Eneida
Publius Vergilius Maro
Básnik nám v Eneide podáva v ucelenej podobe počiatky a vývoj rímskeho národa, ktorý sa začína Aeneovým útekom z Tróje a jeho putovaním po Stredozemí až do krajov Itálie obývaných Latinmi, kde musí zvádzať ďalšie boje o existenciu a novú budúcnosť svoju a svojho národa. Eneida patrila od svojho vzniku k vrcholom rímskeho epického básnictva.... celý text
Přidat komentář
Jedná se o povedenou "fanfikci" Homéra. Jenže ačkovi stojí Vergilius na ramenou Velikána sám dosahuje spíše středního vzrůstu. Homér hold bude jedináčkem.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Aeineis se mi hodnotí těžko. Příběh bohy zmítaného Aenea se mi líbil. Co už se mi tolik nelíbilo, byla forma, kterou je jeho příběh zpracovaný. Zaprvé mi nesedl překlad, který mi přišel příliš přes koleno lámaný, kostrbaný. Nezapamatoval jsem si jediný verš. Druhou chybou jsou pasáže, které byly neskonale nudné. Najděte mi někoho, kdo chce pět stránek číst o tom, kdo všechno jde do boje, odkud je a co má na sobě... A takových pasáží je kniha plná.
Tři čtvrtiny děje se Aeneis tak nějak toulá Středozemím, potkává staré známé i neznámé, až se mu konečně i přes nástrahy bohyně Junony (která jen brání své oblíbené město před nepřízní osudu) podaří přistát u italských břehů. A potom našemu hrdinovi, který stále jen kňučel, prosil a utíkal, rupne v kouli a začne veršovaná verze Kotlety.
Údy létají vzduchem, z hlav se dělají misky na müsli, krev plní Tiber na třetí povodňový stupeň a hrdinové se potupně smějí svým nepřátelům, kteří se s useknutýma noha plazí prachem pryč. Dočkáme se smrti Theodéna, dobývání Minas Tirith i finálního střetu Aragorna se Sauronem, přičemž Sauron (rozuměj Turnus), jenž jen bránil svou čest, zemi, město a lid, po své porážce prosí o soucit, načež mu náš milosrdný hlavní klaďas a praotec Italů vrazí meč do hrudníku. A to měl být náš drahý Aeneis už dávno pod drnem, ale Venuše zase podváděla.
No nic, zlo opět vyhrálo, křivdy byly napraveny a Italové se mohou poplácat po zádech, že mají také svůj národní epos.
Contra obtrectatores Vergilii:
Homér mal na Vergília rozhodujúci vplyv, ale Aeneida nie je len napodobeninou Odysseie a Íliady. Vojtech Zamarovský to vyjadruje trefne: "Není pochyb, že tyto eposy byly Vergiliovy vzorem a že v Aeneidě najdeme z nich nejednu formální i obsahovou výpůjčku. Aeneis také na ně záměrně navazuje; je pokračováním Íliady, třebaže nikoli z řeckého, nýbrž z trojského (resp. římského) hlediska. Brát si za vzor Homéra není ovšem nic takového, co by se mělo básníkovi vyčítat." (Aeneas, s. 156) Podľa Quintiliána bol Vergilius druhý po Homérovi, ale bližšie k prvému než tretiemu.
Avšak B. G. Conte dodáva, že nejde len o opakovanie a pokračovanie Homéra, ale aj o jeho prekonanie. Vojna nemusí skončiť tragicky ako v Íliade, ale aj mierom. Nehovoriac o väčšej individualizácie postáv, plynulejšiemu tempu a iných literárnych novinkách a kvalitách.
Homérovo podání se mi líbilo více, nicméně pokud si Vergilia přečtete po Homérovi, příběhy jednotlivých postav se vám doplní a podíváte se na trojskou válku opět z jiného pohledu. Je zajímavé sledovat autorovu snahu provázat trojské dějiny s původem Římanů.
Máme tu dílo silně inspirované Homérem, které nám ukazuje příběh další z postav, která zažila Trojskou válku. Vergilius jakožto autor žijící o nějakých osm set let později však do díla promítá již vliv Říma, což samozřejmě není špatně a vzhledem k době života autora je to i pochopitelné. Čtenáři se tu jinak rozšiřuje jeho povědomí o světě, ve kterém se postavy, které ze starších děl zná, vyskytují. Ve srovnání s Homérem to tak čtivé není, ale pořád to má nějakou úroveň a kulturní hodnotu.
