Dvojice
John Lange (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/96_/96575/bmid_dvojice-sPK-96575.jpg
4
59
59
Novela s vědeckofantastickými prvky se rozvíjí v USA za Nixonovy éry. Líčí dramatický souboj zpravodajského pracovníka s politickým extrémistou, jenž se s pomocí kriminálních živlů zmocní tajné zbraně hromadného ničení a připravuje civilizační katastrofu v americkém městě.
Literatura světová Novely Thrillery
Vydáno: 1979 , Naše vojskoOriginální název:
Binary, 1972
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Když se bohatý milionář, leč vnitřním založením anarchista, rozhodne, že americký prezident je babral a je nutné ho odstranit pro vyšší dobro společnosti, spustí kolečka soustrojí, které nebude snadné zastavit. Děj sleduje vlastně jen několik dnů z vyšetřování v životě analytika Zpravodajské služby ministerstva zahraničí USA.
Je to velmi přímočará novela s dokonalým tahem na branku, bez odboček, bez dalších hlubších vrstev, bez nějakého výrazného poznávání ostatních postav mimo ústřední dvojici. Jejím problémem je podle mě to, že autor se snaží Gravese a Wrighta vykreslit jako absolutní génie, a i přes to dělají hloupé chyby. Tak například je pro mě nepochopitelné, proč Graves sleduje a sleduje a nezasahuje, přestože už na 68 stránce přemýšlí o tom, že Wright něco dělal s nějakým plynem nebo tekutinou a zároveň si získával informace o materiálu nejvyšší nebezpečnosti, který převáželo Ministerstvo obrany a zároveň se jeho nejbližší spolupracovník bojí zůstat ve městě... Stejně tak následné rozhodnutí pronásledovat limuzínu a nechat být stěhovací vůz... To není vůbec logické. Nebo je pro rozvědku zamini tak těžké sehnat policejní hlídku na kontrolu obou? Kdyby ho od chvíle opuštění hangáru kdykoliv zastavili, byl by konec novely hodně nudný... Taktéž od Wrighta mi přišlo naprosto úsměvné, že jeho pojistka je vlastně jen bomba, která vyhodí láhve do vzduchu... Čekal jsem něco výrazně fikanějšího, třeba že prezidenta urychleně odvezou pryč a ve chvíli, kdy jeho letadlo dosáhne určité letové hladiny, tak určitý kufřík uvnitř exploduje, případně ve chvíli zneškodnění bomby v bytě uslyšíme z rádia, že celý meating zvrací v křeči svá střeva na podlahu... Případně že celý tento byt je jen vějička a skutečná bomba je v domě, kde sedí agenti... To mě trochu zklamalo. I tak se ale jedná o sympatický thriller tvrdě si jdoucí za svým cílem. V některých ohledech mi i připomínal Clancyho sérii Jacka Ryana, a kdoví, jestli se touto novelou Clancy původně neinspiroval. Rychlá a zábavná jednohubka, ze které by šel natočit skvělý film.
Dovolím si zde malou citaci, která se více než méně vztahuje i k dnešní době...
"Jednotlivec je pouhá bezmocná nula, je-li postaven tváří v tvář gigantickým korporacím, gigantickým institucím, gigantické vládě. Zdá se vám, že ňáš automobilový průmysl prodává zmetky? Jste přesvědčeni, že vaše účty za elektřinu jsou nepřiměřeně vysoké? Nesouhlasíte se zaměřením naší zahraniční politiky? Běda, přátelé! S ničím nepohnete! Názor na to můžete mít, jaký chcete, ta kolečka se budou točit dál vlastní setrvačností."
John Wright na filmovém pásu se odmlčel a napil se vody. „Možná že si myslíte, že moc je soustředěna do rukou malé skupiny lidí — vysokých státních úředníků, členů správních rad a bohatých jednotlivců. Ale tak tomu není! Každý je vězněm systému, který zdědil, a není v jeho silách něco změnit. Jsme v pasti, přátelé. To je úděl dvacátého století. Je to století impotence.
"Často si také myslí, že problém je vyřešen, ačkoliv ve skutečnosti je hotov napůl nebo ze tří čtvrtin." (z psychologického profilu Johna Normana Gravese)
Dvojici jsem poprvé četl už v 80.tých, ale že je autor pseudonymem Michaela Crichtona jsem zjistil až před pár lety. Nevadí, stejně by mi to jméno tenkrát neřeklo nic. Ale Dvojice se mi hodně líbila, je to thriller ostrý jak břitva a každá stránka útlé knihy vydá za deset jiných!
Plně souhlasím s cantona.
Kniha je samozřejmě staršího data , nicméně téma je to ožehavé až k dnešním dnům. Autor už tenkrát věděl , jak napsat dobrý příběh s prvky faktu a sci-fi.
