Vyšel jsem dřív než hvězda ranní přehled

25.01.2021

„Myslil jsem – už se umoudřilo
vznětlivé, teskné srdce mé;
a říkal jsem si – to, co bylo
už nebude, už nebude!
Minuly radosti a žaly,
odtáhly lehkonohé sny...
A teď, teď zas se rozehrály
pod vládou krásy jako vždy.“

Chronologické řazení Puškinových básniček bylo zajímavé v tom, jak hezky bylo skrze ukázky vidět, že je lidské zrání vlastně pořád stejné: osmnáctiletý básník říká rezolutní „víc rád mít nesmí, kdo měl jednou rád!“, jen o chvíli později po nevyhnutelném zklamání už „straním se zábav, chci být samoten“, aby pak jen o pár let nato měl pocit předčasně zmoudřelého vědoucího: „to jsem kdysi, bože, za dávných časů prožil sám“. Je to trochu k úsměvu, myslím: každá citlivá dospívající duše má pocit, že zažívá zcela unikátní příběh, že to velké a silné, co se děje v jejím nitru se ještě na světě nikomu nestalo a už nikomu stát nemůže... a přitom to už velmi velmi podobně – jen v jiných kulisách – zažívaly milióny lidí a pokud si náš svět nezničíme pod nohama, tak ještě miliony budou. Je to docela legrační, ale ne směšně a trapně legrační, to ne, spíš tak lidsky mile. Tak nějak hezky :-)

Samotná Puškinova poezie (musím s uzarděním konstatovat, že tohle byl můj první kontakt mimo školní čítanky) se mi líbila tím víc, čím víc byla lyrická. Zdálo se mi, že tam Puškin dokáže využít svého citu pro slova a popsat lidské pocity se smyslem pro výmluvný detail. Ale k úplnému nadšení a souladu mezi autorem a čtenářem v mém případě nedošlo – na to se mi jevil příliš zahleděný do sebe, příliš akcentující rozpor mezi citlivým básníkem a povrchním světem, který nic nechápe. No a pak ta wertherovská uvzdychanost a ublíženost.
A tak jsem byl při mé cestě sbírkou zasažen spíš jen tu a tam, kouskem sloky, zajímavým obratem, náladou v kratší básni... Zajímavé setkání, které ale zřejmě zůstane na delší dobu poslední.

„Hluboké vody
zřídka bouří -
a tiše žijí
lidé moudří.“