Nuž, Ílias ani Odysseia to nie je... Tak trochu z každého z nich, ale nie tak dobré, a je tam cítiť silnú rímsku propagandu. Určite dobré prečítať si a poznať, ide o dôležité umelecké dielo. Homér je ale iba jeden :).
Byla to docela dřina, zvláště knihy, které popisují válku. Nejlepší je vyprávění o úniku z Tróje a epizoda s Didonou. A samozřejmě podsvětí... Římská propaganda je hodně silná. Výborná studie Martina C. Putny na konci knihy.
Aeneas je krásný politický epos od Vergilia. Hrdina Aeneas a veterán z Trojské války je pro mě stejně charismatická postava jako Oddyseus.
Naprosto mi uniká chabé hodnocení tohoto skvostu - v téhle fázi jsem neodolala a přečetla si komentáře pode mnou... Je vážně vtipné, jak to každý vnímá jinak. Těsně před Aeneidou jsem dočetla Iliadu a musím říct, že naprosto nerozumím tomu, jak o ní někdo může říct, že je lehčí, pachtila jsem se s ní měsíc a... byla krásná, ale rozhodně se mi nečetla lehce. Aeneidu jsem oproti tomu přečetla za dva dny...
Je pravda, že základní kostra je "oprásknutá" od Homéra (a ano, u soutěžní části jsem taky málem začala tlouct hlavou o stůl), ale je důležité si uvědomit, co Vergilius napsáním Aeneidy sledoval... i Řím potřeboval svého Homéra a slavnou minulost a Vergilius se toho úkolu zhostil se ctí a mi můžeme být šťastní, že mu Augustus zabránil v jeho zničení.
Z této knihy mám rozporuplné pocity. Začátek byl výborný - pád Tróje, plavba, Dido. Po Odysseiy bylo zajímavé narážet na známá místa a vidět, jak se Odysseus a Aeneas na těch místech jen o nějaký čas minuli (třeba setkání s Polyfémem s již vypíchnutým okem). Jen jsem si po Homérových dílech musel zvyknout na to, že Diovi se najednou říká Jupiter, Héře Juno, Afrodítě Venuše, nebo Odysseovi Ulixes. Ale to byl jen malý detail.
Co mi vadilo, a knihu nakonec docela otrávilo, byla zmatečnost ve vyprávění válečných událostí v Itálii. Děj jako by neplynul kontinuálně, některé důležité přesuny jako by v něm chyběly, nebo byly zmíněny tak stroze, že jsem ani nepostřehl, jak se vlastně udály. Král Latinus v jednu chvíli chce svou dceru provdat za Aenea, a najednou s ním válčí. Aeneovo a Turnovo vojsko jsou na pochodu, jsou tak blízko, že jedno na druhé vidí, a najednou je Turnus na poradě u Latina. Turnus u oltáře obětuje bohům před duelem s Aeneem, a najednou je na voze na druhé straně bojiště. Při čtení jsem se častokrát nad textem pozastavoval s otázkou, jak k tomu vlastně došlo. Kdy se to stalo? Co dělá tam, když byl tady? Jak se tam dostal? Kdy se tam dostal? Jak se to stalo? Do Homérových vyprávění jste se mohli ponořit, představovat si jejich děj před sebou, a ten se před vámi rozvíjel a plynul. Děj v Aeneidě krásně plyne jen z první poloviny, a pak začne škytat. Konec je kvůli tomu docela únavný, otravný, a odrazující.
Celkově tedy kniha s dobrým začátkem, a příšerným koncem.
Nemyslím si, že bych si ji chtěl někdy přečíst znova. Určitě tedy ne do konce.
Po přečtení Aeneidy a Iliady mohu říci, že je pravda co tvrdí velké množství kritiků – Aeneida se dělí na 12 zpěvů a prvních 6 je jako opsáno z Oddyseii a druhých 6 zase z Iliady. Místy se zde vyskytují i scény z těchto dvou Homérových eposů, které ději nic nepřidávají a nejsou tudíž potřeba (turnaj v dovednostech, jenž byl i v Iliadě nudný, se objevil i zde a zahrnul jeden celý zpěv). První polovina knížky pro mě byla velice čtivá a napínavá, bohužel pak se vše strhlo do válečné části a zas jsem četl znova, to co už jsem jednou číst musel a to, co mě vůbec nebavilo. Nudné a monotónní včetně stálého vyjmenovávání toho, kdo byl čí otec.
