Eichmann v Jeruzalémě
Hannah Arendt
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/416991/mid_eichmann-v-jeruzaleme-yg8-416991.jpg
5
165
165
Klasické dílo politického myšlení, které ve své době vzbudilo značné kontroverze. Autorka se v roce 1961 vydala jako reportérka do Jeruzaléma, kde sledovala soud s nacistickým funkcionářem Adolfem Eichmannem. Ze statí původně určených pro magazín The New Yorker vznikla kniha, která je vlastně filosofickou reportáží. Kromě popisu okolností soudu, při němž uplatňuje svoji schopnost přesného pozorování, formuluje rovněž filosofické teze, které tvoří rámec, v němž lze uvažovat o vině a odpovědnosti v nacistickém Německu. Kniha měla bouřlivou odezvu a vyvolala spory, jež filosof Isaiah Berlin označil dokonce za „občanskou válku intelektuálů“. Mezi dodnes nejdiskutovanější postřehy Hannah Arendtové patří teze, že zlo spáchané Eichmannem mělo kořeny v absenci myšlení a „banálnosti“.... celý text
Literatura naučná Filozofie Historie
Vydáno: 2019 , OikoymenhOriginální název:
Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil, 1970
více info...
Přidat komentář
Výborně napsané, skvělé téma, ale od poloviny to naprosto ztratí tempo a zbytek knihy jsem už jen trpěl.
Kniha je sice občas trochu chaotická, ale to nejdůležitější předává vcelku spolehlivě - svědectví o procesu s Eichmannem, kontext zabíjení židů v jednotlivých evropských zemích, pohled na výkon spravedlnosti v nelehké situaci setkání s bezprecedentním zločinem. Kniha stojí za přečtení!
Arendtová svoje myšlienky formuje úderne a so sympatickým sarkazmom. To je napokon kameňom úrazu, hlavne keď človek zistí, že je kniha historicky nepresná a zámerne skreslená. Následne sa silné reči o objektivite, pravde a i všetok údajný nadhľad rozplynú do prázdna. Prvým varovným signálom mi malo byť asi už to, že kniha neobsahuje žiadny zoznam použitých zdrojov. V texte sa síce vyskytlo zopár názvov, avšak je ich málo a opakujú sa tie isté. Nuž a irónia (minimálne u mňa) jaksi nezaberá, ak si človek prispôsobuje históriu podľa seba. Autorka tak na jednej strane presvedčivo ukazuje problémy toho, keď povojnové súdy vedú víťazi, na druhej strane sa sama nedokázala vyhnúť skresľovaniu a prispôsobovaniu reality.
Mal by teda človek na túto knihu zabudnúť a odsúdiť ju? Rozhodne nie. To, čo sa Arendtovej nepodarilo po stránke historickej, bohato prekonala na rovine filozofie. Otázky kladie jasne, nezaobalene, kašle na akúkoľvek korektnosť a bez zaváhania spochybňuje to, čo mnoho ľudí považuje za nespochybniteľné. V podstate vám nasadí červíka do hlavy a už sa ho tak ľahko nezbavíte. A v svete, kde sú filozofické knihy a otázky pre množstvo ľudí nestráviteľné, je kniha, ktorá všetko toto dokáže podať pútavo, nadčasová, bez ohľadu na to, že po faktickej stránke bola prekonaná už dávno.
Předchozí komentující snad vše řekli, jen dodám, že mě velmi potěšilo nové vydání od Oikoymenh, kniha byla prakticky k nesehnání.
Velmi slavná a ve více ohledech pozoruhodná kniha,
i když kvůli takové svini je i škoda plýtvat papírem...
Neuvěřitelně podrobný a zároveň poutavý popis jednoho z posledních velkých procesů s německým válečným zločincem. Eichmann měl za úkol přesuny židovských obyvatel, při výsleších nezatloukal, snažil se vše popsat co nejpodrobněji a při procesu, který byl nejen o něm, ale o celé zrůdnosti genocidy, vycházely najevo také podrobnosti o chování jednotlivých států a národů vůči Židům. Se ctí z této zkoušky vyšli Bulhaři, Dánové, Italové. Naopak pogromy srovnatelné s Němci podle autorky aktivně prováděli Rumuni, Ukrajinci, Poláci, Lotyši. Arendtová nerespektuje politickou korektnost a tvrdě se pouští i do některých židovských organizací a autorit, které se snažily spoluprací s fašisty zmírnit utrpení a většinou dosáhli pravého opaku. Smutné a poučné čtení.
