Dvojí život Heleny Grahamové
Anne Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15085/bmid_dvoji-zivot-heleny-grahamove.jpg
4
267
267
Román nás zavede do zpustlého zámku, kam se přistěhuje mladá krásná žena s malým synkem. Tato cizinka je pro okolí velkou záhadou, protože se úzkostlivě vyhýbá sousedům. Okolí netuší, zda je vdaná, a proto je velmi pohoršeno, když tuto ženu začne navštěvovat svobodný muž z blízkého panství.
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 1995 , Naše vojskoOriginální název:
The Tenant of Wildfell Hall, 1848
více info...
Přidat komentář
Potřebovala jsem sáhnout po něčem jiném a udělala jsem dobře. Děj hezky utíkal, ale ta doba byla hrozně upjatá! Četla jsem, ale nesoucítila. Spousta zbytečné pýchy, která kdyby se spolkla, ušetřila by se hora trápení a promarněného času.
Sestry Brontëovy píšou hodně podobně, pokud bych si jejich jméno nepřečetla na obálce, nerozeznala bych je od sebe. Nevím proč zrovna Anne je tak opomíjenou a druhé dvě vyzdvihované. Jejich proslulé romány mi nepřijdou i nic lepší než právě Anniny. Zřejmě nálepka, tehdy jako dnes.
Kdysi jsem od Anne četla Agnes Grey, ale to na mě nezanechalo moc dojem, proto jsem ráda, že tento román mi přišel o poznání zajímavější. Celou dobu jsem si říkala, panečku, to je ale drámo. Chování postav je tam popsáno opravdu věrně, až se mi někdy zvedal z jejího manžela žaludek, a jsem opravdu ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo, i když tedy zvratů, které jsem nečekala, na posledních stránkách bylo hodně. Rozhodně je to velmi poutavé čtení.
Četla jsem verzi z r. 1975. Knížka mě začala bavit asi od 150. stránky, do té doby mi připadla dost nudná. Autorka popisuje běžný způsob života střední třídy, jejich „morálku“. Kritizuje chování mladých mužů, kteří se starají jen o sebe a svou zábavu. Podle mě dost naivně věří, že manželství může být nejlepší cesta k morální sebevýchově. Taky kritizuje nadměrné pití a především pití alkoholu dětmi a upozorňuje na škody, které alkohol působí.
Ani jedné ze sester B. nelze nic vytknout. Dokonce nejméně lze vytknout právě této. Rukopis je nepřekonatelný ( poznatelný) a přitom hodně osobitý.
Dost to připomínalo stylem Middlemarch, především svým suchým, anglickým humorem, který jde napříč všemi autorkami/autory té doby Jane Austen počínaje.
Pokud je tato knížka upozaděná je to škoda.
Jsem ráda, že se mi dostala tahle kniha do ruky a že jsem poznala i nejmladší a nejméně známou, ze tří sester spisovatelek Anglie by nebyla tím, čím je, kdyby neměla tyto autorky. Nedovedu si anglický venkov v 19.stol. představit jinak, také témata, se zaměřením na postavení žen v tehdejší společnosti, než jak jej ony popisují. Mohla to být stejně tvůrčí a dobrá autorka, nebýt její předčasné smrti a román je stejně čtivý a zajímavý, jako ostatní romány sester Brontëových.
Upřímně nechápu, proč je Anne ze sester Brontëových tak přehlížena. Píše podobným stylem jako její dvě sestry a rozhodně není horší. Chtěla jsem si něco od Anne přečíst už dlouho a konečně jsem se k tomu dostala. Příběh je vyprávěn velmi zajímavým a poutavým stylem. Prolínají se zde dopisy a deník. Musím říct, že jsem si zprvu myslela, že je od začátku jasný průběh i konec příběhu, ale nakonec jsem zjistila, že jsem se zcela mýlila. Velmi dobře je zde vylíčeno podřadné postavení ženy, až mě z toho mrazilo. Nejvíc mě ale stejně asi pobouřilo chování sousedů na začátku, kdy je přímo ovládaly pomluvy a předsudky, přitom pravda byla úplně jiná. Myslím, že tyto problémy jsou v naší společnosti stále aktuální a Brontëová je skvěle demonstruje, stejně jako alkoholismus či mladistvou naivitu. Tuto knihu rozhodně doporučuji, skrývá v sobě velmi důležité poselství.
V puberte som bola velka fanusicka moderných historickych romanov, kde sa hlavnej hrdinke vzdy podarilo zmenit a skrotit zhyraleho hlavneho hrdinu, ktory vo svojom srdci bol vzdy dobrakom a len okolnosti boli nepriaznivé. Dnes som sa uz posunula od tychto romantickych predstav :D.
Preto ma velmi potesila surovost, uprimnost a pevne verim, ze aj autenticita zachytena v tomto dielku. Skoda, ze Anne stihla napisat len dva romany, pretoze tento sa mi velmi pacil. Vykreslenie postav bolo realisticke, a hoci tam bolo vela vaty, deju to neuberalo na zaujimavosti.
