Dumy samotářského chodce
Jean-Jacques Rousseau
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/23955/bmid_dumy-samotarskeho-chodce-iyW-23955.jpg
4
27
27
V době kdy Rousseau začal psát své Dumy samotářského chodce jako pokračování Vyznání a Rozmluv, věděl, že už nebude dlouho žít a že už od lidí nemůže nic očekávat. „Tak jsem zde sám na zemi, nemaje již bratra, bližního, přítele, společnosti, jen sama sebe.“ Tráví své dny v rozjímání, snění a vzpomínkách a ukládá je do „procházek“ po bývalém blaženém životě. Vzpomíná na kouzelné dny u jezera Bienneského, na příhodu s dánským psem, z níž sotva vyvázl životem a umožnil veřejnosti, aby rozšířila zprávu o jeho úmrtí, vyznává se ze své lásky k přírodě, jedinému příteli, který dovede konejšit a dávat zapomnění, odporuje nactiutrhačům, kteřé ho nařkli z nelásky k dětem. Poslední, „procházku desátou“, věnovanou první dobrodince, madame de Warens, k padesátému výročí jejich seznámení, již nedopsal. Autor ve své útlé knížečce zanechal svým čtenářům hrst bolestí a radostí z života, který miloval, ale opouštěl rád.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 1962 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
Les reveries du promeneur solitaire, 1782
více info...
Přidat komentář
"... strádání se lépe snášejí, když je o srdce lépe postaráno než o tělo."
J. Rousseau na sklonku života nachází klid a smíření. Filozof který byl pro starou společnost nebezpečný a radikální, a ironicky stejně nepřijatelný a odmítaný byl i novou generací osvícených revolucionářů. Nový věk rozumu, ale bez citu a srdce. To nebyla cesta kterou by šel, a tak skončil odvržený všemi, stíhaný paranoiou.
Nechte se okouzlit sny filozofa Rousseaua, na tichých osamělých procházkách přírodou. Mají vám hodně co říci.
Retrospektívne pohľady "cez rameno" vyrovnaného človeka, ktorý bilancuje svoj život sú vždy v mnohých ohľadoch inšpiratívne a poučné pre tých, ktorí vehementne netrvajú na tom, že ich poučí až životná empíria, učiteľ neúprosný. Obzvlášť človek ako Rousseau sa má za čím obzerať, totiž nebol človekom, ktorý by sa usadil a uspokojil so životom hodinára, po vzore svojho otca. "Koniec koncov v priznaní, že "sám neviem, čo chcem" , možno nájsť prísľub niečoho veľmi významného. Tí, čo vedia, čo chcú, zvyčajne chcú bagateľ a usilujú sa o menej hodnotné dobrá ako napr. bohatstvo", píše Lev Šestov a ja vychádzajúc z viac ako trinástich pokusov Jeana-Jacquea objaviť svoje poslanie medzi ľuďmi (živil sa ako rytec, lokaj, študent v seminári, hudobník, štátny úradník, roľník, učiteľ, pokladník, odpisovač nôt, spisovateľ a osobný tajomník) nemôžem nevidieť Rousseaua v slovách ruského filozofa. Takýto životný príbeh má veľa, čo ponúknuť aj mladému čitateľovi, ktorý ešte možno len spoznáva plody občasného kritického zamyslenia sa nad sebou samým. Z rezignovaných riadkov cítim, ako autor kvituje slovám: Staň sa iným! Neprestávaj to skúšať, bárs by sa ti spoločnosť vysmiala za to, že ťa živia aristokratky, bárs by si ľuďom nastavil zrkadlo a tak sa stal persónou non gratou, bárs by si pochybil pri výchove detí a zľakol sa zodpovednosti. Človek, by nemal otáľať s odhodlaním, pretože sa môže stať, že sa konečne odhodlá k činu, ale už nie sú sily, ktoré by napol. Myslím, že toto dielko, v prípade komplexnejšieho záujmu o francúzskeho filozofa, je potrebné čítať až na konci, prinajmenšom po Vyznaniach.
"Keď človek prestane dúfať, že raz nastane stav, po ktorom túži, ostáva žiť v spomienkach."
Slovenské vydanie Roussauových samotárskych zážitkov na vidieku a počas jeho potuliek prírodou. Je zaujímavé porovnať Roussaua s Thoreauom. Boli si podobní v láske k prírode, no napriek tomu ju vedeli tak rozdielne vykresliť. Mám rád oboch a mám rád tieto Rousseuove denníky. Neváhajte a povzdychnite si spolu s Rousseauom nad tým, že nedokázal "ani v alpských jeskyních ... uniknout krutým rukám lidí". Už vtedy bolo totiž ťažké nájsť kľud v dokonale tichej prírode, nieto ešte dnes.
"Rousseauove pamäti" alebo "Ponor do paranoidnej mysle geniálneho filozofa" - aj tak dáko by sa dalo nazvať týchto niekoľko esejí, ktoré dovedna tvoria Rousseauov postupný odchod z filozofickej scény. Máme tak možnosť čítať o jeho potulkách, o tom, ako sa postupne mení samotná príroda a začínajú ju zaplavovať členovia druhu homo sapiens, ale i o jeho introspektívnych a transcendentívnych zážitkoch. Kto má rád samotu, a rád o samote číta - povinnosť. Odporúčam.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1889 |  Emil, čili, O vychovávání |
| 1949 | O původu nerovnosti mezi lidmi |
| 2002 | O společenské smlouvě neboli O zásadách státního práva |
| 1978 |  Rozpravy |
| 1978 | Vyznání |
Rousseauovy vzpomínky se krásně čtou, hlavně způsob, jakým se dokázal těšit z přírody a botaniky mne velmi zaujal. Je pravda, že jeho prožívání nepochopení a ústrků, kterých se mu v životě dostalo, zavání paranoiou, i když věřím, že to tak opravdu pociťoval. Muselo být stresující být obětí takové vztahovačnosti, která ho nutila v každé banalitě hledat osobní útoky... Líbí se mi ponořit se do myšlení člověka žijícího v Paříži 18. století, kdy chodil na procházky do přírody a vesniček, které jsou dnes rušnými pařížskými předměstími...