Dumasov klub
Arturo Pérez-Reverte
Najčítanejší a najprekladanejší španielsky prozaik súčasnosti Arturo Pérez-Reverte, (v Slovarte Flámsky obraz a Templárova posledná výprava) v knihe Dumasov klub rozohráva dômyselnú intelektuálnu partiu, zastierajúcu hranice medzi literatúrou, hrou a realitou, medzi okultizmom a skutočnosťou. Padlí anjeli, satanské praktiky a očarenie dielami Raphaela Sabatiniho a Alexandra Dumasa sa stali inšpiráciou príbehu zo sveta antikvárnikov a kníhkupcov, zberateľov a reštaurátorov starých kníh. Na počiatku príbehu plného tajomstva, démonizmu a kabalistických praktík je samovražda zberateľa kníh Enriqua Taillefera, originálny rukopis jednej kapitoly z Troch mušketierov a návod na vyvolávanie diabla. Román Dumasov klub sa stal predlohou k slávnemu Polanskeho filmu Deviata brána. Hlavný hrdina, „nájomný lovec kníh“ Lucas Corso, sa z priateľstva k bohatému bibliofilovi Varovi Borjovi podujme overiť pravosť rukopisu. Zároveň pracuje na inej zákazke: má zistiť, ktorý z troch zachovaných, na nerozoznanie podobných exemplárov kacírskeho návodu na vyvolávanie diabla Deväť brán Ríše tieňov, je pravý. Ich benátsky tlačiar Aristide Torchia, ktorého upálili roku 1667, na mučidlách priznal, že jeden výtlačok zachránil pred zničením a ukryl ho na bezpečnom mieste. Lucas Corso, zberateľ a znalec starých kníh, je sympatický a ambiciózny hrdina. Spočiatku ide profesionálne za svojím cieľom a s využitím odbornej erudovanosti a neskonalého cynizmu sa priživuje na drogovej závislosti ľudí, ktorí beznádejne prepadli knihám. Onedlho sa však fikcia začne nebezpečne miešať so skutočnosťou a rozsievať smrť.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány Thrillery
Vydáno: 2004 , Slovart (SK)Originální název:
El club Dumas, 1993
více info...
Přidat komentář
Podľa mňa to nie je dobrá kniha. Je zapeklitá (ehm), ale to nie je to isté, čo dobrá. S týmto príbehom som sa prvý raz stretol okolo roku 2000 v podobe filmu Deviata brána. Kniha sa pritom volá úplne inak, Dumasov klub. Ku knihe som sa dostal až o viac ako dve desaťročia neskôr. Ak by som si mal vybrať, či si ešte raz pozriem film, alebo prečítam knihu, pozrel by som si film. Kniha nie je zlá. Miestami je dokonca veľmi dobrá. Inokedy je však naopak ukrutne nudná, až niektoré strany zvádzajú k len letmému prečítaniu, či dokonca k prelistovaniu. Tam, kde vo filme (napriek pomalému tempu) našu pozornosť v aspoň ako-takom strehu držala vychýrená réžia legendárneho Romana Polańského a podmanivé výkony Johnnyho Deppa, režisérovej manželky Emmanuelle Seigner a diabolského (ehm) Roberta Loggiu, v knihe máme k dispozícii „len“ výdatného hrdinu (azda skôr antagonistu) Lucasa Corza (vo filme bizarne premenovaného na Deana Corsa). Čo o to, postava je to skvelá, ale všetky ostatné (na rozdiel od filmu) sú nezaujímavé. Ono už film má ďaleko k čistému hororu (pre mňa je to skôr „len“ okultná mystická detektívka) a s knižnou predlohou je to ešte slabšie. Čo mnohým určite nebude vadiť (alebo im to skrátka bude jedno), ale ak toto číta hororový fanúšik a teší sa na spanilú žánrovú jazdu... môže si pekne krásne nechať zájsť chuť. Počas prvej polovice ma to bavilo, nebola to síce moja šálka kávy, ale vcelku ma zaujal mix Eca a Thomasa Harrisa. Žiaľ, čím bližšie ku koncu som sa nachádzal, tým to bolo horšie. Trúfam si tvrdiť, že posledných 50 strán pre mňa bolo temer až na hranici „čiteľnosti“. Vo finále som sa vyložene strácal, nebavilo ma to a ani ma to nezaujímalo. Osobne si myslím, že aj pre Polańského, ktorý knižnú predlohu vo všeobecnosti pomerne výrazným spôsobom mení a ku koncu už akoby na ňu úplne rezignoval a natočil úplne iný koniec. Ani ten filmový nebol žiadna jazda (miestami skôr pripomínal paródiu), ale stále lepšie, ako knižný.
