Aeneis přehled

Aeneis
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29311/bmid_aeneis-u7H-29311.jpg 4 87 87

Aeneis (genitiv Aeneidy), též Aeneida je Vergiliův epos. Je psána latinsky v hexametrech, byla vytvořen v letech 29–19 př. n. l. jako poslední básníkovo dílo, některé metrické a dějové chyby svědčí o nedokončenosti). Skládá se ze dvanácti knih, obsahuje 9896 veršů. Aeneis je velmi ovlivněna homérskými eposy, Íliadou a Odysseiou, co do stylu i látky. Prvních šest knih eposu líčí příběh bájného hrdiny Aenea, který uprchl z hořící Tróje a odešel do Itálie; druhá polovina pak popisuje boje s ostatními kmeny. Příběh ale obsahuje množství epizod a odboček (příběh o kartáginské královně Didoně, která se do Aenea zamiluje, příběh o statečné Amazonce Camille či Aeneovo vyprávění o trojské válce). Aeneas, pojímaný jako praotec římského národa, v básni funguje jako ztělesnění a vzor římských ctností. Cílem eposu bylo vytvořit národní epos Římanů, srovnatelný s Homérem, zároveň měl funkci didaktickou jako poučení o „římských ctnostech“ a spíše jinotajnou funkci politickou, podporující zájmy císaře Augusta, údajného potomka bájného Aenea. Vergilius na básni pracoval deset let; chtěl jí věnovat ještě tři roky na vytříbení, a odstranění drobných věcných nepřesností, ale smrt mu v tom zabránila. Podle jeho závěti měla být "neuhlazená báseň" zničena; za to, že se tak nestalo, vděčíme přímému zákroku císaře Augusta. Aeneis hluboce ovlivnila celou římskou, ale i středověkou kulturu, spolu s homérskými eposy patřila k jejím nejzákladnějším dílům. Je jedním z děl klasického kánonu, který byl po staletí základem studia latiny a filologie. Aeneis se stala se vzorem i inspirací pro mnoho dalších literárních děl, např. pro Dantovu Božskou komedii, kde je Vergilius ztělesněním umění a lidské duševní síly. V novověku se objevují překlady do národních jazyků a také hudební zpracování: opera La Didone od Francesco Cavalliho (1641), první anglická opera Dido and Aeneas (1689) Henry Purcella a opera Les Troyens Hectora Berlioze. Zajímavostí je parodie Aeneidy Ivana Kotljarevského (1798), která stála u zrodu ukrajinské literatury. Do češtiny byla Aeneis přeložena několikrát, a to časoměrně Karlem Vinařickým v roce 1851 a Antonínem Škodou v roce 1877, v přízvučném hexametru pak Otmarem Vaňorným v roce 1933.... celý text

Literatura světová Poezie
Vydáno: , Svoboda
Originální název:

Aeneis


více info...

Můj komentář

Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Aeneis. Přihlašte se a napište ho.


Nové komentáře (16)

Set123
06.02.2024 5 z 5

Já váhám. Jsa celkově překvapen, váhám. Hledím zde totiž do komentářů a nestačím se divit. Opakuje se zde, že je Aeneis horší knihou, jakousi, doslova tu stojí, fanfikcí. Pokusím se k tomuto tématu učinit několik poznámek, snad až ostrých. Samozřejmě se pokusím neopomenout v důsledku tohoto cíle zmínku i o knize samotné.

Upřímně zdejšímu hodnocení knihy nerozumím – nebudu zapírat, že se mi jeví dokonale absurdní a nezbytně neupřímné. Argumentů je zde pomálu, hlavním problémem, který je zde presentován, je podobnost obsahu s Homérovými eposy. Jednak, je to relativní a i podobnost obou (všech tří) eposů je dosti problematická. Navíc, i kdyby to tak bylo, kritika tohoto jevu je spíše jistou ukázkou, promiňte, nepochopení dějinného vývoje literatury.

