Vyšel jsem dřív než hvězda ranní
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29686/bmid_vysel-jsem-driv-nez-hvezda-ranni-Pi3-29686.jpg
4
72
72
Výběr poesie z let 1814 až 1836. Z ruských originálů přeložili Emanuel Frynta, Petr Křička, Zdenka Bergerová, Kamil Bednář a Luděk Kubišta, doslov Jiří Honzík.
Přidat komentář
Puškin je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů a Evžen Oněgin je mojí suverénně nejoblíbenější knihou. Tři žerty byly také skvělé, a tak jsem se moc těšil na Puškinovu kompilaci básní.
Ale byl jsem, musím smutně konstatovat, zklamán. Ta říznost, spád, plynulost a břitkost veršů právě z Oněgina nebo Tří žertů mi zkrátka chyběla. Zřejmě proto, že na rozdíl od obou zmíněných, které jsou lyricko-epické, bylo Vyšel jsem dřív než hvězda ranní prakticky výlučně lyrické. A já se přiznávám, že mám radši, když se můžu v básni něčeho chytit a není to jen a pouze o pocitech nebo zachycení prchavého okamžiku. Možná hrálo svou roli i to, že jsem zrovna procházel covidem a izolací a tak jsem si Puškinovy verše tolik neužil.
Už jen proto, že Puškinovo dílo obdivuji, dám sbírce Vyšel jsem dřív než hvězda ranní ještě jednu šanci. Do té doby ale lépe než jako průměr hodnotit nemohu.
„Myslil jsem – už se umoudřilo
vznětlivé, teskné srdce mé;
a říkal jsem si – to, co bylo
už nebude, už nebude!
Minuly radosti a žaly,
odtáhly lehkonohé sny...
A teď, teď zas se rozehrály
pod vládou krásy jako vždy.“
Chronologické řazení Puškinových básniček bylo zajímavé v tom, jak hezky bylo skrze ukázky vidět, že je lidské zrání vlastně pořád stejné: osmnáctiletý básník říká rezolutní „víc rád mít nesmí, kdo měl jednou rád!“, jen o chvíli později po nevyhnutelném zklamání už „straním se zábav, chci být samoten“, aby pak jen o pár let nato měl pocit předčasně zmoudřelého vědoucího: „to jsem kdysi, bože, za dávných časů prožil sám“. Je to trochu k úsměvu, myslím: každá citlivá dospívající duše má pocit, že zažívá zcela unikátní příběh, že to velké a silné, co se děje v jejím nitru se ještě na světě nikomu nestalo a už nikomu stát nemůže... a přitom to už velmi velmi podobně – jen v jiných kulisách – zažívaly milióny lidí a pokud si náš svět nezničíme pod nohama, tak ještě miliony budou. Je to docela legrační, ale ne směšně a trapně legrační, to ne, spíš tak lidsky mile. Tak nějak hezky :-)
Samotná Puškinova poezie (musím s uzarděním konstatovat, že tohle byl můj první kontakt mimo školní čítanky) se mi líbila tím víc, čím víc byla lyrická. Zdálo se mi, že tam Puškin dokáže využít svého citu pro slova a popsat lidské pocity se smyslem pro výmluvný detail. Ale k úplnému nadšení a souladu mezi autorem a čtenářem v mém případě nedošlo – na to se mi jevil příliš zahleděný do sebe, příliš akcentující rozpor mezi citlivým básníkem a povrchním světem, který nic nechápe. No a pak ta wertherovská uvzdychanost a ublíženost.
A tak jsem byl při mé cestě sbírkou zasažen spíš jen tu a tam, kouskem sloky, zajímavým obratem, náladou v kratší básni... Zajímavé setkání, které ale zřejmě zůstane na delší dobu poslední.
„Hluboké vody
zřídka bouří -
a tiše žijí
lidé moudří.“
Démon
V těch dnech, kdy všechny dojmy bytí
novostí zářily mi vstříc –
slavičí zpěv i v lukách kvítí
i jiskry dívčích zřítelnic,
kdy čest a svoboda a sláva,
umění, krása, hudba, zpěv
a sladká láska přelétavá
tak silně bouřívaly krev –
začal se za mnou tajně ploužit
jakýsi temný génius
a tam, kde chtěl jsem radost prožít,
zaséval tesknotu a hnus.
