Eugen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/119765/bmid_eugen-onegin-a0W-119765.jpg
4
2178
2178
Klasické dílo světové literatury. Veršovaný román klasika ruské literatury podává obraz života a mravů vyšší a střední ruské společnosti ve městě a na venkově v 1. polovině 19. století.
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno: 1952 , Mír , Družstevní práceOriginální název:
Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833
více info...
Přidat komentář
Evžen Oněgin je bezesporu geniální dílo, kterému se nedají upřít barvité výrazy a živé popisy ruské krajiny. Příběhu navíc dodává na zajímavosti troška autorova cynismu. Bohužel jsem si ale do první poloviny knihy nemohla zvyknout na neobvyklou skladbu slok a děj byl na mě až moc rozvláčný.
Přečetl jsem hodně knih, dokonce i z klasické literatury a mně blízké ruské literatury 19. století, ale žádná z knih na mě nezapůsobila tolik jako "Evžen Oněgin". Pokud jsem zrovna neobdivoval průběh románu, pak jsem žasl nad stavbou veršů. Moc se mi líbí hlavní postavy, samotná pointa a především nadčasovost tohoto díla. Rád se k románu někdy zase vrátím.
Velice známé dílo hlavně z hodin literatury, rozbor díla a příprava na maturitní zkoušku.
„Jsem u konce však: nebudu
se sobě vzpírat v marném zdání;
vím, nemohu již: jste má paní.
Vzdávám se svému osudu.“
Moje jediné předchozí setkání s básníkem Puškinem ve mně valný dojem nezanechalo a další jsem už neplánoval. Ale pak jsem na Oněgina náhodou (při hledání Fausta :-) narazil na stránkách pražské knihovny v podobě volně stáhnutelného PDF, v překladu Josefa Hory. Nahlédl jsem, začetl se ... a s radostí dočetl až do konce! Bavily mě Puškinovy vstupy do děje, přišly mi jako vhodný kontrapunkt k romanticky pojatému vyprávění: Puškin, který nejenže básní o Oněginovi, ale také Puškin, která básní o Puškinovi, kterak básní o Oněginovi. :-) Nečekal bych takto modernistický prvek u básníka, jehož dílo jsem považoval za klasický vzorek strojeného romantismu. Překvapení, ale příjemné!
Puškinova dovedná práce s jazykem by v Oněginovi stála za pochvalu sama o sobě. Ale mně navíc zaujal značný kontrast mezi košatým jazykem a vlastně velmi minimalistickou zápletkou. A ono to dohromady fungovalo! Puškinova trochu barokní, ornamentální výstavba veršů nezastínila fakt, že jsem se v Oněginovi setkal s velmi nadčasovým (až archetypálním) příběhem, který se v průběhu časů stále opakuje, v literatuře i v životě! Ano, tragicky často se nám stává, že vinou našeho strachu z citových investic mineme volání hlasu z hloubky našich srdcí – a zjistíme to, až když je na všechno pozdě a nic už nejde spravit.
„Ó lidé! Nejste podobní
pramatce Evě v jejím snění?
Co dáno vám, to nechcete;
leč neustále tíhnete
k zmiji a k tajemnému kmeni:
jíst z plodu zakázaného…
Ráj rájem není bez něho.“
Audiokniha. Skvělý, nadčasový příběh, veršovaný román o promarněném životě
Po přečtení už pro mě jméno Puškin není jen pouhým slovem do větru, ale formát světové literatury, který dokázal, co si zamanul. Zkrátka ve slově všestraně nadaný, Mozart litery, ale hlavně člověk s krátkým, bujarým životem, jež nám představil úplně nové pojetí romantismu. Osobně si jej cením pro uvedení někoho komu se říkalo "лишний человек" (zbytečný člověk) - tedy člověk oplývající mnohými talenty, jež ovšem neví kam vložit a nezbývá mu než melancholicky proplouvat životem. V Oněginovi je ztělesnění Puškina, jeho náladovosti, netečnosti a odevzdanosti. Děj je zde spíše vedlejší, hlavní dojem působí estetika díla, která je uhrančivá. Román ve verších se nečte každý den a já jsem rád za tuto výzvu. Byť mě řádky a rýmy u srdce hřáli, tak musím celkem upřímně a neznalecky říct jenom "rýmovalo se mu to pěkně" ... je to stále ještě celkem náročný čtení na můj vkus.
