Eugen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/176587/bmid_eugen-onegin-8QC-176587.jpg
4
2178
2178
Titulní postava románu, Evžen Oněgin – mladý floutek z vyšší společnosti, který tráví své petrohradské dny dílem v nečinnosti, dílem návštěvami různých plesů a večírků plných konvencí a přetvářky, opouští rušný společenský život velkoměsta, který ho již stejně nudil, a stěhuje se na venkovské sídlo, které zdědil po svém strýci.... celý text
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno: 1945 , MelantrichOriginální název:
Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833
více info...
Přidat komentář
O příběhu si samozřejmě můžeme myslet své, jelikož se dnes romantický styl může zdát poněkud křečovitým. Nicméně samotný příběh není až tak důležitý.
Teprve při četbě si můžeme uvědomit, proč je toto dílo považováno za základní kámen novodobé ruské romantické literatury. V díle je opěvován ruský jazyk, ruská krajina, a také nevinnost ruského venkova nezkaženého dekadentním životem vyšší společnosti. Je ovšem zvláštní, že ruští nacionalisté často opomíjejí druhé poselství Puškinova díla obsahující tvrdou kritiku ruské společnosti. Právě tato kritika je autentická, protože Puškin stejně jako mnoho romantiků žil tak, jak psal. Nicméně ve ke své kritice nepřidal žádné řešení. autor zkrátka problémy pojmenoval a posunul se ve vyprávění dále.
Oproti tradičnímu výkladu se mi Oněginovo odmítnutí Taťjány nezdálo zcela cynické (kromě vrácení jejího dopisu). Naopak ji varoval před sebou a svoji chandrou. Mnohem horší je Oněginův pokus získat Taťjánu zpět, když už byla vdaná.
Puškin skutečně vytvořil veliké dílo, které se i dnes čte velice pohodlně a příjemně. Vřele doporučuji i lidem po maturitě.
Jako mnohé čtenáře, mě nejprve oslovil Čajkovský, který tak famozně Puškinovo dílo zhudebnil. Jako mnohé čtenáře i mě po letech dojímá a zároveň rozteskní tragický obsah tohoto díla, obzvláště, když z literatury víme, jaký osud Puškina dostihl ...škoda, že biflování ve školních lavicích nás nenaučilo krásu ruské literatury vnímat, pouze biflovat a opisovat ...velká škoda....
Hrajem si na Napoleony
a lidských tváří miliony
jsou pro nás pouhou podnoží.
Cit, ten už člověk odloží." ...
No...ty části, kde se autor věnuje Evženovi, Taťáně a ději vůbec, jsou výborné.
Dopis Evženovi si opravdu zaslouží proslulost.
Zajímavý je i pohled na ruskou společnost v té době.
No a pak...pak jsou tu ty autorovy odbočky podobající se vzdychání důchodce nad zkaženým světem. Bohužel tvoří poměrně výraznou část knihy a nudí. Alespoň mě tedy určitě.
Rozhodně ale nelituji času, který jsem s knížkou strávila.
Pár pistolí - a stačí.
Pár pistolí a kule jen,
a osud bude rozhřešen.
(SPOILER) Jedna z knih, o které mluvím vůbec nejčastěji. Evžen, ve vší své samolibosti a pocitu důležitosti, kdy jeho touhy a slabosti vítězí nad jeho morálním přesvědčením. Kdy jeho bezbřehá arogance dovoluje ubližovat druhým s takovou přezíravostí, že by si nezasloužil poznat nic než prázdné souložení bez lásky - do konce života. Oproti tomu, jemná Taťána, která, ač jí rozum i konvence carské ruské společnosti říkají, jak je bláhová a naivní, svého Evžena miluje láskou tak věrnou, že ji nezničí ani žárlivost a ani jeho pohrdání. Ale protože kniha není příběhem pro děti, který má končit prozřením a "štěstím až na věky" končí pouze zabalen vší arogancí Evženovi vlastní. Když se s vyčerpáním z nepřetržitého zklamání z okolního světa (a z jeho prázdnoty) vrací za jedinou ženou, která mu poskytla teplou náruč a pochopení, aby následně zjistil, že Taťána je ta, kdo prozřel. A tak jej nečeká nic jiného, než prázdné souložení bez lásky. A vlastně už ani to ne.
"Ó lidé! jak jste po Evě
náchylní k pokušení, slabí:
co máte, to vás netěší,
a had čím dál tím lstivější
vás k tajemnému stromu vábí,
ráj zdá se vám dost žádoucí
jen v zakázaném ovoci."
- Jak přesné, včera i nyní.
Ruská literatura mě příliš neoslovila. Tato klasika potvrzuje pravidlo. Velmi krásné dílo.
