Eseje o lidských duších a společnosti I.

06.03.2024

První ze dvou knih stejného názvu Stanislava Komárka. Eseje v tomto díle vznikaly v letech 1989 – 1993 a neztratily ani ždibec ze své vtipné přesnosti. Musím ale zmínit, že se podle mých čtenářských zkušeností stává léty pan profesor autorem ještě vtipnějším a zároveň shovívavějším. Tyhle třicetileté eseje jsou dnes (a patrně vždy byly) stále aktuální, až se tomu člověk leckdy podivuje.
Několik citátů, které mě silně zaujaly:
“Zatímco pastevec z horské vísky si ve své prostotě představuje dění v nejvyšších společenských etážích analogicky k událostem v místní krčmě, ví jeho vzdělanější spoluobčan, že politika je složité umění vyžadující koordinovaně pracující týmy expert etc. Jedinci s vysokou politikou do styku skutečně přišlí prohlašují jednomyslně, že bačovský pohled má k reálu blíže.
---
Karel Čapek před více než šedesáti lety zcela správně napsal, že fráze není ani tak ustáleným rčením, jako spíše ustáleným lhaním. Dobře ustáté, stratifikované společnosti, ať už je jejich povaha totalitní nebo otevřená, vždy přímo volají po pseudokomunikaci právě v ustálených frázích. Diskurs, v dobách společenských zvratů a míchání snad místy smysluplný a upřímný, se stává stale více šablonovitým a ritualizovaným, ne nepodobným třeba sportovnímu šermu. Velmi rychle se konstituují nová tabuizovaná témata, nenapadnutelné hodnoty (často dost odlišné od těch tradičních). V západním politickém žargonu se někdy pro ně užívá velmi přiléhavého termínu ´posvátné krávy´. Fráze se objevuje dříve či později ve jménu té či oné skupinové rezóny a její etablování souvisí s politickou stabilizací stejně pevně jako červánky se západem či východem slunce.
Obludnost totalitní frazeologie spočívá mimo jiné v tom, že zde není připuštěna pravda (či později též fáze) konkurenční a původní systém frází přebují časem přes veškerou stesitelnou mez, stávaje se nadutým a indolentním. Jedná či jednalo se spíše než o formu přesvědčování o formu účinného ponižování: ´Podívej, jakou nehoráznost musíš mlčky vyslechnout!´
---
V každé kultuře dochází k novému rozvrhování ohrožujících momentů už pojmovým aparátem. Je nespornou pravdou, že věda je svým způsobem velmi osvobozující – nesmírnou redukcí nejrozmanitějších sil, jejichž pravou povahu tak jako tak těžko nahlédnout, na několik málo základních a zásadní zredukování, či spíše popření intencionality ve světě působí už mnoha generacím pocit jistoty, chráněnosti a snadné orientace. Podobným způsobem osvobozovalo křesťanství od předkřesťanských bohů jejich redukcí na subalterní diblíky. Vždy se však jedná o nahrazení jednoho ideového poddanství jiným a strach z křesťanského pekla či ze scientistních přízraků typu ozonové díry či karcinogenů bohatě vynahradí vysmeknutí se Triglavovi či duchům předků. Ohrožující mocnosti jsou vždy znovu vyvolávány z říše myšlenek do života a v zásadě zaváděny na svět.
---
Nekalkulovatelná a nenahlédnutelná komponenta lidského chování, rozhodování a vztahování se jako plž do ulity zatáhne vždy o patro dál, než kam se svým poznávacím aparátem pronikneme.
---
Přirozená a nesofistikovaná bytí, zbavená či dobrovolně rezignovavší na odpovědnost za sebe sama, se stávají substrátem, z něhož vyrůstá a je modelována společenská moc a sláva. Jako nosnice v drůbežárnách, kanónenfutr na bojišti či konzumenti postindustriálních rájů žijí či bez valného odporu dokonávají své životy za pasteveckého dozoru elit. Plamínky původního bytí nesměle probleskují azbestovým myšlenkovým konstruktem. Uražení a ponížení, ohlupovaní i opečovávaní a zahrnovaní lichotkami se příliš nestarají o to, co příští den přinese. Nezanechají stopu, stejně jako ji nezanechají jejich radosti a bolesti.
---
Zavedené systémy a prostředí skýtají bezpečí a ochranu před čímkoliv, i před tím, že nás napadne nějaká myšlenka.
---
V lidské duši je velmi pevně zabudována touha po loajalitě k nějaké skupině (biologicky dobře pochopitelná) a v případě ostře vyhraněných front ve společnosti je velice obtížné a psychicky vyčerpávající držet se mezi nimi. Všechny vybrané spásonosné nauky jsou konstruovány tak, že jejich přívrženec je doslova vytažen ze svého rodinného či přátelského okruhu a nalezne novou rodinu mezi příslušníky svého věrovyznání.