100 % (zatím 62 hodnotících s průměrem 94 %).
Po prečítaní zopár desiatok strán si hovorím: to nie je možné, že židovská emigrantka píše o "citlivej", dnes tak pateticky ostentatívnej téme s takým nadhľadom, skoro až sine ira et studio. Avšak po prečítaní ďalších strán, som nadobudol pocit, že irónia a sarkazmus mi začínajú vadiť a sú vzhľadom na autorkine poslanie v "procese" až príliš časté. Môj názor je taký, Arendtová prišla do Jeruzalema nezaujato písať o Eichmannovi, ale vedome/nevedome zosmiešnila tragický osud tragického človeka. To však neuberá jej príspevkom na čitateľnosti a živosti. Dojem prekvapivého objektivizmu navodzuje jej kritika namierená voči celému procesu či konkrétnym jurisdikčným krokom, ale subjektívne antisympatie cítiť zo silného opovrhovania Eichmannom v celom rozsahu knihy a ak bola kritizovaná za akúsi nepriamu "obhajobu" či nadštandartnú dávku "empatie" voči Eichmannovi, tak tomu nerozumiem, pretože ona ho jednoducho zosmiešňuje kde sa dá (životopis, psychologické vyšetrenia, zlá pamäť atď.) V podstate mi z toho vystáva niečo v zmysle: "Ja som tu prišla písať o procese s démonom a tu je psychicky narušený ťulpas."
Naopak nesporný prínos tejto knihy vidím v tom, že autorka dokonale zachytáva iracionalitu celého procesu, pretože je evidentné, že tu nešlo o to, či je Eichmann individuálne vinný alebo nie, ale podobne ako pri procese s Tisom, jednoducho musel visieť.
Jedna z najlepších reportážnych kníh, aké som kedy čítala! Objektivita, dva póly nevidené ako čierna a biela, ale s každým odtieňom šedej. Myslím, že v 60.rokoch musela kniha vzbudiť šokojúce pobúrenie hlavne židovských ľudí, vzhľadom na to, že autorka si servítku pred ústa neberie, a skritizovala ich správanie počas 2. sv. vojny. Ale zároveň, prikladá krásnu morálnu úvahu. Čo ma veľmi prekvapilo, bol opis jednotlivých štátov, ako sa k židovskej otázke postavili, pretože toto si veľa štátov doteraz neprizná, resp. tvrdia, že ich fašisti donútili...
"Nejakú hĺbku má len dobro. Len dobro môže byť radikálne, nie zlo, ktoré môže byť len extrémne, pretože nemá hĺbku, ani nejaký démonický rozmer, hoci - a to je tá hrôza! - sa dokáže šíriť ako pleseň po zemskom povrchu a znečisťovať celý svet. Zlo pochádza z toho, keď zlyhá myslenie. Zlo odoláva mysleniu, pretože vo chvíli, keď sa myslenie usiluje spojiť so zlom a preskúmať jeho premisy a princípy, z ktorých ono pochádza, dostavuje sa sklamanie, pretože tam nič nie je. To je pravá banalita zla." (s. 17)
"Profesor Buber ďalej povedal, že Eichmanna "vôbec neľutuje," pretože ľutovať môže "iba tých, ktorých činom rozumie svojím srdcom," pričom zdôraznil to, čo povedal v Nemecku už pred mnohými rokmi - že s tými, ktorí sa "podieľali na zločinoch Tretej ríše, zdieľa len formálny pocit príslušnosti k ľudstvu." (s. 313)