Pochmurná setkání to byla –
smál se, byl divný na pohled
a jeho slova potměšilá
do duše lila chladný jed.
Pokoušel prozřetelnost samu,
rouhal se jí a pomlouval;
svoboda ničím nebyla mu
a všemu nadšení se smál.
Lásce a kráse říkal zdání,
pohrdal životem a dnem –
a odpíral své přitakání
i vesmíru i všemu v něm.
Puškin byl realistický romantik a pravděpodobně znal život ze všech jeho stránek lépe a dokázal vidět "pod pokličku" více, než kdokoliv jiný v dané době. Jak zmíněná báseň Ďábel poukazuje, zlo je v nás a musíme s ním bojovat, ježto se nejeví hned, ale pomaloučku se lísá, a říká že vždy zlo vykonat chce, dobro vykoná. Nakonec se z něho poučíme, změníme sebe a tak své okolí, jenom se nebát pohledět tygrovi do očí, a to se Puškin zřejmě nebál. Nakonec umřel jako romantik s velkým R. Škoda mohl toho napsat mnohem více, více Oněginů. Převeliká to škoda pro celou světovou literaturu.
A dlouho milovat mne bude lid, pln vděku,
jejž dobrým citům jen jsem učil zpěvem svým.
Vždyť volnost volal jsem v tom našem krutém
věku
a milost psancům ubohým.
Jak předvídavě předpověděl svoji slávu Puškin. Slávu toť oprávněnou.
Tahle sbírka je průřezem celého básníkova života a já mám pocit že nahlížím do Puškinova deníku. To jak nádherně a jakoby pro sebe popisuje nejen to co vidí kolem sebe, ale i to co se mu jen tak honí hlavou.
Ó ne, mě život neomrzel,
mám život rád a žíti chci,
a i když snad žár mládí zmizel,
chlad ještě nemám na srdci.
.
.
Alexandr Sergejevič Puškin - Pěvec touhy po svobodě
ŠVEC
Podobenství
Švec jedenkrát se díval na obraz--
"Tadyhle na botách je chyba," pravil.
Malíř vzal štětec, chybu poopravil.
Švec ale neměl dost a začal zas:
"A tohle oko, myslím, krapet šilhá,
na prsou tuhle je moc nahoty..."
Tu malíř ztratil klid a přerušil ho:
"Dost, milej zlatej, nesuď nad boty!"
Na přítele jsem myslil v tomhle žertu,
čeho je znalcem, to bych neuhod,
zato je přísný, nic mu není vhod,
soudí kdeco -- nač ale uvšech čertů?
Kdyby tak zkusil zůstat u svých bot!
1829
Je to již přes 200let, když Puškin napsal své první verše. 200 let a přitom jsou tak současné. Nejenom jeho básně, ale celé jeho dílo.Gogol o Puškinovi napsal: "Je to ruský člověk na takovém stupni vývoje, k jakému možná dospějeme za dvě stě let." A Puškin opravdu ve své době ztělesňoval zítřek, budoucnost /nejen/ Ruska.
Sbírka bàsní
Citace :
Exegi monumentum
Svůj pomník vztyčil jsem a nezaroste travou
ta k němu pěšina, jíž jde a půjde lid.
Nad sloupy císařů se vznáší vzdornou hlavou
až v nebes jas a klid.
Vím zajde tělo mé - dál duše, v lyru vkleta,
však bude zpívati, až tělo bude tlít.
Ctěn budu, dokavad zde na prostranství světa
jediný básník bude žít.
Rus širá nesmírná, v ní každý jazyk živý
mé jméno vysloví, mé lyry pozná zvuk;
i Kalmyk, stepí syn, i Tunguz, dosud divý,
i Fin i Slávů hrdý vnuk.
A dlouho milovat mne bude lid, pln vděku,
Jejž dobrým citům jen jsem učil zpěvem svým.