Tuhle knížku jsem četla jako povinnou četbu, takže nevím, jak ji mám hodnotit. Knihy z povinné četby mě nebaví, ale řekla bych, že tahle je docela dobrá. Není moc dlouhá a jak je psaná jako poezie, čte se dobře. Když si k tomu pustíte film, krásně vám to děj doplní a více tomu porozumíte. Rozhodně tohle dílo patří k lepším knihám z povinné četby.
No ako opísať túto knihu. Priznávam že som sa k nej dostala len a len kvôli výzve.
Ako čítala sa mi veľmi ťažko, zvyknúť si na veršovaný text mi dalo zabrať. Proste pre mňa poézia naozaj nie je.
Ale musím povedať že má kniha aj celkom prekvapila a niekedy som sa nevedela odtrhnúť od toho čo sa teda stane ďalej.
Z môjho pohľadu je tu veľmi pekne opísaná láska. Rôzne druhy lásky, pekná ukážka ako chceme niekoho až keď ho nemôžeme mať. A Oneginovi to patrilo. Bola to bravúrne opísaná postava pretože som ju naozaj nemala rada ako má štvala.
Niektoré pasáže boli nudné a úplne som ani nepochopila prečo v knihe boli keďže s dejom nemali nič spoločného, ale budiž.
Suma sumárum je to dobrá kniha, asi sa k nej už nevrátim ale som rada že som sa k nej vďaka výzve dostala.
Nádherné verše, romantická atmosféra, velmi dobře se mi četlo zhruba do dvou třetin, kdy se odvíjí děj milostného příběhu, z dnešního pohledu banální, na celé knize je ovšem nejhezčí krásné lyrické zpracování, příroda, lehký nástin života ruské šlechty a krajiny... Vrcholné dílo romantické literatury.
Pak velký dějový střih: básník opouští hlavního hrdinu a věnuje se sobě, k postavám se vrací po letech, kdy už jsou obě hrdinky vdané a Oněgin (překvapivě) už se nenudí, ale je zamilovaný.
Nejvíc mi vadily vynechané sloky, které Puškin nechtěl nebo nemohl otisknout kvůli cenzuře v carském Rusku, které jsou zařazeny vzadu ve zvláštním oddíle, kdy sám autor připouští, že přerušují souvislost vyprávění (proč nebyly ve vydání roku 1956 znovu zařazeny, kam patří?)
Román je torzem, když autor poslední část o povstání děkabristů spálil opět z obavy z cenzury. Doslov Bohumila Mathesiuse dokresluje, proč bylo toto dílo za socialismu tak propagované (raději nečíst).
Přemýšlela jsem, co o Oněginovi napíšu, ale nakonec mě o 2 dny předběhla Aliii a napsala všechno podstatné za mě. Čekala jsem, že to bude víc jako Démon od Lermontova. Méně omáčky, méně narážek na tu či onu skutečnou nebo fiktivní osobu, více Oněgina, Vladimíra a Lariných, větší nadčasovost. Vrcholem ruské poezie pro mě tedy Evžen Oněgin určitě není. Překladem to asi být nemůže - jak Puškina tak Lermontova jsem četla v překladu od J. Hory.
Na střední škole jsem se k přečtení Oněgina nedostala (a nikdo nás nenutil přečíst si zrovna tuto ruskou klasiku), dnes jsem mírně zklamaná. Některé pasáže se mi líbily hodně a nemohla jsem se od čtení odtrhnout, jiné byly zdlouhavé a ničím nepřínosné. Dost mě iritovalo zmínění jmen postav, o kterých se autor více nerozepsal, napsal jen jméno a dál nic...
Co velmi oceňuji jsou postřehy a myšlenky platné i v dnešní době - jsou věci, které se u lidí asi nikdy nezmění.
"...kulturou jsme moc nenačichli,
musíme být jen stůj co stůj,
jak říká rčení, navrch huj..."
"Pak starosti jí přišly vhod,
zvyk vedl ke spokojenosti.
Laskavé nebe soucitně
zvyk za štěstí nám poskytne."
"Dávno jsme
na oběd, na čaj, na večeři
den rozdělili. Čas nám měří
žaludek - nejpřesnější druh
kapesních hodin - bez poruch."
"...že hloupost bývá vzteklá, vratká
a rozum nepohodlný?
že spíš než činy oslní
nás často slovní cingrlátka?
a protože jen k průměru
míváme sklon a důvěru..."