Dobře napsaná kniha, která je sice lehce romantická, ale zároveň v ní čtenář najde i slušnou porci syrovosti a krutosti života. Helenu jsem si docela oblíbila, ale poměrně často jsem nechápala její jednání, i když je samozřejmě nutné zohlednit dobu, ve které se příběh odehrává. Korunu tomu nasadila skutečnost, že se sice odhodlala k útěku od tyranského manžela, ale později se o něj více než obětavě starala! To je z mého pohledu naprosto nemyslitelné a absolutně nepochopitelné. Navíc dnešní žena by od takového člověka odešla už dávno předtím, než se k tomuto kroku odhodlala Helena... Jsem ale ráda, že jsem si knihu přečetla, je opravdu čtivá, a po celou dobu jsem hlavní hrdince držela palce, aby všechno dobře dopadlo.
Jsem opravdu ráda, že nežiji v době takové morálky - na první pohled decentní a slušné, ale ve skutečnosti pokrytecké a vyprázdněné. Helena a její prožitky to samy o sobě dokazují, nicméně ani s ní jsem nedokázala na 100 % sympatizovat, když dokázala posluhovat někomu, kdo si to nezasloužil ani v té nejmenší možné míře, a ospravedlňovala to vírou a poslušností... No prostě jsem vděčná za dnešní dobu, i když má taky miliony nevýhod. =)
PS: Teď už můžu říkat, že jsem četla něco od každé ze sester Brontëových. =)
Mám rád sestry Brontëovi. Jejich osobní příběh je sám o sobě zajímavý a jejich knihy dovedou vždy něčím překvapit. Zrovna Dvojí život Heleny Grahamové jako by byl splynutím opravdu temné Větrné hůrky a pozitivních prvků knih Charlotty.
Od tohoto příběhu jsem se nemohl vůbec odtrhnout. Hlavně poté, co Gabrielovy dopisy přešly do vyprávění Helenina deníku, který začal odkrývat její minulost. Po dvou stech šedesáti letech od vzniku je ten příběh jak vystřižený ze života. Na podobné příběhy člověk stále a (žel) často naráží. Na naprosto odporného psychického tyrana Huntingtona, romantické představy měnící se v beznadějnou realitu, občas afektovanou Gabrielovu zamilovanost a zaslepenost, vystřízlivění Lowborougha i Hattersleyho, dobráka Fredericka, pomlouvačnost a žárlivost Elizy, přehlíženou snahu okolí zabránit neštěstí blízkých.
Zaujal mě i měnící se styl Heleniných zápisků a to, jak se vlivem okolností měnila její osobnost. Určitě to není červená knihovna, jak by se na první pohled mohlo snad zdát. Spíš je to opravdu strhující psychologicko-společenský román, který dokáže překvapit, strhnout, nepustit a nabídnout silný zážitek.
Ráda čtu příběhy z téhle doby,ale žít bych v ní rozhodně nechtěla. Ženy to měly opravdu těžké, být poddajné a poslušné manželům, otcům a jak se říká ,,pánům tvorstva". Zvláště,když se ti dotyční chovali jak blbci a hulváti.
Knížka se mi moc líbila. Super čtení.
Byla jsem moc zvědavá na doporučovanou a oblíbenou knihu své kamarádky. Však víte: řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi.
Příběh ženy, která - jaká hrůza! - si váží vlastního přesvědčení, nepřikyvuje tupě a nedělá jen to, co se od ní očekává. Chyba úsudku je možná, věrnost vlastním zásadám svatá, k důsledkům svých omylů se staví čelem. Vše končí v obláčku zaslouženého štěstí a my čtenářky si můžeme gratulovat, že nás emancipace vesměs osvobodila od nutnosti chvatných vstupů do stavu manželského.
Miluji Charlotte a Emily, a nyní mohu s klidem v duši prohlásit, že Anne nebyla o nic méně talentovaná než její starší sestry. Tato kniha, která nutně musela svým tématem otřást morálkou své doby, zůstává působivým líčením zhrouceného manželství následkem alkoholismu a následného citového týrání, k němuž muže opravňoval statut manžela. Postavy jsou velmi realistické a žádná není bez chyby. A napsáno je to prostě výborně. Knížku jsem přečetla za pouhé dva dny, protože nebylo takřka možné ji odložit.
Nádherný příběh, který mě oslovil již od prvních stránek. Musím říct, že mě hrůznosti, které "povedený" manžel prováděl Heleně, psychicky vyčerpávaly u pouhé četby a opravdu nevím, co bych dělala ve skutečném životě. Helena má můj obdiv a úctu, stejně jako Jana Eyrová sestry Charlotte. Díky této knize mám další skvělý literární zážitek.
Moc se mi to líbilo. Asi i víc než díla spisovatelčiných sester. Děj dopodrobna rozvádí lásku, manželství Heleny G. a následně rozvrat tohoto manželství. Je zajímavé číst, jak i v době, kdy tato kniha byla napsána dokázaly ženy vyřešit svůj manželský problém...