(SPOILER) Klasické dílo ruské poezie jsem si po dlouhé době znovu připomněla a to hnedle 2x. Vrcholný román ve verších A.S.Puškina, který napsal ve vyhnanství, se krásně čte - téměř člověku nepřijde, že by četl poezii, s jakou lehkostí je dílo napsáno. Autor v knize rozvíjí několik témat jako je rozporuplný život tehdejší ruské smetánky, znudění životem plným večírků a bálů, splín, znechucení sebou samým, pohrdání tehdejší společností, přátelství, zradu, lásku a samotu. Příběh cynického a zbytečného člověka s sebou v postavě Evžena Oněgina nese autobiografické prvky a odráží se v něm básníkova sebereflexe. Naopak v postavě Táni nacházíme silnou, čistou, upřímnou, ryzí a čestnou osobnost.
Od téhle knížky jsem nic moc nečekala, vždyť kdo by taky měl vysoká očekávání od povinné četby, že jo? O to víc jsem byla překvapená. Tohle bylo výborný.
Teda přiznávám, některý pasáže asi mohly být kratší, ne tak zdlouhavé, ale komu by to vadilo, když je to psaný, tak krásným jazykem? Postavy jsem si hned oblíbila. Ať už přímo Evžena, nebo třeba básníka či Taťánu. Všichni byly super. Jasně, zápletka možná byla trošku jednodušší, ale mě to vůbec nevadilo, protože prostě ten jazyk. Ty verše jsou fakt nádherný. A teda veškerý obdiv překladateli.
(SPOILER) Skvěle napsaný román ve verších. Ohromně se mi líbil jazyk a překlad. Sympatizovala jsem s Taťánou a nesnášela nadutost Oněgina. Když Taťána Evžena nakonec odmítla měla jsem ohromnou radost a moc se mi líbilo jakým elegantním způsobem to udělala.
Trochu depresivní pohled do života ruské smetánky, který se sice točí okolo romantické zápletky, většina knihy je ovšem spíše zpovědí o tehdejším stavu ruské společnosti. Tedy jejích vyšších vrstev, kterým sice fyzicky nic nechybělo, ale... No, nejlepší je podívat se na hlavní postavu Evžena Oněgina, který je svým způsobem prototypem tehdejší ruské venkovské šlechty - mladý, zhýčkaný, svým způsobem ztracený a zpupný bohatýr, který si myslí, že mu celý svět leží u nohou a díky svému na tehdejší poměry nadprůměrnému vzdělání je schopen dělat dojem na všechny okolo. Sám ale vlastně moc neví, co chce a jeho život pro něj samotného postrádá smyslu.
Tam, kde Goetheho Utrpení mladého Werthera pohoří svou patetickou, prozaickou a repetitivní ich-formou, tam se Puškinův Evžen Oněgin blýskne čtivou, upřímnou a vymazlenou poezií. To však není vše! Dnešního čtenáře s ohledem na dataci knihy překvapí i autorský nadhled a minimum odboček od hlavní dějové linie, které byly na tehdejší dobu běžné. Přesto se tam nějaké najdou, např. autorův chvalozpěv na Moskvu, ale to Puškinovi nejde vytýkat – byl to vlastenec. Uznání si zaslouží český překladatel, odvedl parádní práci. Otevřený konec dílu nasadí třešničku na dortu.
Tato kniha se mně v rukou ocitla více méně náhodou, a tak když už byla po ruce, proč se do ní nezačíst. I když básně nejsou druhem literatury, který bych vyhledával, nakonec jsem knihu přečetl celou. Musím přiznat, že se mně občas povedlo zachytit myšlenku, která stála za povšimnutí či úvahu - a navíc se to ještě rýmovalo, pozoruhodné…
Hezké verše, to se upřít nemůže. Ale čekala jsem, že se autor bude více věnovat zápletce. Místo toho však asi polovinu obsahu tvoří všechno jiného, jen ne zápletka. Samotný vztah mezi Taťánou a Evženem je tak upozadněn, což je škoda.
Těšila jsem se romantiku a propracovanou psychologii postav, dočkala jsem se hezkých veršíků o všem možném.
Čtení to ale bylo příjemné.
Nic moc mi teda nedalo, ale bavilo mě to.
Pamatuju si, jako by to bylo včera, kdy se v našem souboru inscenoval Evža. Ah. Hvězdičku ubírám za zdlouhavý začátek a autorovy vstupy do příběhu.
Štítky knihy
19. století romantismus ruská literatura dvojjazyčná vydání nešťastná láska ruská poezie romány ve veršíchAutorovy další knížky
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 |  Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
| 1977 | Dopis Taťány Oněginovi |
Kdo nerozumí ten umí, kdo nerozumí ten umí.