Štvanice
Émile Zola
Druhý román z cyklu Rougon-Macquartové. Jeden ze základních románů cyklu z doby tzv. Druhého císařství zavádí do burzovních a politických kruhů kolem císařského dvora, kořistících z moderní přestavby Paříže. Rozvíjí milostné drama ženy, jež se stala obětí chladné vypočítavosti manžela a lehkomyslnosti nevlastního syna.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1924 , Josef R. VilímekOriginální název:
La Curée, 1872
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Skvělá kniha. Co mě zarazilo je velmi zavádějící popis knihy na této stránce. Renáta byla obětí manžela a syna? Byla obětí své hlavy a společnosti, ve které žila. Manžel bral manželství jako obchod, to krásné Renátě ale vyhovovalo a manželství trávila ve společnosti nejednoho milence, zatímco za ní manžel platil astronomické účty. S nevlastním synem se vyspala (chyba obou, ale ona byla starší a měla být ta rozumná) a poté ho do pokračování vztahu sama nutila. Když jí vztah se synem nevyšel, pokusila se otce a syna rozkmotřit. To se mi opravdu nezdá jako popis oběti.
Zolovská klasika té "méně depresivní" odrůdy (proti Zabijákovi nebo Tereze Raquinové), ve výsledku samozřejmě pořád slušně depresivní, nicméně tam aspoň nikdo neumírá hlady, špínou ani násilnou smrtí, naopak nám velekněz naturalismu po značnou část knihy nastavuje svou příjemnější tvář, která přináší rozkošné (pro toho, kdo má tyhle věci rád, jako já :) ) popisy úchvatných šatů a všeobecného přepychu. To jsou ovšem jen kostýmy a kulisy, v nichž se odehrává v podstatě docela brutální příběh neobvyklého milostného (kolem toho slova by asi patřily uvozovky) trojúhelníku a jeho okolí. Postavy a jejich vzájemné vztahy jsou jako obvykle vystižené fantasticky a působí velmi životně. Kniha by i vzhledem ke svému nepříliš velkému rozsahu mohla sloužit jako docela slušný úvod do Zolova díla nebo pokusný králík, který čtenáři prozradí, zda tenhle autor bude nebo nebude jeho šálek čaje. Pro mě patří k těm nejoblíbenějším a nadčasovým.
Skvostná kniha s barevnými slovními obraty a svým celkovým osobitým pojednáním...
Někomu by se mohla zdát zdlouhavá a příliš do podrobna popisná, avšak právě v tom tkví její jedno z mnoha kouzel.
Za mě mohu doporučit ;)
Román velice pěkně, v pestrých barvách líčí Paříž v době jejího bourání a nové výstavby. Odhaluje odporné finanční machinace, komplikované intriky, podvody, dluhy, přepych na úvěr. Výstřední život v dekadentní prostopášnosti, falešné pozlátko luxusu, vydržované milenky, tolerance nevěry i incest, to vše skvěle popsáno. Hrdinové věří, že žijí uprostřed společnosti nadřazené nad běžnou morálku, kde se smysly zjemňují a rozvíjejí a kde je dovoleno pěstovat zlo, které je dovoleným přepychem. Zola je opravdu mistr popisu a žene děj k efektnímu závěru.
Občas trošku moc popisné, autor nevynechá žádný detail místnosti od kliky u dveří až po posledního pavouka za skříní, ale jinak dobré, klasický Zola.
Zola v tomto díle velmi realistickým způsobem vypráví příběhy hlavních hrdinů. Jejich charakterové vady, by se dali zcela bez výčitek přenést i do dnešní doby.
Figuruje zde hamižný skrblík a jeho rodina, která je tak zhýčkána penězi, že se vlastně nudí. Co také dělat, když není za co bojovat...,když máte všechno?
Styl tehdejší doby byl holt velmi popisný a proto je dílo rozvleklé a čte se pomalu. Obsahem však jen dokazuje Zolovi kvality.