Abych to rozvedl. K danému hodnocení zjevně vede fakt, že prvých šest knih Aeneis reflektuje Odysseu zbylých šest pak Ilias. To je fakt. A je to fakt úmyslný, přiznaný a natolik očividný, že to, napadlo by čtenáře, patrně bude mít nějaký důvod. Jaký ten důvod bude? Umělecký. Prozkoumejme ho. V době tvorby slavného Vergila, panuje doposud poměrně jasné přesvědčení – největšími literárními díly do těchto časů jsou ony dva řecké eposy. Vergil pak sám je největším básníkem své doby a to vcelku bez větších, složitějších diskusí. Vergil je génius a, stejně jako další umělečtí géniové po něm, má velké ego. Čili, vy jste génius a zároveň hledíte na geniální dílo. Co chcete? Překonat jej. Jak se to nejlépe dělá? To je otázka. Vergil ji vyřešil. Tím, že vezmete něco zdánlivě precizního – a zlepšíte to. A to udělal. Udělal to formou a udělal to obsahem. Vergil se rozhodl vypořádat se se stínem Homéra, ve kterém se nezbytně musel cítit být, tím, že jednak vylepší formu, jednak doplní obsah.

Forma je jasná. Homérovy eposy jsou – a o tom nejde vést polemiku, to je prostě fakt – plné chyb. Jeho verš zkrátka nebyl dokonalý – mimo jiné možná ústní tradicí. Vergil se tedy rozhodl pro vlastní formu, složitější a preciznější. Vergilův hexametr je důkladnější a lehčí (čtenářsky), opak zkrátka není pravdou, než ten Homérův. Je chybou světa, nikoliv Vergila, že jeho epos obsahuje stylistické chyby, snad 27 nedokončených veršů a jiné nedokonalosti. On byl připraven je odstranit, jeho smrt mu to však neumožnila – volil pak raději zkázu svého díla, než představu, že bude uveřejněno s vadami. Jeho přání se nevyplnilo. Naštěstí.

Obsah je složitější. Při snaze vypořádat se s Homérem, volí poměrně zvláštní přístup. Důvodem toho je jistě i Augustova poptávka po národním eposu, který by vystihl velkolepost národa. Nu a tak trochu zpropagoval Augusta samého. Vergil se do toho pouští s vervou. Navazuje na Homéra, jistě, ale převrací ho. Doslova (obrací děje Ilias a Odyssey), i v jemnějších nuancích. Pohleďme na Odyssea a Achilla. Z dnešního pohledu jsou očividně a nezakrytě opovrženíhodní. Ne tak v duchu díla – to je vykresluje jako hrdiny, veliké muže své doby. Dělá to Vergil s Aeneem? Nikoliv. Vergil ukazuje svého hrdinu jako slabého, nejistého, pochybovačného a zcela jasně omylného. Tam, kde Homér zcela nepatřičně ukazuje velikost, Vergil přiznává nízkost. Ostatně, jak se Didona staví k velikému a hrdinnému Aeneovi, když jej potkává v podsvětí? Vergilův děj a postavy jsou nízké, podivuhodně přízemní – a tudíž skutečné. Jsou lepší. Jistě, jeho dílo je svým způsobem oslavné. Ale na rozdíl od Homéra je reflexivní. Augustus, vzato do důsledku, pochází od bohů – a to je oslavné. Ovšem jací ti bohové jsou? A jací jsou Augustovi předci? Abych připojil i další posuny, Vergil se vrací do slepých míst Homéra a doplňuje to, co nám bylo zamlčeno - požár Troje - a ukazuje to, co zbylo - čtenářské znovusetkání s Polyfémem.

Lze tedy hovořit o opisování, či vykrádání, o fanfikcích? Snad tehdy, pokud připustíme, že Shakespeare nebyl ničím jiným, než vykradačem Plútarcha a Apuleia, Homéra i Vergila a mnoha dalších autorů. Shakespeare nevymyslel jediný zcela vlastní příběh, většinu vyloženě "opsal". Ale přidal jim sebe, svůj um a svého génia A právě v tom jediném smyslu je zde spojení Homéra a Vergila. Kritika jeho díla v tomto smyslu je zcela absurdní. Dějiny literatury vznikají na přebírání témat a dějů, jejich přemodelování a v tom smyslu dialektickému posouvání kultury. Po Vergilovi přichází Dante, který ne Homéra, ale Vergila nazývá mistrem. Po nich přichází Milton. To jsou dějiny. Dějiny Evropy jako celku, mimochodem.