Velmi si zakládá na propracovanosti . Zaujala mě i jeho kniha Micro a nedávno přečtená kniha Dračí zuby.
Ještě že to nakladatelství Naše vojsko zřejmě pochopilo jako ukázku toho, jak jsou ty neustále zbrojící USA nebezpečné i samy sobě a jak lehce se tam dá dostat k zbraním hromadného ničení; díky tomu mohla u nás vyjít Dvojice už v roce 1979. Přitom z ní naštěstí žádná kritičnost k americké politice násilně nečouhá. Je to příběh založený na troše psychologie (souboji dvou mozků), troše branné výchovy (básničku „Sarin, soman, tabun a látky VX“ mi z hlavy už nikdo nedostane :-) ) a akci, při které jde o minuty a milion životů. Přečtené rychle a s uspokojivým pocitem.
Na Michaela Crichtona až nezvykle krátké dílko (kariérní počátky mají něco do sebe) soustředící se pouze na ústřední zápletku a vše ostatní jde stranou. Žádná krize středního věku, žádné milostné trampoty, žádná plačka ufňukaná. Naopak svižný thriller s pyrotechnickou etudou, jako bonus navíc. Příběh díky tomu neskutečně dobře šlape, přičemž druhá půlka se prakticky mění v adrenalinovou jízdu s odtikávajícím časem na pozadí. Celé vyprávění přitom dýchá perfektní atmosférou sedmdesátých let, dovedně zachycenou jednoduchými, ale všeříkajícími detaily. Jedinou slabinou je tak průhledný vývoj událostí, který nemá moc prostoru na nějaká zásadní překvapení a spíš si hraje s motivem vychytralé kočky a ještě vychytralejší myšky.
Ovšem hodně otravný je závěrečný doslov Jiřího Gojdy podmalovaný komunistickou agitkou o tom, jak je imperialistické a kapitalistické USA nejzkaženější místo na světě. Jestli v tom byla nějaká informační hodnota, unikla mi, protože jsem to po dvou stránkách nudy vzdal.
Přímočará záležitost od Crichtonova alias, která je svou délkou tak akorát sympatická, nicméně zajímavý námět nedostal tolik prostoru, jak jsme od mistra pera a napětí zvyklí. Spíš je to strohé konstatování a popisování fakt, což většinou končí tím, že si k postavám nemáte možnost vytvořit žádný vztah. Kvalitou je někde společně s ostatními Michaelovými sedmdesátkovými kusy v solidním průměru - 60 %
Kdyby Michael Crichton o 20 let počkal, rozpletl by nynějších 150 do dalších 200 stran, předpokládám. Takhle zůstalo u mrazivého námětu podaného stylem tuze schematické absolventské práce. Ale chtěl bych vidět sebe, co bych vypotil ve třiceti. 33/16
Podle mého názoru byl tento román opravdu zajímavý svým tématem. Týpek, který chce odpálit uprostřed San Diega binární bombu a zabít prezidenta spojených států a dalších milion lidí. Závod s časem byl tentokráte dost krátký, protože kniha měla ani ne 200 stran, takže to až tak velké nervy nebyly. Ale jinak musím hodnotit kladně.
Od Crichtona jsem četla spíš díla, která napsal později, takže jsem zvyklá na rozsáhlé romány plné různých odboček mimo hlavní děj. To se v Dvojici nekonalo. Tady se autor striktně drží tématu a ani na chviličku se nezabývá ničím okolo. Na začátku knihy nás zatáhne do děje a pustí až na konci, kdy se dovíme, jak to s hlavními hrdiny dopadlo. Je to velice čtivě napsaný román, který čtenáři předkládá fakta, ale už neřeší, co z nich vyplývá. Ono to je víceméně jasné a každý si domyslí sám, ale mně tam vyjádření od autora trošku chybělo.
Autorovy další knížky
| 1993 |  Jurský park |
| 2008 | Kmen Andromeda |
| 1994 | Pojídači mrtvých |
| 1998 | Koule |
| 2006 | Říše strachu |
Už je to dlouho, co jsem tuto knihu četl jako mladík. Vnímal jsem ji jako sci-fi i když z nedaleké budounosti, ne-li z přítomnosti. Líbila se mi, ale až dnes vidím, že obsahuje zajímavé prvky, které tenkrát pro mě byly fantastické, jako internet po telefonu a připojování se na počítačové terminály, což u nás v té době totality vůbec nepřicházelo v úvahu. Dnes vidíme, že ty technologie vypadájí dnes trochu jinak. O binárních neurotoxinech se však v té době vědělo.
Je to zajímavé a čtivé dílko, rád jsem se k němu vrátil.