níž jako dítě žila a do níž se jako zralá žena zase vrátila, aby se mohla starat o svou maminku trpící Alzheimerovou nemocí...
Nejedná se o nějaké souvislé vyprávění, autorka přeskakuje v času i prostoru a kromě líčení životů zajímavých lidí, kteří v domě bydleli (rodina Kohnova, doktor Epstein, herečka Zita Kabátová, dědeček Václava Havla Hugo Vavrečka, její vlastní rodina) se věnuje i současnému dění, připomíná válku na Ukrajině, válku v oblasti Gazy, střelecký útok na Filozofické fakultě UK...
Dovedu si představit, že někoho tohle útržkovité vyprávění nenadchne a řekne si, proč to všechno autorka vůbec sepsala... Já se ale ráda dozvěděla (byť zkratkovitě) o osudech lidí, kteří byli s domem spjati, je nesmírně zajímavé si znovu a znovu připomínat, jak spletitý, nevyzpytatelný, nespravedlivý, ale i zcela naplněný může být život nás všech...
Tereza Boučková má na některé věci velmi vyhraněný a nesmlouvavý názor a ne vždy s ní možná budete souhlasit, ale ani to mi výsledný dojem z knihy nezkazilo...
Trochu lépe se asi bude číst těm, kteří autorčino dílo a život už trochu znají, nicméně pro četbu není tato znalost bezpodmínečně nutná...
Hodnocení: 4 * z 5 *
Autorku znám, kniha se jí povedla.
Četla se dobře, byla zajímavá. Především tím, jak s jedním domek bylo spojeno plno zajímavých lidí.
Rozhodně jsem se dozvěděla plno informací a souvislostí, o kterych jsem neměla zdání. Když autorka popisovala život těchto lidí, určitě to bylo zajímavější, než když popisovala co se při psaní aktuálně dělo a co jí ovlivňovalo.
Rozhodně nelituji toho, že jsem si knihu koupila a přečetla. Vracet se k ní ale už nehodlám. Přesně nevím, za jakým účelem byla napsána? Deník? Kronika jednoho domu? Určitě bych ji nenazvala románem. Kniha rovněž nepatří do rukou lidem s citlivější povahou, některé pasáže jsou hodně drsné. Autorku mám moc ráda, přečetla jsem od ní všechno, co napsala, ale za mě tato kniha celkem zklamání. Nejvíc se mi líbil Bhútán.
Štítky knihy
česká literaturaAutorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2024 | Dům v Matoušově ulici |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
Kniha je zvláštní tím, jakým způsobem byl tento příběh vypravován. Bylo to jako sledovat pisatelku přímo u rozpracované knihy a občas zaslechnout její názory na současnou politickou situaci. Jinak se román věnuje popisu životních osudů lidí, kteří obývali dům, ve kterém žije také paní Boučková. Takže kniha byla částečně autobiografická. Prostřednictvím osudů lidí žijících v Matoušově ulici, zažíváme hrůzy války. Nejkrutější a nejhanebnější období krátce po válce. Ale také 70. a 80. léta, která jsou zase hrůzné díky našim spoluobčanům, práskajících estébáčkům. Kniha je psána hodně povrchně a mně to většinou vadí, ale paní Boučková, se kterou jsem se prostřednictvím této knihy měla možnost potkat vůbec poprvé, mne přesvědčila o tom, že to nemusí pokaždé nutně vadit. Audiokniha je načtena velmi dobře a načetl ji paní Jitka Ježková.