Španělé se svou tvorbou vždycky něčím vymykají. Pro mě to bylo hodně náročné čtení protože mám pocit ž e se tam vlastně nic neděje a pokračovala jsem vlastně ze zvědavosti k čemu to dospěje. Neříkám že těch pár plot twistů nepřekvapilo ale moje oblíbená kniha to nejspíš nebude
Fajn kniha s několika rovinami s detektivní zápletkou. Dozvěděla se nové informace o mých oblíbených Třech mušketýrech. Rozmáchlý styl vyprávění oblíbený ve španělskojazyčné literatuře je skvělý.
Na tuto knihu mě upozornili přátelé z DK a velice jim děkuji. Je to krásný příběh o pátrání po zdánlivě identických exemplářích knih. Všechno o této knize již bylo napsáno v kladných komentářích :-) .
Neodpustím si ovšem upozornění na film z roku 1999.
Tam je pátráno po kopii knihy Devět bran do Království Stínů, který napsal samotný Satan.
Příběh se nedá moc s filmem srovnávat i když jsem se neubránila spojení s filmovým představitelem Deana Corsa :-) .
Mám ráda tajemství a záhady :-) .
Dumasův klub je pro bibliofily docela vzrušující jízda.
Hlavní hrdina Lucas Corso je antikvariář a vyšetřovatel známý tím, že dělá vše, co je potřeba, aby splnil požadavky své privilegované klientely. Obrátí se na něj bohatý klient s žádostí o ověření rukopisu, který je údajně vzácným originálním dokumentem Alexandra Dumase.
Corsoovo vyšetřování ho zavede na cestu k nalezení legendární okultistické knihy, která údajně obsahuje návod, jak vyvolat Satana.
Corso vyvozuje, že ve skutečnosti existují tři výtisky knihy. Velká část spiknutí se soustředí na Corsa, který lokalizuje tyto kopie a studuje jejich jemné rozdíly, aby určily, která je skutečná a která je falešná.
Autor odvádí skvělou práci, když do románu začleňuje umění, používá obrázky devíti desek obsažených v knize a vysvětluje jemné rozdíly mezi autentickou a padělanou verzí.
Studium těchto nepatrných rozdílů vede Corsa k neočekávanému závěru ohledně osoby, která ho najala.
Tento příběh je velmi zábavný a Lucas Corso je přesvědčivý hlavní hrdina. Je rovnocenným odborníkem na knihy, filozofem, tvrdým detektivem a superšpionem ve stylu Jamese Bonda, ale s morálně šedým podtextem.
Nebudu prozrazovat další děj, který je plný akce zahrnující milovníky antikvariátů, femme fatales a satanisty.
Konec knihy má zvrat tak velký, že mě nechala v naprosté nedůvěře, zpochybňování všeho, co jsem do té doby četla.
Toto je typ knihy, která vás donutí přemýšlet a zároveň vás pobaví.
Také musím zmínit skvělý film Devátá brána, který byl podle této knihy natočen. Režíroval ho Roman Polanski a v hlavní roli se objevil úžasný Johnny Depp.
Obojí velice doporučuji.