Zjištění, že je dílo veršované, mě trochu vyděsilo a nebyla jsem si jistá, jak moc tomu dokážu porozumět. Byla jsem ale mile překvapena, autorův styl mi skvěle sedl a čtení jsem si velmi užila. Evžen Oněgin má ztvárňovat “zbytečného” člověka - člověka životem znuděným, bez hodnot, který pořádně neví, co chce, zato však působí velice realisticky. Bylo zajímavé si přečíst knihu, kde hlavní postava není hrdinou, který něco dokáže, někoho zachrání, udělá něco dobrého a prospěšného či je dokonce ochoten se pro ostatní obětovat. V knize je spoustu myšlenek na zamyšlení a tolik pravdivosti, že dílo lze rozhodně považovat za nadčasové a nestárnoucí.
Velmi známý příběh, který se řadí mezi klasiky. Láska, čest, smysl pro povinnost... Ale i malichernost a skutky a špatná rozhodnutí, které mohou změnit celý váš život. Život... Často hledáme jeho smysl a místo v něm, ale když ho nalezneme, bývá už někdy pozdě.
Mnohde jsem četl v různých rozborech díla, že Evžen Oněgin je obrazem zbytečného člověka. Pokud člověk, který nenalézá své místo v životě a nenalézá jeho smysl, neumí se v jistém ohledu "zařadit", je zbytečným, kolik nás zbytečných v tom případě po světě chodí? Kolik jedinců až po čase zjistilo, jakou chybu udělalo, kolik lidí až zpětně dokáže přehodnotit svůj dosavadní život - a přitom ne na smrtelné posteli. Pak už zůstává otázka, zda-li se se svou minulostí vyrovnat a jít dál, či se jen opět potácet ve zmaru do svých posledních dní.
Oněgin nebyl žádným ctnostným člověkem a k mnohému musel dospět skrze velkou životní cestu. Ale proto bych ho nezatracoval, jakožto "člověka zbytečného". Oněgin, mrtvý a chladný zevnitř jakoby nalezl život, či spíše "srdce" posléze, oproti tomu Taťána je obrazem člověka, který žil srdcem, které bylo zlomeno a její velká část jí samotné zemřela. A lásku, či její ostré střípky, pro kterou žila a dýchala později upozadila na úkor cti a povinnosti.
Je to dílo, které můžeme rozebírat z mnoha úhlů pohledu. Ale z pohledu samotných aktérů, jako mnohdy i v našich životech, tu přetrvává bolestná otázka a přitom plná pochyb, snění a zbytečného sebetrýznění - "co kdyby?" "Co by bylo, kdybych..." Otázka, na kterou vám nikdo nikdy přesně neodpoví. Jak bolestné bývá žití v tomto rozpoložení...
(SPOILER)
Puškin, dle mého jeden z nejlepších ruských klasiků, jehož díla jsou i na dnešní dobu čtivá a poutavě napsaná. A tento veršovaný román je toho důkazem. Hlavní postava je Evžen Oněgin, ruský znuděný šlechtic který marně hledá smysl života. Je unaven a znechucen absolutně vším. Na scénu pak vstupuje Taťána, mladistvě romantická bytost, která Oněginovi vyjeví v dopise své city k němu. Jak už to tak v životě bývá, ti dva se náhodně sejdou po x letech, zatímco v minulosti Oněgin Taťánu odmítá, teď u něj dochází k citové proměně, ale je již pozdě.
Evžen Oněgin jako příběh osudové ale nenaplněné lásky bude dojímat a současně i vzbuzovat otázky věčně.
Nádherný román o nešťastné lásce psaný ve verších.
„Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout...."
Čtenářská výzva 2021: Kniha, ve které hraje důležitou roli dopis.
Na jedné straně tu máme "zbytečného člověka" Oněgina a na druhé milou Taťánu, kterou si nelze nezamilovat. Ony slavné oněginské sloky se mi nečetly zrovna nejlépe, ale přesto jsem se byl schopen skrze dílo dostat a docenit jej.
Štítky knihy
19. století romantismus ruská literatura dvojjazyčná vydání nešťastná láska ruská poezie romány ve veršíchAutorovy další knížky
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 |  Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
| 1977 | Dopis Taťány Oněginovi |
V romanticky zveršovanèm kabátku o nenaplněné lásce, minoucí se v čase, stále platná smutná realita, že když konečně dozrajeme k ocenění opravdových citů a hodnot, je bohužel pozdě...a v druhém plánu povzdech nad nudou, povrchností a vyprázdněností "mondénní" společnosti, jež jak básníka samotného, tak jeho postavy, vhání do roztrpčené osamělosti.
Třebaže ani u Oněgina se mi nepodařilo souznít s formou veršované epiky, s jeho melancholickou touhou po hloubce a ryzosti života se nesouznít nedá...