Vždyť volnost volal jsem a v tom našem krutém věku
a milost k psancům ubohým.
Jen vůle boží dbát je povinností Musy.
Nebát se urážek a slávy nežádat.
Být k chvále lhostejna i klevetám luzy
a s hlupákem se nehádat.
1836
Pro Slovany klasika.
Spontánní, lehce plynoucí, průzračně čisté, pak zas romanticky rozervané, zraněné a vyhrocené ... a všechny tak působivé, letmo okouzlující, niterné a intenzivní ...
"A nikdy bez toužení, zřít krásu nemohu, a bez něhy a chvění ...
A stokrát zraněné a málo poučené, zas k novým idolům se modlí srdce mé ..."
"Náhodný a marný dare,
živote, proč byls nám dán?
Z temné vůle sudby staré
proč jsi v poutech zakován?
Kdo to byl, kdo silou záští
vyvolal mě z nicoty,
srdce naplnil mi vášní,
rozum zbavil jistoty ...?"
Četla jsem, okouzlená, básněmi pyšnými, sebejistými, některými chaotickými, jinými neuvěřitelně něžnými a všemi, tak hluboce lidskými ...
"Slast vzpurnou, divokou, té chvíle málo cením ...
sám ve vír šílený, těch smyslů stržen s ní ...
v mém horkém objetí, když jako had se svíjí ...
... oč víc mé lásky máš,
oč víc muk blažených,
oč víc mi štěstí dáš,
když posléz dojata, mou prosbou úpěnlivou,
se vzdáš mi se studem a s něhou zdrženlivou ..."
--- a zůstane jen nekonečný stesk....
Puškine, ty nejsi jen úžasný poeta, ty jsi psycholog, terapeut a to všechno v jednom.
Nic víc se v mém komentáři vašich básní neodvážím napsat.
Tato sbírka byla mým prvním setkáním s Puškinem... a doteď se z ní nemohu vzpamatovat. Tak silné a krásné básně jsem už dlouho nečetl. Můj druhý oblíbený ruský romantik Lermontov může jen tiše závidět, co dokázal jeho velký současník. Ruská literatura je obecně hodně ponurá, v případě romantismu se však mění v poutavé vyjádření žalu a jeho kontrastu s krásou v nepatrných koutcích básníkovy duše... právě tato rozervanost se mi na romantismu hrozně líbí a Puškin dokázal svým velkým uměním tento obsah ještě více povznést:
"Nechtěj se ptát, proč mnohdy smutno je mi,
když zábava je nejveselejší,
proč nevlídně se mračím mezi všemi
a život, sladký sen, mě netěší;
nechtěj se ptát, proč duší zasmušilou
už nedovedu lehce milovat
a žádnou, žádnou nenazývám milou -
víc rád mít nesmí, kdo měl jednou rád;
kdo štěstí poznal, pro toho už není.
Jen kratičko nám plně přáno jest -
odejde mládí, láska, okouzlení
a zůstane jen nekonečný stesk..."
Po přečtení sbírky Chladný žár jsem si Puškinovy básně oblíbila po přečtení této velmi rozmanité sbírky jsem se do jeho básní přímo zamilovala. Jsou nádherné a hlavně smysluplné.
Puškinovi patří místo mezi světovou klakou.
Puškinovy básně se staly mými oblíbenými. Verše skvěle odráží jeho mladistvou naivitu, zklamání v lásce a přátelství, opovržení primitivními lidmi i kritický náhled na svět. Jsou v nich chvíle radosti i smutku, optimismu i deprese, životní vzestupy i propady na dno. Vyšel jsem dřív než hvězda ranní je pohledem do komplikované duše básníka. A podle mě to jeden z nejlepších pohledů, jaký náš svět může nabídnout.
Autorovy další knížky
| 1999 |  Evžen Oněgin / Евгений Онегин |
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 | Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
"V samotě a vzdálen vás,
budu nerozlučně s vámi,
žhavý zrak a vroucí hlas
utrápí mě vzpomínkami;
nechci snad být utěšen,
teskním jen a ptám se skromně:
jestli budu oběšen,
co vy - povzdechnete pro mne?"