Můj první Zola. Moc mě bavilo podání "neřestí" 19. století. A ani se to moc od té doby nezměnilo. Snad mám i pocit, že pár postav znám osobně.
Jedna hvězda dolů je za délku. Knížka mohla být o polovinu kratší a mít větší spád, kdyby byly vynechány nekonečné popisné pasáže interiéru a krajin spolu s nekonečnými seznamy hostů večírků.
Peníze a sex patří mezi největší motivace lidského chování a Zola to věděl. Opět mistrně vykreslil lidské povahy, kterým tentokrát kromě chamtivosti a bezohlednosti dominuje také znuděnost, marnivost a absence jakékoli věrnosti. A čtenáři opět nezbude nic jiného než si smutně povzdechnout, že lidé jsou stále stejní. Finanční podvody, pomluvy a nevěry známe přece i dnes. I když Štěstí Rougonů se mi líbilo o něco víc, i tato kniha mě zasáhla a považuji jí za výbornou. Rozhodně zkusím i třetí díl.
Čtenář se znovu nachází ve zhýralé a zkorumpované Paříži za druhého císařství, kde zbohatlíci už nevědí, jak ještě přizdobit svůj palác a ukázat všem, že oni na to mají. Autor znovu nabízí perfektní popis prostředí, takže mi připadalo, že jsem opravdu navštívila Saccardovy opulentní večírky nebo Renatinu ložnici, že jsem skutečně mluvila s urputným Aristidem nebo se zženštilým a zhýralým Maximem. Skoro jsem se ho toužila zeptat, zda by nechtěl podstoupit jistou terapii, ale to by se musel narodit o sto dvacet let později (achjo, ale on se vlastně narodil jen v Zolově fantazii). Úžasná byla i královsky znuděná, rozhýčkaná a labilní Renata. Když se člověk nudí, má všeho dostatek a nemá nic, co by naplnilo jeho prázdnotu, začne se podle toho chovat - nehledě na to, jaká je zrovna doba. Věřím, že podobné příběhy se mohly odehrávat klidně už třeba ve starém Egyptě.
Po předchozím díle jsem byl trochu namlsaný dynamickým dějem, čehož se zde nedočkáme. Štvanice převážně popisuje milostné pletky Maxima s Renatou, při nichž jsme byli svědky podivné nevěry. Aristid mezi tím za pomoci svého bratra Evžena zbohatl na státních zakázkách při přestavbě Paříže. Malý postřeh na závěr: Maxim Saccard a Dorian Gray jsou si v lecčems hodně podobní!
A mám za sebou třetí knihu od Zoly. Musím přiznat,že Lidská bestie,kterou jsem četla jako druhou se mi líbila o něco víc než tahle. U Štvanice bych ubrala nadměrný popis interiéru a šatů. Za to ubiram jednu hvězdu. Jinak se mi příběh líbil a oceňuji Zoluv smysl pro drama a jeho umění vykreslení lidského charakteru.
Stěžejní kulisou románu je fascinující přestavba Paříže a spekulace s pozemky a vším možným, která ji doprovází - ale klidně si tam můžete dosadit místo Paříže Prahu posledních 20 let a román je najednou opět zoufale aktuální...
Štítky knihy
19. století Francie Paříž incest naturalismus korupce
Autorovy další knížky
2009 | Zabiják |
1965 | Nana |
2004 | Člověk bestie |
1923 | Břicho Paříže |
1969 | U štěstí dam |
Ze zabláceného provinčního městečka se přesouváme rovnou mezi pařížskou smetánku. A nutno podotknout, že se jedná rovnou o opravdu parádně zakysanou smetanu.
Bavily mě mistrovské machinace Aristida (má to v krvi!) a nudila mě linie s pseudoobětí Renatou - znuděnou a rozmazlenou dámičkou.
Ovšem styl mistra Zoly zůstává naprosto excelentní.