"Problém s Eichmannom bol práve ten, že sa podobal toľkým ľuďom, ktorí neboli ani zvrátení, ani sadisti, že boli a stále sú strašne, ba až desivo normálni. Z pohľadu našich právnych inštitúcií a našich morálnych štandardov bola táto normálnosť oveľa desivejšia než všetky zverstvá dohromady, pretože to znamenalo - ako zaznievalo znovu a znovu vo výpovediach obžalovaných a ich obhajcov v Norimbergu -, že tento nový typ zločinca, ktorý je faktickým hostis generis humani, pácha svoje zločiny za okolností, ktoré mu znemožňujú pochopiť alebo cítiť, že činí zlo." (s. 340-41)
"Práve táto vzdialenosť od reality a táto absencia myslenia môže spôsobiť väčšiu skazu ako všetky inštinkty k páchaniu zla dohromady, ktoré v sebe človek má - a práve to bolo poučením, ktoré si človek mohol vziať z jeruzalemského procesu. Bolo to však poučenie, nie vysvetlenie javu, ani nejaká teória o ňom." (s. 353)
"...A pretože ste podporovali a vykonávali politiku, ktorá nechcela zdieľať túto planétu so židovským národom a s množstvom iných národov - akoby ste vy a vaši nadriadení mali akékoľvek právo určovať, kto by mal a kto by nemal obývať tento svet - sme toho názoru, že od nikoho, to jest od žiadneho príslušníka ľudskej rasy nemožno očakávať, že bude chcieť zdieľať túto planétu spolu s vami. Toto je dôvod, a toto je jediný dôvod, prečo musíte odvisnúť." (s. 343)
Výborná kniha. Veľmi vítaná prozreteľnosť do väčšinových definovaní (a teda obmedzovaní) konania nacistov na vyšších postoch, ale i bežných ľudí na oboch stranách ("Prečo ste sa nevzbúrili? Veď vás na tej stanici bolo 15-tisíc proti dvom stovkám vojakov!" ).
Je mi ľúto, že si toho času autorka musela vypočuť toľko negatívnej kritiky, a to len kvôli menšiemu vcíteniu sa do démonizovanej postavy a snahy vysvetliť si, prečo je človek ochotný konať toto zlo. Toľko výborných postrehov na všetko-ospravedlňujúcu byrokraciu, odradenia od pomoci a hrdinskej obety za druhých totálnou elimináciou akejkoľvek známky existencie tohto potenciálneho záchrancu, a mnoho mnoho ďalších postrehov, o ktorých sa hovorilo tak málo, a ktoré pomáhajú túto smutnú, veľmi smutnú etapu ľudskej existencie aspoň trochu pochopiť.
Reportáž ze soudního procesu s Adolfem Eichmannem v podání Hannah Arendtové je bez sebemenšího zaváhání skvělá.
Snaží se o objektivní zhodnocení práce soudců, žalobce i obhájce, představuje nám situaci v nově vzniklém stáně Izrael, pokládá zajímavé otázky a snaží se najít vysvětlení na ty palčivé otázky, které každého rozumného člověka napadají, když vidí videa z druhé světové války: "jak se to vlastně mohlo stát?", "proč to někdo nezarazil?", "copak se nedalo nic dělat?".
Kniha, již z podstaty svého žánru, vyžaduje při čtení plnou pozornost, přesto zůstává zajímavá a velmi těžko se odkládá.
Kniha Arendtové měla od doby svého vydání spostu kritiků, nejen tady na Databázi. Dodnes se s ní polemizuje, obraz Eichmanna, který podává byl mnohokrát překreslován. Přesto je to kniha, kterou by lidé číst měli.