Dumasův klub - pár citátů a úryvků z knihy, která mě velmi bavila:
"...když zemře nějaký bibliofil, čtyřiadvacet hodin po vynesení rakve obvykle týmiž dveřmi vynášejí knihovnu." (s. 43)
"...v literatuře se jen těžko stanovují jasné hranice; všechno souvisí se vším, věci se na sebe vrství a nakonec se z nich stává složitá intertextuální hra zrcadel a ruských matrjošek, v níž stanovení přesné skutečnosti či konkrétního autorství obnáší riziko, jakému se odvažují čelit jen někteří velice hloupí či velice sebejistí kolegové. Je to jako tvrdit, že Robert Graves navazuje na Quo vadis, kdežto na Suetonia či Apollonia Rhodského ne." (s. 99)
"Vy asi víte, co je to vášnivý bibliofil; ale já jsem bibliopat. Pouhá představa, že by se měla moje knihovna rozpadnout, mi působila strašné utrpení." (s. 144)
"...na filmy se můžeš dívat ve dvou a povídat si o nich. Kdežto ty tvoje knihy jsou sobecké. Samotářské. Některé ani nejsou ke čtení, rozpadají se, jen co se otevřou. Koho zajímají jenom knihy, nikoho nepotřebuje, a z toho já mám strach." (s. 212-213)
"První řádky. /.../ Vždycky ty báječné první řádky... /.../ Existují první věty, které mohou ovlivnit celý život..." (s. 322)
"Existují smyšlené literární postavy, které se časem mění ve skutečné, mají vlastní nezávislou identitu a jsou důvěrně známé i milionům lidí, co o nich žádné knihy nečetli. V Anglii jsou takoví tři: Sherlock Holmes, Romeo a Robinson. Ve Španělsku dva: don Quijote a don Juan. Ve Francii jeden: d'Artagnan." (s. 324)
"...taková literární, nostalgická hra, v níž se vracíme ke staré dětské četbě a zároveň k tomu, jací jsme tehdy byli, ke své původní nevinnosti. Když člověk dospěje, stane se z něho flaubertovec nebo stendhalovec, přísahá na Faulknera, Lampedusu, Garcíu Márqueze, Durrella nebo Kafku... Rozrůzňujeme se, dokonce se z nás stávají protivníci. Ale všechny nás spojuje spiklenecké mrknutí, jakmile se začne mluvit o jistých kouzelných autorech a o knihách, které pro nás objevily literaturu, ale nevnutily nám žádná dogmata ani pomýlená ponaučení. To je naše pravá společná vlast: příběhy řídící se ne tím, co lidé vidí, nýbrž tím, o čem sní." (s. 330)
"...nevinní čtenáři už neexistují. Každý si do textu promítá svou vlastní úchylku. Čtenář je to, co dosud přečetl, co viděl v kině a v televizi. K informaci, kterou mu poskytuje autor, si vždycky přidá i něco vlastního. A právě v tom tkví nebezpečí: příliš mnoho různých referencí vám může vyrobit falešného nebo neskutečného protivníka.
/.../
Informace, které poskytují knihy, bývají objektivní. Zlomyslný autor je třeba může rozvrhnout tak, aby vedly k mylným řešením, ale nikdy nejsou falešné. To vy jste je falešně přečetl." (s. 340)
Konečně jsem se dostal k slavnému a výbornému románu pro bibliofily a knihomoly, k románu o knihách, lovcích knih, sběratelích a obchodnících se vzácnými knihami, k románu o bibliopatech, pro něž jsou staré tisky a rukopisy takovou vášní a posedlostí, že se kvůli nim neštítí ničeho... Dumasův klub (El club Dumas, 1993) je něčím mezi detektivkou a intelektuální hrou; upomene na Ecovo Jméno růže či ještě spíš na Foucaultovo kyvadlo, na Borgesovy povídky nebo na Posedlost A. S. Byattové, ale je čtivější a přístupnější, a současně je na daleko vyšší literární i jiné úrovni než pozdější bestsellery Dana Browna. Autorem je španělský spisovatel Arturo Pérez-Reverte (*1951), z jehož díla česky vyšly dále třeba romány Vlámský obraz, Obléhání či Hřbitov bezejmenných lodí.
Hlavní postavou Dumasova klubu je nájemný lovec knih Lucas Corso, který má ověřit pravost rukopisu jedné kapitoly Dumasových Tří mušketýrů. Současně má vypátrat, který ze tří zdánlivě identických exemplářů kacířského návodu, jak vyvolávat ďábla, Devět bran Říše stínů, je pravý a tudíž i funkční. Děj, plný pátrání po knihách i rostoucího napětí a záhadných úmrtí a dalších událostí i odkazů na mnoho jiných literárních děl, nás zavede do Madridu, Toleda, Sintry, Paříže a Meungu. Čtenář se stejně jako Corso ptá, zda spolu mají obě zakázky něco společného; a je překvapen, jakou roli v knize hraje její vypravěč, jímž není Corso, ale znalec literatury, překladatel a spisovatel Boris Balkan.
Dumasův klub zaujme každého, kdo má rád intelektuální skládačky, v níž splývají hranice mezi literaturou, hrou a realitou či mezi okultním a zjevným. Z románu volně vychází film Devátá brána (The Ninth Gate, 1999) režiséra Romana Polanského, v němž po tajemství Devíti bran pátrá Dean Corso v podání Johnnyho Deppa. Film ale sleduje jen "ďábelskou linii" a vynechává "linii dumasovskou", která mě v románu bavila o něco víc. Bral jsem ji i jako "přípravu" na to, že se příští rok chystám konečně se k Dumasovi a jeho Třem mušketýrům vrátit.