Neb neznám Homéra věhlasná díla,
svědčiti musím, že Aeneis je "síla".
Jasně, není to žádná oddechovka, kterou by člověk mohl louskat v autobuse, taky jmen je tam strašidelná spousta, ale když se do toho člověk ponoří a nechá se vést rytmem veršů, snadno se přenese do doby, kdy nejen héroové, ale i běžný lid žil v každodenním styku s bohy a musí si připomínat, že nejde o skutečnou historii, ale "jen" o epos.
Pro mě moc příjemné překvapení, rozhodně mnohem poutavější, než většina příběhů komiksových hrdinů.
Aeneis sice nedosahuje lehkosti homérských eposů, ale na druhou stranu je to dílo typicky a programově římské, včetně té trochy topornosti. Představuje, jak se chtěli Římané vnímat a čím chtěli být. Vergilius byl jeden z nejlepších básníků své doby, a tak pro člověka, kterého zajímá antika a dokáže skousnout rozsáhlý epos, to je lahůdka.
Po přečtení Hómera jsem dostala chuť na něco v podobném duchu. Tatínek tvrdil, že tohle je dobrá kniha a tak jsem po ní sáhla. Odyssee to bylo trochu podobé, to sice ano, ale upřímně řečeno-Hómer u mě vede.
Přečteno během chviličky a nebylo to tak špatné. Avšak nezaujalo mě to zase tak naplno, jak jsem chtěla, aby mě to zaujmulo.
Štítky knihy
doba římská antická literatura Cena Josefa Jungmanna římská literatura říše mrtvých, podsvětí
Autorovy další knížky
| 1970 |  Aeneis |
| 2004 |  Zpěvy pastýřské |
| 1959 | Zpěvy rolnické a pastýřské |
| 1959 | Zpěvy rolnické |
| 1993 |  Bukoliky / Recepty Salernskej lekárskej školy |
Já váhám. Jsa celkově překvapen, váhám. Hledím zde totiž do komentářů a nestačím se divit. Opakuje se zde, že je Aeneis horší knihou, jakousi, doslova tu stojí, fanfikcí. Pokusím se k tomuto tématu učinit několik poznámek, snad až ostrých. Samozřejmě se pokusím neopomenout v důsledku tohoto cíle zmínku i o knize samotné.
Upřímně zdejšímu hodnocení knihy nerozumím – nebudu zapírat, že se mi jeví dokonale absurdní a nezbytně neupřímné. Argumentů je zde pomálu, hlavním problémem, který je zde presentován, je podobnost obsahu s Homérovými eposy. Jednak, je to relativní a i podobnost obou (všech tří) eposů je dosti problematická. Navíc, i kdyby to tak bylo, kritika tohoto jevu je spíše jistou ukázkou, promiňte, nepochopení dějinného vývoje literatury.
Abych to rozvedl. K danému hodnocení zjevně vede fakt, že prvých šest knih Aeneis reflektuje Odysseu zbylých šest pak Ilias. To je fakt. A je to fakt úmyslný, přiznaný a natolik očividný, že to, napadlo by čtenáře, patrně bude mít nějaký důvod. Jaký ten důvod bude? Umělecký. Prozkoumejme ho. V době tvorby slavného Vergila, panuje doposud poměrně jasné přesvědčení – největšími literárními díly do těchto časů jsou ony dva řecké eposy. Vergil pak sám je největším básníkem své doby a to vcelku bez větších, složitějších diskusí. Vergil je génius a, stejně jako další umělečtí géniové po něm, má velké ego. Čili, vy jste génius a zároveň hledíte na geniální dílo. Co chcete? Překonat jej. Jak se to nejlépe dělá? To je otázka. Vergil ji vyřešil. Tím, že vezmete něco zdánlivě precizního – a zlepšíte to. A to udělal. Udělal to formou a udělal to obsahem. Vergil se rozhodl vypořádat se se stínem Homéra, ve kterém se nezbytně musel cítit být, tím, že jednak vylepší formu, jednak doplní obsah.