Nerozumiem prečo Arendtová takto interpretuje práve počínanie si Eichmanna. Chcela provokovať, alebo len nepoznala všetky dokumenty a celý kontext? Z Eichmannových slov na súde je očividné, že pravdu zahmlieva a na zákony a nariadenia sa len vyhovára. Je známym faktom, že svoju prácu vykonával ochotne a v mnohom nad rámec svojich povinností a stal sa hlavným organizátorom masového vyvražďovania židov. Vôbec to nebol nemysliaci úradník, ale naopak ako jeden z presvedčených nacistických lídrov, premýšľal nad tým, ako sa ich zbaviť čo najviac a ako čo najefektívnejšie zorganizovať ich vyhladzovanie! Neviem, či to robil z nenávisti alebo skôr z vlastnej ctižiadostivosti, pre pocit úspechu a uznania za svoje "dielo" (ktoré sám zdokumentoval). Asi oboje. Každopádne premýšľal choro a zdá sa, že nemal hanby. Keby "len" nenávidel, bol by to skôr poľutovaniahodný človek, ale takto je to ešte viac odsúdeniahodné jednanie, pretože spájalo v sebe zvláštnu diabolskú zmes angažovanosti proti človeku i ľahostajnosti voči človeku. To mi vôbec nepripadá ako "banálne či normálne zlo". Je zodpovedný, pretože nie je monštrum, ale človek, ktorý vedome konal to, čo konal.
Zdá sa mi, že tak ako Sokrates, ani Arendtová si nevedela predstaviť, že by niekto mohol vedome páchať a dokonca bojovať za zlo. Vinu preto hľadá v absencii myslenia (za seba). Ak pod myslením chápe racionálne súdenie spolu so schopnosťou myslieť z pozície niekoho druhého, zdá sa mi, že toho Eichmann nielenže bol schopný, ale svoju inteligenciu aj rafinovane využíval (viď jeho schopnosť hrať s rôznymi sociálnymi maskami-napr. priblblého úradníka na súde). Mojou hypotézou je, že jeho myšlienkový odstup bol, paradoxne, až priveľký, a preto vedel bezohľadne obetovať druhých ľudí, len aby dosiahol vlastné predstavy a plány. Nie je inštrumentálne myslenie stále myslením, hoci ubližujúcim? Nie je vedomé odosobnenie sa predsa len klamstvom, myšlienkovým konštruktom par excellence? Domnievam sa teda, že jeho obranný postoj na súde neoznačuje absenciu myslenia, ale naopak, že práve pomocou myslenia si udržiaval odstup od druhých, a tak aj svoju nedotknuteľnosť. To, že Eichmann nehovoril na súde za seba, ale opakoval frázy, neznamená, že nemyslel a nejednal (a, že nemal vlastné zdôvodnenia oprávnenosti svojich činov), ale skôr, že si v žiadnom prípade neprizná svoju zodpovednosť.
Bolo by vhodné rozlišovať Eichmanna s jeho zločinmi, a proces s Eichmannom, ktorý pripadá Arendtovej ako tragikomický, (ktorý ironizuje a z ktorého príliš rýchlo urobila závery). Z druhého nevyplýva, že prvé je banálne.
Je Arendtovej kniha "mýtus, který byl sepsán nikoliv kvůli zájmu o skutečnost, ale o filozofickou tezi."? (David Cesarini: Eichmann. Jeho život a zločiny (čes. 2008).)
K téme:
Plzák Michal: https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/hannah-arendt-eichmann-v-jeruzaleme-recenze/r~2a9a46b4320911ea8776ac1f6b220ee8/
"Zlo vyplývající z poslušnosti sice může být banální, ale nezdá se, že by zlo hlavních nacistů postrádalo hloubku. Jeho živnou půdou totiž nebyla slabost, ale naopak silná vůle, ješitnost a ctižádost. Žádná z těchto vlastností není sama o sobě patologická, ale ve zločineckém režimu se tyto příliš lidské a neďábelské vlastnosti mohou stát katalyzátorem nezměrného zla. Neznamená to, že by neexistovalo „zlo slabosti“, ale existuje i „zlo síly“, které je stejně lidské jako zlo banální.
Pak je otázkou, není-li toto nebanální „zlo hloubky“ závažnější."
Zdroj: Matějčková Tereza: https://ceskapozice.lidovky.cz/recenze/nacista-adolf-eichmann-nepredstavoval-banalitu-zla.A141111_132221_pozice-recenze_lube
Zo začiatku ma celkom nudila a bol som aj sklamaný, pretože som sa na ňu tešil. Po niekoľkých desiatkách strán sa kniha rozbehla. Veľmi zaujímavé čítanie. Záverečná sudcova reč v podaní Arendtovej bola perfektná.