Nu a jak to tedy je? Pro mě osobně se Vergil nejen vším výše popsaným Homérovi vyrovnal. On jej předčil. Aeneis je mi milejším čtením, než oba z homérských eposů.

Osobně jsem si čtení strašlivě užil. Je to naprosto bravurní kniha (nepopírám slabší části – nejsem magor, abych tvrdil, že ona slavná soutěž pátého zpěvu není mučivá, druhá polovina knihy je pak pro mě celkově méně zajímavou (ne však nezajímavou) než polovina práva), jejíž verše jsou kouzelné. Smrt krále Priama, plameny požírající Tróju, nejvíce pak sestup do podsvětí. To jsou zcela mimořádné části. Když se Aeneas prochází pod vedením Sibyly Kumské podsvětím, pochopil jsem plně a nezvratně, proč je to právě Vergil, ne nikdo jiný, kdo Peklem provádí Danta.

Mohl bych na závěr připojit Vergilovy verše. K celkovému charakteru komentáře coby apologetiky se však uchýlím k veršům jiným:

„Ty naše světlo a cti básníků,
kéž jsem tě, lásko, četl dost a bystře
a hodně vyčet ze tvých veršíků.
Ty jsi můj autor, tobě říkám: Mistře,
jen od tebe jsem přijal krásný styl
a za své pocty vděčím jen tvé jiskře.“

Ctenarka_ctouci
16.08.2023 3 z 5

Jedná se o povedenou "fanfikci" Homéra. Jenže ačkovi stojí Vergilius na ramenou Velikána sám dosahuje spíše středního vzrůstu. Homér hold bude jedináčkem.


Oponn
06.11.2022

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Aeineis se mi hodnotí těžko. Příběh bohy zmítaného Aenea se mi líbil. Co už se mi tolik nelíbilo, byla forma, kterou je jeho příběh zpracovaný. Zaprvé mi nesedl překlad, který mi přišel příliš přes koleno lámaný, kostrbaný. Nezapamatoval jsem si jediný verš. Druhou chybou jsou pasáže, které byly neskonale nudné. Najděte mi někoho, kdo chce pět stránek číst o tom, kdo všechno jde do boje, odkud je a co má na sobě... A takových pasáží je kniha plná.

Tři čtvrtiny děje se Aeneis tak nějak toulá Středozemím, potkává staré známé i neznámé, až se mu konečně i přes nástrahy bohyně Junony (která jen brání své oblíbené město před nepřízní osudu) podaří přistát u italských břehů. A potom našemu hrdinovi, který stále jen kňučel, prosil a utíkal, rupne v kouli a začne veršovaná verze Kotlety.

Údy létají vzduchem, z hlav se dělají misky na müsli, krev plní Tiber na třetí povodňový stupeň a hrdinové se potupně smějí svým nepřátelům, kteří se s useknutýma noha plazí prachem pryč. Dočkáme se smrti Theodéna, dobývání Minas Tirith i finálního střetu Aragorna se Sauronem, přičemž Sauron (rozuměj Turnus), jenž jen bránil svou čest, zemi, město a lid, po své porážce prosí o soucit, načež mu náš milosrdný hlavní klaďas a praotec Italů vrazí meč do hrudníku. A to měl být náš drahý Aeneis už dávno pod drnem, ale Venuše zase podváděla.

No nic, zlo opět vyhrálo, křivdy byly napraveny a Italové se mohou poplácat po zádech, že mají také svůj národní epos.

všechny komentáře

Související novinky (0)

Zatím zde není žádná související novinka.


Citáty z knihy (1)

Jednou musí zemřít každý.


Ocenění knihy (1)

2023 - Cena Josefa Jungmanna


Kniha Aeneis v seznamech

v Právě čtených4x
v Přečtených128x
ve Čtenářské výzvě4x
v Doporučených9x
v Knihotéce155x
v Chystám se číst86x
v Chci si koupit21x
v dalších seznamech10x