Forma je jasná. Homérovy eposy jsou – a o tom nejde vést polemiku, to je prostě fakt – plné chyb. Jeho verš zkrátka nebyl dokonalý – mimo jiné možná ústní tradicí. Vergil se tedy rozhodl pro vlastní formu, složitější a preciznější. Vergilův hexametr je důkladnější a lehčí (čtenářsky), opak zkrátka není pravdou, než ten Homérův. Je chybou světa, nikoliv Vergila, že jeho epos obsahuje stylistické chyby, snad 27 nedokončených veršů a jiné nedokonalosti. On byl připraven je odstranit, jeho smrt mu to však neumožnila – volil pak raději zkázu svého díla, než představu, že bude uveřejněno s vadami. Jeho přání se nevyplnilo. Naštěstí.
Obsah je složitější. Při snaze vypořádat se s Homérem, volí poměrně zvláštní přístup. Důvodem toho je jistě i Augustova poptávka po národním eposu, který by vystihl velkolepost národa. Nu a tak trochu zpropagoval Augusta samého. Vergil se do toho pouští s vervou. Navazuje na Homéra, jistě, ale převrací ho. Doslova (obrací děje Ilias a Odyssey), i v jemnějších nuancích. Pohleďme na Odyssea a Achilla. Z dnešního pohledu jsou očividně a nezakrytě opovrženíhodní. Ne tak v duchu díla – to je vykresluje jako hrdiny, veliké muže své doby. Dělá to Vergil s Aeneem? Nikoliv. Vergil ukazuje svého hrdinu jako slabého, nejistého, pochybovačného a zcela jasně omylného. Tam, kde Homér zcela nepatřičně ukazuje velikost, Vergil přiznává nízkost. Ostatně, jak se Didona staví k velikému a hrdinnému Aeneovi, když jej potkává v podsvětí? Vergilův děj a postavy jsou nízké, podivuhodně přízemní – a tudíž skutečné. Jsou lepší. Jistě, jeho dílo je svým způsobem oslavné. Ale na rozdíl od Homéra je reflexivní. Augustus, vzato do důsledku, pochází od bohů – a to je oslavné. Ovšem jací ti bohové jsou? A jací jsou Augustovi předci? Abych připojil i další posuny, Vergil se vrací do slepých míst Homéra a doplňuje to, co nám bylo zamlčeno - požár Troje - a ukazuje to, co zbylo - čtenářské znovusetkání s Polyfémem.
Lze tedy hovořit o opisování, či vykrádání, o fanfikcích? Snad tehdy, pokud připustíme, že Shakespeare nebyl ničím jiným, než vykradačem Plútarcha a Apuleia, Homéra i Vergila a mnoha dalších autorů. Shakespeare nevymyslel jediný zcela vlastní příběh, většinu vyloženě "opsal". Ale přidal jim sebe, svůj um a svého génia A právě v tom jediném smyslu je zde spojení Homéra a Vergila. Kritika jeho díla v tomto smyslu je zcela absurdní. Dějiny literatury vznikají na přebírání témat a dějů, jejich přemodelování a v tom smyslu dialektickému posouvání kultury. Po Vergilovi přichází Dante, který ne Homéra, ale Vergila nazývá mistrem. Po nich přichází Milton. To jsou dějiny. Dějiny Evropy jako celku, mimochodem.
Nu a jak to tedy je? Pro mě osobně se Vergil nejen vším výše popsaným Homérovi vyrovnal. On jej předčil. Aeneis je mi milejším čtením, než oba z homérských eposů.
Osobně jsem si čtení strašlivě užil. Je to naprosto bravurní kniha (nepopírám slabší části – nejsem magor, abych tvrdil, že ona slavná soutěž pátého zpěvu není mučivá, druhá polovina knihy je pak pro mě celkově méně zajímavou (ne však nezajímavou) než polovina práva), jejíž verše jsou kouzelné. Smrt krále Priama, plameny požírající Tróju, nejvíce pak sestup do podsvětí. To jsou zcela mimořádné části. Když se Aeneas prochází pod vedením Sibyly Kumské podsvětím, pochopil jsem plně a nezvratně, proč je to právě Vergil, ne nikdo jiný, kdo Peklem provádí Danta.
Mohl bych na závěr připojit Vergilovy verše. K celkovému charakteru komentáře coby apologetiky se však uchýlím k veršům jiným:
„Ty naše světlo a cti básníků,
kéž jsem tě, lásko, četl dost a bystře
a hodně vyčet ze tvých veršíků.
Ty jsi můj autor, tobě říkám: Mistře,
jen od tebe jsem přijal krásný styl
a za své pocty vděčím jen tvé jiskře.“