Tak z této knihy jsem byla doslova nadšená. Hlavní dějová zápletka sice nenabízí nic originálního. Ale ta falešná stopa, to bylo něco. Samotné pátrání je sice lepší, než finální odhalení. To byla jediná drobnost, která mne malinko zklamala. Ale daleko víc než děj mě v této knize bavil způsob jakým je napsána. Arturo Pérez-Reverte si umí krásně pohrát s jazykem. Květnatá a barvitá mluva, která mi docela často připomínala způsob jakým píše král současné literatury pan Stephen King. Kdyby mi někdo tvrdil, že knihu napsal on, neměla bych žádný problém s tím, abych mu uvěřila. Samotný příběh je hned z počátku zahalen nejedním tajemstvím. Záhady a tajenky nacházíme doslova na každém kroku. Na závěr zůstávají některá tajemství nezodpovězená a tak to má u podobných knih být. Audiokniha je neméně vydařená a velice dobře jí načetl pan Libor Terš.
Velmi zajímavé a informativní: o Dumasovi a spol., Třech mušketýrech a dalších jsem se toho dozvěděla spoustu (pokud je vše pravda, např. znění uvedeného epitafu od syna otci se mi nepodařilo zatím ověřit). Krom toho také hromadu informací o bibliofilii, bibliopatologii (naštěstí žádné bibliofobii) a sběratelích, antikvářích, tiskařích, padělatelích a samozřejmě překupnících. A knihách, starých tiscích, obsahu i formě. A příbězích. Ďábelská linka mne naproti tomu moc neoslovila, ani hádanka/hra v hledaných exemplářích okultní knihy. Závěr v obou případech bych překvapivý, ale nezaujal.
Za trefné bonmoty, moudra a informace o všem, co souvisí s knihami, včetně nás, čtenářích, hodnotím celek vysoko. I za místa děje ve Španělsku, Portugalsku a Francii. 85%
"Hra - napětí, nejistota, obratnost, šikovnost... Svobodné jednání v rámci závazných pravidel, které je samo sobě cílem a je doprovázeno pocitem napětí a radosti, že můžeme jednat jinak než v běžném životě...
Děti jsou dokonalí čtenáři a hráči: všechno dělají úplně opravdově. Hra je vlastně jediná činnost, která je uznávaná jako vážná; skepse v ní neplatí. ... Člověk může být nevěřící Tomáš a skeptik, ale pokud si chce hrát, nezbývá mu než držet se pravidel. Jen ten, kdo dodržuje pravidla, nebo je alespoň zná a využívá, může vyhrát...
A totéž platí při četbě knihy: čtenář musí přijmout zápletku a postavy, aby se mohl těšit z příběhu.
V literatuře se inteligentní čtenář může bavit i tam, kde z něho vypravěčská strategie dělá oběť. A já patřím k těm, kteří věří, že zábava je výtečnou motivací pro hru. A také pro čtení příběhů či pro jejich psaní."
Knihu jsem četla až po shlédnutí filmu a proto pro mě byla jen nudnou předlohou. Ano, děj byl velice zajímavý, ale zkrátka a dobře neupoutal mě tak jako filmové zpracování. Možná bych nejdříve doporučila knihu a až poté film, jako to ve většině případů sama dělám.
Skvělá kniha, moc jsem si ji užila. Něco mezi Jméno růží a Davinciho kódem. Dobrodružna cesta Corsa, spousta informací o Dumasovi, starých knihách...Nektere věci byly možná až neuvěřitelné,ale kdyz se to bere trochu jako "pohadka". Konec výborný, prekvapivy. Hlavně část s kapitolou Tří mušketýrů:-)
Výborný román o jednom lovci knih a ďáblu. Dílo velice čtivé, ačkoliv mě některé mimořádně košaté pasáže lehce dováděly k šílenství. Každopádně jsem si mysteriózní čtení velice užil.
Navzdory prvotnímu nadšení se bohužel nemohu přidat k nadšeným recenzím. Film jsem neviděla, takže jsem ke knize přistoupila bez předsudků, zato s očekáváními. Nebylo to špatné, kniha od druhé čtvrtiny začíná svižně utíkat a má řadu napínavých pasáží, je prošpikovaná humorem, který dělá poměrně dost, a přítomnost graficky zobrazených rébusů je také vcelku milá. Bohužel jsem ale čekala od zápletky víc. Závěr byl na můj vkus vyloženě divný a neuvěřitelný, najednou mi propojení dvou dějových linek o dvou knihách přišlo úplně mimo a kostrbaté. Mírné zklamání, ale určitě si najdu něco od Dumase.
