Dzwille
Jaroslav Velinský
Hrdina Bert se v nevysvětlitelných časových smyčkách setkává nejen sám se sebou i se svou vlastní minulostí a budoucností, ale i s příšerami bájnými i lidskými…
Přidat komentář
Pozoruhodná fantasy, plná časových smyček a dějových přesunů, která pojednává především o neodbytné mužské touze po objevování. A i když nebyl Bert nikterak nesympatickým hrdinou, tak jsem byl spíše na straně těch Bettyn a Grét. Konec byl povedený.
Strašně zvláštní knížka. Jak by řekla kamarádka, šílený sen poživače omamných jedů. Nebo drobet ukročený Dům o tisíci patrech. Klobouk dolů před panem Velinským, když dal dohromady takový příběh. Příběhy...
Od začátku do konce svižný děj, neodolatelná atmosféra (atmosféry), znamenité postavy. Že kniha není dosud kultem považuji víceméně za nešťastnou náhodu. Nejvíc mě oslovila symbolická rovina románu (ženy, domy, vlaky, cesty, překážky) a jeho zvláštní časoprostorová proměnlivost, která umožňuje sledovat postavu a situaci náhle z jiného úhlu, přičemž výsledný obraz vzniklý z rozdílů a průniků těchto změn působí nebývale sugestivně. Proměna, která je v ději popsána jako fyzická metamorfóza, může být například pádným vyjádřením nově nabytého hrdinova poznání. Takových románů je vlastně málo, začasté jsou trochu nápadně literární, intelektuálské, nebo trochu nuceně ulítlé. Tento se ale povedl a rozhodně je to nezdařilejší Velinský, kterého jsem měl to potěšení číst.
"Pera jsou černá... ať nás vedou dál."
Prvních 150 stran jsem přemýšlela, co autor hulil a říkala si, že to musel být sakra dobrý matroš. Děj knihy totiž skáče mezi dějovými a časovými rovinami bez jediného varování a zprvu nepřipravenému čtenáři z toho jde hlava kolem. Jednotlivé nitky však začnou posléze vytvářet spletitou tapiserii minulosti, přítomnosti a budoucnosti, kdy může být hlavní hrdina sám sobě otcem, synem a vnukem a kdy tam může být tady i onde. V okamžiku, kdy se začaly jednotlivé příběhy prolétat a rozvíjet, jsem už byla plně lapena do osidel imaginace J. Velinského a jen nechápavě - a obdivně - vrtěla hlavou nad tím, jak rozsáhlou fresku ve svém románu vykreslil. Jistě, konec mohl být pompéznější (a přiznávám, že jsem v něj i doufala), ale nakonec musím přes své zklamání uznat, že žádný jiný být ani nemohl. Koneckonců, nikdo vlastně pořádně neví, jak pohádka o zemi Dzwille a Poutníku Bertovi vlastně končí. To už je na laskavém čtenáři.
Žádný podobný román na pomezí sci-fi a fantasy jsem ještě nečetla. A přestože je pravdou, že nejsem žádný velký znalec žánru, troufám si, tvrdit, že svět, který J. V. stvořil, je v mnohém originální - a kdyby nebyl, krása jazyka, jímž jej vykresluje, to mnohonásobně vykompenzuje.
...A máte-li rád černá pera, dám vám v depozitáři vybrat celou kolekci. Teď už výroba neběží, děláme tulejníky. Správní rada se shodla, že je to obrovský šlágr."
"Co to je - tulejník?"
"Hlavně úspěch reklamy. Tulejník není nic zvláštního - ale musíte ho mít. Byl byste blázen, kdybyste ho neměl. Sousedi mají bílého. Vy si koupíte zlatého. Oni platinového. Pak přijde do módy průsvitný. A tak dále. Tulejník do každé rodiny."
"Dobrá, ale k čemu to je?"
"Vždyť vám říkám, že k ničemu."
"Tam, za širokým a přehlubokým mořem, leží země Dzwille..."
Jedna z nejpozoruhodnějších knih, které jsem kdy četl. Jaroslav Velinský je literární klenot, který bohužel stále ještě nebyl objeven....
Autorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Není to sci-fi, není to fantasy a už vůbec to není normální kniha. Sám bych si to pojmenoval asi "fantastika". Úžasná práce s textem a se slovy vůbec... Chvílemi mi to připomínalo P.K.Dicka, ale ten by zvolil asi úplně jiný konec. Některé pasáže pak přímo evokují atmosféru Engerlingů (však obojí asi Velinský psal tak nějak souběžně, obě knihy vyšly s odstupem jednoho roku). A ač jde o famózní knihu, plný počet hvězdiček nemůžu dát právě z úcty k Engerlingům, kteří mě zaujali víc.