Dumy samotářského chodce
Jean-Jacques Rousseau
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/406543/bmid_dumy-samotarskeho-chodce-YaN-406543.jpeg
4
27
27
Ve svém Vyznání, předcházející Dumám, píše na úvod Jean-Jacques Rousseua: „Odhalil jsem své nitro, jak pouze tys je viděl, Věčná Bytosti! Shromáždi kolem mne nespočetný zástup mých bližních: nechť naslouchají mému vyznání, nechť hořekují nad mými nízkostmi, nechť se rdí nad mými ubohostmi. Nechť však každý odhalí též svoje srdce u stupňů tvého trůnu stejně upřímně a potom nechť jediný odváží se mi říci: Byl sem lepší onoho muže.“ Ve svých protivenstvích nalézá Rousseau v Dumách, obklopen již jen přírodou, svůj konečný klid – podroben „jhu nutnosti“, zachován svému srdci, ztotožněn s řádem, jemuž byl zaslíben. Vypořádává se se vším, co musí zpracovat citlivé srdce, nechce-li být pokořeno, ba spíše zmařeno, vědom si, že účel života přesahuje pletichy a zlo těch, kteří jsou podrobeni svým slepým tužbám a zlobě, jichž neváhají, s potěchou jim vlastní, vůči člověku kdykoli použít. Kniha je dokladem, věčným dramatem a kontrapunktem mezi Člověkem a společností (Královstvím božím a královstvím z tohoto světa), pochopením života v nitru člověka, je-li po něm současně bytostně voláno. Je věčným zápasem Východu Slunce; rozporem, který navždy upomíná, že skutečná vznešenost je pronásledována temnotou lůzy, jejíž duch na sebe bere jen jiná těla a podoby, nenávidějící však stále vše přímé a vpravdě vznešené, co nabývá skutečného květu života. Chce-li kdo pochybovat, nechť učiní onu mez v dějinách, kdy se lži vykázalo místo, jíž jí přísluší, a pravda povznesla se v základ společenského pořádku! Nechť rozváže tak kdo kolo, cítí-li se, a učiní z něj přímku, kde vymezí onen bod! – Či raději nechť mlčí, nechce-li být směšný, kdo je unášen na křídlech Molocha, na drobtech pomíjivého prospěchářství, za nějž je placen – jemuž je zaprodán na křídlech servilnosti vůči zlu! Ačkoli lze dočasně bránit Světlu, aby zářilo (a zakrývat jej pouhou jeho nápodobou, čemuž říkáme veřejný pořádek a morálka), nelze zadržet jeho konečného vítězství, jeho paprsků, razící si cestu ranními červánky. Obě entity mají nárok na své bytí; nelze vytrhnout hloží, aniž bychom tím nevytrhli i pšenice. Nechť se naplní a dokoná osud spravedlivých i nespravedlivých! Ovšem jen ve světle nabývá člověk své hodnoty a své sebeúcty. Jen ve světle nebude nakonec požrán služebníky, kteří se domáhají zadusit všeho života; stejně jako jejich bůžkem, kterému slouží a jemuž jsou sami vydáni za potravu. Toto je lidské drama ve svém cyklu, v božském dramatu, který se píše a opakuje od počátku věků. Vydaná kniha uchovává, až na výjimky, pravopis doby a je zároveň revizí a opravou místy nepřesných překladů prvního českého vydání z roku 1913. Toto vydání si neklade za cíl vystavět monument onomu velkému muži, jímž je Jean-Jacques Rousseau – takové pomníky nebývají pravdivé, a proto ani trvalé – nýbrž je pouhým jeho uznáním. Toto uznání však více než v řeči může nabývat významu u každého Jedince až ve skutku a myšlení: oprostí-li se od lži, postaví-li se sám nejen za sebe, ale za každého člověka, trpě společně s ním, který se nalézá či nalézal v poutech; v člověku, který se sám zbaví krve – má-li ji na rukou společně s celou generací lidí, sloužící Molochu; a přijme-li tím následně neméně důsledně jako Rousseau: své „jho nutnosti“.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno:
2018
,
Michal Legelli
Originální název:
Les reveries du promeneur solitaire, 1782
více info...
Přidat komentář
"... strádání se lépe snášejí, když je o srdce lépe postaráno než o tělo."
J. Rousseau na sklonku života nachází klid a smíření. Filozof který byl pro starou společnost nebezpečný a radikální, a ironicky stejně nepřijatelný a odmítaný byl i novou generací osvícených revolucionářů. Nový věk rozumu, ale bez citu a srdce. To nebyla cesta kterou by šel, a tak skončil odvržený všemi, stíhaný paranoiou.