Krásná práce tohleto! Vzpomínám na lovy po antikvariátech, vesnických knihovnách a domácnostech pracovníků Jézetdé. Měli doma třeba dvě knihy, ale jedna z toho byl Däniken. V knihovně v L. zase měli všechny knihy zabalené do jakéhosi bílého balicího papíru, jedna jako druhá a vůbec tam nedorazil index, takže si šlo půjčit nejen Franze Kafku, Vladimíra Škutinu ale i jiné iideologicky mnohem nevhodnější texty. Po deseti letech existence knihovny měla moje průkazka číslo 14....Ó krásné dny našeho mládí! Každý čtvrtek novou knihu! Famózní dobrodružství. Nó, takže jako v čtenářském deníku: "kniha se mi velmy lýbila!"
Ach ti bibliofilové! Znáte některého? Já znal jednoho, pracoval jsem s ním rok v redakci malého moravského nakladatelství. Byl to mladý muž zahleděný do sebe a nesmírně ho bavilo pracovat na vydáních docela neznámých knížek, které za režimu nebylo možné vydat. Ostatně – obskurní tisky vyhledával u pařížských bukinistů i Apollinaire a měl jich plný byt… Můj kolega sháněl Starou Říši a další dobové tisky a vždycky se ještě po pár letech tajemně objevil a s nadšením ukazoval nového Bablera ad. a k tomu mi občas zanechal nějaký úlovek ze svých cest – kupoval dobré knihy do foroty pro strýčka Příhodu, aby je právě tímto způsobem pomohl šířit k dalším lidem. Jestli jste také zachránci knih (třeba z kontejnerů na starý papír – viz Hrabal), tak už máte k bibloifilům nakročeno!
Ovšem hrátky s ďáblem, to je jiný kafe! Myslím, že autor téhle knihy z námětu obstojně vybruslil (i když by dámy zajímalo: vzali se nebo ne? Haha!). Jen ty ilustrace mi připadaly tak nějak neo-barokní či neo-gotické?, prostě jako parodie, ale u takové mystery se to dá odpustit. Dumasův klub je pěkná myšlenka, ale náš Klub přátel poezie také stál za to!
Chytré čtení! Ať žijí knihy!
Možná to bylo tím, že jsem první viděla film a až poté četla knihu, možná ne. Každopádně jsem byla lehce zklamaná. Tohle je přesně ta kniha, jejíž příběh je hotový filmový trhák, plný mysteriózních věcí, tajemna, dobrodružství, jako na film se na to dobře kouká, ale čtení je to nudné a zbytečně zdlouhavé.
Zpočátku jsem měla problém se do knihy začíst, úvodní stránky byly pro mne těžkopádné. Chvilku jsem i přemýšlela, že knihu odložím, protože na ni nejsem momentálně naladěná. Nakonec jsem se ale do knihy začetla a musím ji hodnotit velmi kladně. Postupně se děj rozbíhá a člověk čte jak o život:-)
Verdikt: Pokud jste milovníci mysteriózních detektivek a zároveň vás zaujme fakt, že se životnost papíru dnešních knih počítá na desítky, zatímco dříve na stovky let, tak je Dumasův klub to pravé pro vás.
Štítky knihy
zfilmováno satanismus španělská literatura thrillery horory okultismus bibliofilie, bibliofilství, knihomilství o knihách metafikceAutorovy další knížky
2000 | Dumasův klub |
1997 | Vlámský obraz |
2005 | Královna jihu |
2002 | Hřbitov bezejmenných lodí |
2004 | Kůže na buben |
Dumasův klub je velmi unikátní kniha. Už od začátku mě zaujala svým zvláštním stylem vyprávění, který jemně přechází mezi první a třetí osobou, a okouzlila mě světem vzácných knih. K tomu přidejte zajímavé a silné postavy, v čele s Lucasem Corsem, záhadnou vraždu a možná i ďábla – a vznikne z toho hit.
Je to skvělý mysteriózní thriller, který od pěti hvězd dělí jen závěr. Podle mě je trochu nedomyšlený, a i když autor tu a tam naznačil, jak by to mohlo skončit, stejně jsem tomu úplně nevěřil. To je vlastně jediná slabá stránka knihy, a rozhodně se podívám i na další autorova díla. I po měsíci mám v hlavě některé scény velmi živé, a to je podle mě znak kvalitní literatury.
Navíc podle knihy existuje i film – Devátá brána. Film jsem neviděl, ale myslím, že to nemohlo dopadnout příliš dobře – celá kniha je na filmové zpracování prostě příliš složitá.