Eichmann: Architekt holocaustu
Roman Cílek
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/456741/bmid_eichmann-architekt-holocaustu-7J8-456741.jpg
4
8
8
Pečlivý až pedantický, hluboce věřící, lidmi ve svém okolí ceněný, ale trochu nudný účetní Adolf Karl Eichmann, zaměstnanec elektrotechnického závodu v porýnském Solingenu, městě proslaveném výrobou a zpracováváním oceli, byl kromě jiných předností i nadmíru plodným mužem. V rodině přišlo na svět celkem osm dětí: sedm chlapců a jedna dívka. Nejstaršímu z potomků mužského pohlaví, narozenému ve znamení Ryb dne 19. března 1906, bylo jako projev naděje v synův životní úspěch přiděleno otcovo křestní jméno, tedy Adolf. Upřesněněji: Adolf Otto. „Otce jsem uznával v nejvyšší možné míře. Byl pro mne bezvýhradnou autoritou,“ svěří se Adolf Otto Eichmann po mnoha desetiletích. Víra v bezvýhradnou autoritu.. Nelze ji nevnímat jako ústřední hnací sílu v zavrženíhodném životě tohoto muže. Vždy a všude se tím bude přiznávaně řídit. Od počátku až do konce, doslovného konce. V době, kdy třetí říše vítězila na všech frontách a chystalo se konečné řešení židovské otázky, což nebylo nic jiného než plán na zavraždění více než deseti milionů lidských bytostí. A stejně tak na sklonku nacistické éry, kdy v Sověty obklíčené Budapešti usiloval o likvidaci desetitisíců zdejších Židů a Raoulu Wallenbergovi, švédskému diplomatovi, který se snažil o jejich záchranu, vmetl do tváře svou vražednou mantru: „Vůdce mě pověřil tímto očistným posláním a já je hodlám za všech okolností splnit.“ Ještě zásadněji se vyjádřil pár týdnů před koncem války: „Plnil jsem dějinný úkol. Pocit, že mám na svědomím pět milionů Židů mě naplňuje tak neobyčejným uspokojením, že půjdu do pekla spokojen.“ Pak ovšem nadešly jiné časy. Takže o šestnáct let později, kdy se před izraelským soudem už zcela aktuálně řešila otázka Eichmannovy osobní „cesty do pekla“, prohlásil: „Budete se možná smát, ale věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého. Nebylo mojí touhou zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz velitele koncentračního tábora k zabití jakéhokoli množství Židů plynem či zastřelením, nezaváhal bych nad splněním tohoto rozkazu ani na minutu.“ Takhle – od rozkazu k rozkazu – se ubíral život Adolfa Eichmanna. Lemovaný utrpením a smrtí nesčetného množství nevinných lidí.... celý text
Přidat komentář
Roman Cílek má opravdu nastudováno. Knížka o Eichmannovi (četla jsem druhé doplněné vydání) se četla jako detektivka. Cílek v ní popisuje vlastně kompletní Eichmannův životopis včetně soudobých výsledků zkoumání jeho psychiatrického profilu: průměrně inteligentní člověk, takový úřednický typ, kterému byla svěřena neuvěřitelná moc nad miliony. Člověk, který odeslal do vyhlazovacích táborů smrti statisíce židovských mužů, žen i dětí včetně kojenců. Člověk, který - podle vlastního mínění - jen vykonával rozkazy podle svého nejlepšího vědomí a zřejmě i pochybného svědomí. Nic s ním nehnulo, nacistické řešení tzv. židovské otázky bylo nezbytné a on se toho jen ujal...
I když je celá řada skutečností, které Cílek popisuje, obecně víceméně známých, v knížce je spousta informací, které jsem nevěděla. Netušila jsem nic o jednání s představiteli židovských organizací v Maďarsku, jimž Eichmann a spol. nabízeli výměnu milionů Židů za deset tisíc náklaďáků, které Němci chtěli použít na východní frontě. Dověděla jsem se také, že Eichmannova rodina prakticky až do konce války bydlela v luxusní vile v Praze na Ořechovce (protože se tam paní Eichmannové prostě líbilo - bodejť by ne!). A také o celé řadě nechutných detailů z fungování vyhlazovací mašinérie i o poválečném zákulisí.
SPOILER ( i když jde o obecně známá fakta).
Konec byl vlastně vůbec nejnapínavější - útěk do Argentiny a patnáct let života celé rodiny v poměrně skromných podmínkách. Konečně v roce 1960 Eichmannův únos za bílého dne a poté složitý soud v Jeruzalémě.
Místy se člověku obrací žaludek nad bezcitností a cynismem nacistických zrůd i nad jejich pocitem nadřazenosti. Nad genocidou, která nemá obdoby. I nad poválečnou politikou některých vlád, které umožnily útěk a život stovek nacistů hlavně v jižní Americe, USA i jinde.
Četla jsem jako e-book. Bohužel, Epocha si nedala žádnou práci s korekturami. Text se hemží spoustou chyb, překlepů i vynechaných slov. A to si Roman Cílek nezaslouží. Dávám za čtyři a doporučuji.
Zklamala mě kostrbatá stylistika, neustálé přeskakování do různých časových období, chybějící slova, věty, které občas nedávaly smysl. O téma holoaustu a celkově o 2. sv. válku se zajímám, proto jsem četla s velkým sebezapřením.
Štítky knihy
útěk tajemství Izrael Jižní Amerika nacisté Mosad holokaust, holocaust Adolf Eichmann
Slovy lidské zrůdy: „Vůdce mě pověřil tímto očistným posláním a já ho hodlám za všech okolností splnit.“
„Plnil jsem dějinný úkol. Pocit, že mám na svědomí 5 milionů Židů, mě naplňuje tak neobyčejným uspokojením, že přijdu do pekla spokojen.“
„Nesporně umím být při pohledu na své činy i kritický. Nemohu být se vším, co jsem udělal, zcela spokojen. Zaskočil nás pro Německo nepříznivý průběh války, jinak by se toho dalo při řešení židovské otázky zvládnout ještě mnohem víc.“