Od prvních stránek velice čtivá kniha, ač je její většina napsaná poněkud zvláštním způsobem formou citovaných deníkových zápisků, kdy se vyprávění občas pouští do stylu "dopisu v dopise", a může to na první pohled působit až nepřehledně, ale není zas tak složité se v tom zorientovat.
Zpočátku to vypadá jako zajímavý příběh neznámé cizinky s poněkud tajemnou minulostí, která se přistěhovala do opuštěného domu, a je zcela nepřístupná jakýmkoliv snahám svého okolí o bližší seznámení a poznání.
Ovšem ve chvíli, kdy vypravěč příběhu začíná citovat její deník, začne se odvíjet několik let zpětně příběh zcela jiný, který postupně odhaluje její minulost. Tady musím podotknout, že Helena na mě mnohdy působila dojmem, že je tak neskutečně šlechetná, poctivá, milující, až je poněkud pitomá/naivní slepice, či jak to nazvat. Poté, co se vdala za Arthura Huntihgdona, po velice krátké době její štěstí vychladlo. Když postupně poznávala, že je to prachobyčejný alkoholik a záletník, kterému na ní vůbec nezáleželo, tak mu přesto neustále odpouštěla jeho neřesti a stále se snažila ho milovat až do chvíle, kdy se sama přesvědčila, že je mu úplně ukradená. Tahle pasáž jistého "sebemrskačství" mi připadala až trochu moc natažená a to poznání pravdy až moc oddalované.
A co jsem z jejího jednání nějak nepobral už skoro vůbec, byl její návrat k němu v době krátce před jeho smrtí. Bylo to sice pojato asi v tom smyslu, že jako jeho právoplatná manželka cítila povinnost se o něho postarat, a neprojevovala k němu v tom období už žádné sympatie, ale vzhledem k tomu, co si s ním "užila", by jí asi nikdo nemohl mít za zlé, kdyby to neudělala a předstírala, že ho nezná.
Z celé knihy je vidět, že ani Anne Brontë neměla ve svém naturelu tvorbu nějakých romantických románů á la Jane Austen. Snad až na závěrečnou kapitolu, kdy Helena dává Gilbertovi najevo, jak o něj stojí a tady se spíš jako trouba projevuje on, protože v duchu tehdejších zvyklostí se to zdráhá dát naplno najevo.
Vypadá to, že všechny sestry Brontëovy zřejmě neměly lehký život a je velká škoda, že toho nestihly vytvořit víc... Za mě plný počet, mám rád knihy, od kterých se prostě nemůžu odtrhnout.
Typický produkt 19. století se všemi klady pro nás, kteří je umíme najít a vychutnat, i se zápory těch, kterým obtížně čitelná díla často znechucují čtení. Bronteovic klan považuji za více než talentovaný, Helenu Grahamovou jsem přes obtížnou první část nakonec "slupla" téměř na jedno posezení a pokud bych někomu měla popsat, jak se v 19. století uvažovalo, žilo a psalo, místo slov si z knihovny půjčím právě Dvojí život Heleny G.
Z děl sester Bronteových se mi líbí asi nejméně (přesto je to velice dobrá kniha). Děj byl zajímavý, ale Jana Eyrová a Na větrné hůrce mi přijdou lepší.
Kniha se mi zařadila do žebříčku brönteovských knih jen velmi, velmi těsně za Janu Eyrovou, a to pro krásný dramatický děj, kouzelný "vtahující" styl vyprávění, i dokonalé, až složitě psychologické charaktery postav. Ostatně úplně přesně to samé bych vyzdvihla u Jany Eyrové - je dost zřetelně poznat, že autorky jsou sestry (jen Emily se se svou Větrnou hůrkou trochu více odlišuje).
Na postavách bylo také zajímavé, jak byl Arthur ztělesněním jednoho extrému, v kontrastu k němu Helena druhého a Gilbert tam dělal ten příjemný průměr, který byl potřeba, aby se nedala autorce vytknout hlava v oblacích. :-) Naštěstí byl ale i Helenin charakter natolik složitý, že její "dokonalost" na mě nepůsobila rušivě, a tak se zařadila k Janě Eyrové mezi mé nejoblíbenější hrdinky vůbec...
A na závěr, co je třešinkou na dortu, a nebo spíš naopak kořením celé knihy, jsou emoce, útočící na vás málem na každé stránce - láska, nenávist, vášeň, zoufalství, odhodlání... a mohli bychom dlouho pokračovat.
Tretia zo sestier Brontë-ových ma veru poriadne sklamala. Kým jej dve sestry napísali príbehy, ktoré sú od začiatku do konca plné napätia a čitateľovi nedovolia prestať čítať, tu je to pravý opak.
Začiatok knihy sa absolútne nesnaží vtiahnuť čitateľa do deja, siahodlhé opisy o ničom a o tom istom dokola. Najviac ma však kniha odradila prílišnou zbožnosťou hlavnej hrdinky. Na každej strane citáty z Biblie.