Kniha je zajímavá, vlastně hodně zajímavá. Ve světě se dočkala spousty překladů a vždy vyvolala docela velkou diskuzi. Ono je totiž zajímavé si přečíst, že v Evropě během druhé světové války existovaly VIP židovské rady, které se vlastně spolupodíleli na likvidaci svých židovských bratrů a sester.
Ne, tuhle knihu skutečně není snadné dočíst. Ale stojí to za to - ten text vás přiměje koukat se na (druhou světovou) válku novýma očima.
Zajimava sonda do byrokracie hitlerova Nemecka a presne vystihuje onu "banalitu zla"
Někde Eichmanna uvádít jako vrchol byrokratického odlidštění a tato kniha to potvrzuje.
jedna z klíčových knih v pohledu na holocaust, která ve své době vyvolala velký poprask, autorka byla obviňována, že snižuje míru provinění Eichmanna. Já si to nemyslím, i bez velkých slov dokázala v knize výborně popsat, jak přemýšleli a pracovali nacističtí důstojníci.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zlo etika válečné zločiny masové vraždy, sériové vraždy vina trestní právo holokaust, holocaust odpovědnost Adolf Eichmann
Autorovy další knížky
| 1995 |  Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla |
| 1996 | Původ totalitarismu I–III |
| 1994 | Krize kultury |
| 2004 | O násilí |
| 2007 | Vita activa |
Hannah Arendtová nám předkládá především popis soudního přelíčení s jedním z významných nacistických zločinců. Jejím hlavním deklarovaným cílem je popsat proces a to, zda a do jaké míry se v něm "podařilo dostát požadavkům spravedlnosti". Přitom jde daleko za tento rámec. Klade pro mnohé evidentně nepříjemné otázky, jaký je rozdíl mezi právem a spravedlností či spravedlností a odplatou.
Aniž by soudila, popisuje chování židovských elit, které v dobré víře spolupracovaly s vlastními katy, aby zabránily "ještě většímu utrpení". V konečném důsledku se však ukázalo, že dokonce i marný odpor může být klíčový pro závěrečnou krvavou bilanci. Neboť tam, kde se lidé rozhodli nespolupracovat nebo se bránit, byly důsledky katastrofy o něco méně hrůzné. Toto až příliš draze vykoupené ponaučení je něco, co by nemělo být zapomenuto jen proto, že je pro mnohé jistě nesmírně bolestné na tragický omyl těch, co spolupracovali, poukazovat. Zejména se mi zdá v dnešní době důležité zdůraznit, jak tragicky špatné bylo rozhodnutí zamlčovat pravdu, aby se předešlo "zbytečné panice".
Arendtová otevírá problém osobní odpovědnosti a samostatného morálního úsudku v situacích, kdy není bezpečné jít "proti proudu". Popisuje, jak banální zlo vycházející z poslušnosti, kariérismu, ignorantství a neochoty vidět osobní díl viny, může v současném světě stvořit zločiny enormních rozměrů.
Arendtová se svým bystrým úsudkem a pregnantními formulacemi poukazuje na celou řadu morálních a etických problémů, které si naše společnost nese s sebou dál: vnímat jako horší vraždu nadaného hudebního skladatele než "Honzíka Kohnů odnaproti, i když to nebyl žádný génius". Tendenci vnímat jako hrůznější ty zločiny holokaustu, které byly zaměřeny proti "dostatečně" kulturnímu národu (tj. Židům, navíc ještě těm západním) než ty, které stejně tvrdě dopadly na Cikány. (Zkusme si představit vepřín z Let vedle Terezína - opravdu by byla stejná diskuse?).
Arendtová otevírá otázky a mnohde také nabízí odpovědi. Předkládá fakta i jejich brilantní analýzu, vlastní závěry však ponechává čtenářům. S hrůzami, jejichž přímou obětí mohla být velmi snadno i ona sama, se vypořádává s obdivuhodnou objektivitou a nadhledem. Že si místy pomáhá opravdu velmi střídmou ironií mi přijde absurdní jí vyčítat.