Nechte se okouzlit sny filozofa Rousseaua, na tichých osamělých procházkách přírodou. Mají vám hodně co říci.
Retrospektívne pohľady "cez rameno" vyrovnaného človeka, ktorý bilancuje svoj život sú vždy v mnohých ohľadoch inšpiratívne a poučné pre tých, ktorí vehementne netrvajú na tom, že ich poučí až životná empíria, učiteľ neúprosný. Obzvlášť človek ako Rousseau sa má za čím obzerať, totiž nebol človekom, ktorý by sa usadil a uspokojil so životom hodinára, po vzore svojho otca. "Koniec koncov v priznaní, že "sám neviem, čo chcem" , možno nájsť prísľub niečoho veľmi významného. Tí, čo vedia, čo chcú, zvyčajne chcú bagateľ a usilujú sa o menej hodnotné dobrá ako napr. bohatstvo", píše Lev Šestov a ja vychádzajúc z viac ako trinástich pokusov Jeana-Jacquea objaviť svoje poslanie medzi ľuďmi (živil sa ako rytec, lokaj, študent v seminári, hudobník, štátny úradník, roľník, učiteľ, pokladník, odpisovač nôt, spisovateľ a osobný tajomník) nemôžem nevidieť Rousseaua v slovách ruského filozofa. Takýto životný príbeh má veľa, čo ponúknuť aj mladému čitateľovi, ktorý ešte možno len spoznáva plody občasného kritického zamyslenia sa nad sebou samým. Z rezignovaných riadkov cítim, ako autor kvituje slovám: Staň sa iným! Neprestávaj to skúšať, bárs by sa ti spoločnosť vysmiala za to, že ťa živia aristokratky, bárs by si ľuďom nastavil zrkadlo a tak sa stal persónou non gratou, bárs by si pochybil pri výchove detí a zľakol sa zodpovednosti. Človek, by nemal otáľať s odhodlaním, pretože sa môže stať, že sa konečne odhodlá k činu, ale už nie sú sily, ktoré by napol. Myslím, že toto dielko, v prípade komplexnejšieho záujmu o francúzskeho filozofa, je potrebné čítať až na konci, prinajmenšom po Vyznaniach.
"Keď človek prestane dúfať, že raz nastane stav, po ktorom túži, ostáva žiť v spomienkach."
Slovenské vydanie Roussauových samotárskych zážitkov na vidieku a počas jeho potuliek prírodou. Je zaujímavé porovnať Roussaua s Thoreauom. Boli si podobní v láske k prírode, no napriek tomu ju vedeli tak rozdielne vykresliť. Mám rád oboch a mám rád tieto Rousseuove denníky. Neváhajte a povzdychnite si spolu s Rousseauom nad tým, že nedokázal "ani v alpských jeskyních ... uniknout krutým rukám lidí". Už vtedy bolo totiž ťažké nájsť kľud v dokonale tichej prírode, nieto ešte dnes.
"Rousseauove pamäti" alebo "Ponor do paranoidnej mysle geniálneho filozofa" - aj tak dáko by sa dalo nazvať týchto niekoľko esejí, ktoré dovedna tvoria Rousseauov postupný odchod z filozofickej scény. Máme tak možnosť čítať o jeho potulkách, o tom, ako sa postupne mení samotná príroda a začínajú ju zaplavovať členovia druhu homo sapiens, ale i o jeho introspektívnych a transcendentívnych zážitkoch. Kto má rád samotu, a rád o samote číta - povinnosť. Odporúčam.
Štítky knihy
francouzská literaturaAutorovy další knížky
| 1889 |  Emil, čili, O vychovávání |
| 1949 | O původu nerovnosti mezi lidmi |
| 2002 | O společenské smlouvě neboli O zásadách státního práva |
| 1978 |  Rozpravy |
| 1978 | Vyznání |
Rousseauovy vzpomínky se krásně čtou, hlavně způsob, jakým se dokázal těšit z přírody a botaniky mne velmi zaujal. Je pravda, že jeho prožívání nepochopení a ústrků, kterých se mu v životě dostalo, zavání paranoiou, i když věřím, že to tak opravdu pociťoval. Muselo být stresující být obětí takové vztahovačnosti, která ho nutila v každé banalitě hledat osobní útoky... Líbí se mi ponořit se do myšlení člověka žijícího v Paříži 18. století, kdy chodil na procházky do přírody a vesniček, které jsou dnes rušnými pařížskými předměstími...