Eugen Onegin : Román vo veršoch
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/360287/bmid_eugen-onegin-roman-vo-versoch-lCc-360287.jpg
4
788
788
Klasické dílo světové literatury. Veršovaný román klasika ruské literatury podává obraz života a mravů vyšší a střední ruské společnosti ve městě a na venkově v 1. polovině 19. století. 2. slovenské vydanie. Náklad neuvedený.
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno: 1948 , Matica slovenskáOriginální název:
Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833
více info...
Přidat komentář
Veršovaný román Evžen Oněgin je naprosto zásadní dílo jak v rámci tvorby A. S. Puškina, tak v rámci historie ruské literatury. Po obsahové stránce mne Puškinovo dílo zaujalo, už proto, že jak romantická, tak realistická postava zbytečného člověka je pro mne vždy zajímavá. Nicméně pokud mne obsah zaujal, forma mne ohromila. Puškinův krásný jazyk používající vyjímečné, přesto zcela výstižné výrazy je sestaven s matematickou přesností do slok, ve kterých není ani slabika na špatném místě. Srovnejte: ababccddeffegg a žasněte. Do rukou se mi dostaly výtisk v převodu Josefa Hory, který, ačkoliv nemohu porovnávat s jinými převody, se mi zdál velmi zdařilý.
Knihu jsem četl před lety. Román ve verších, který líčí příběh hlavního hrdiny a také zobrazuje život ruské soudobé společnosti. Na knihu jsem byl zvědavý, a pokud si vzpomínám, tak se mi kniha celkově líbila.
Poezii tak nějak nemusím, ale tohle dílo plné emocí a děje mám ráda. Už proto, ze si vždycky vzpomenu na léta strávená na gymnáziu, kde jsme museli umět recitovat dopis Evženovi rusky a zpaměti. A nejvíc mi bylo líto Lenského.
Epická báseň plná citů a emocí. Viděla jsem divadelní představení a byla z něj nadšená o chlup víc, než z tohoto knižního vydání. Ale nic to nemění na faktu, že se jedná o, naprosto právem, jeden z nejuznávanějších poetických počinů světa. Myslím, že zvláštní vyjímání a na konci uvedení některých slok, někdy i poměrně dlouhých pasáží, jí ubralo na poutavosti a maličko mě zmátlo. Přesto: jsem opravdu ráda, že jsem si ji přečetla.
I ve mně – člověku cynickém – tato kniha vzbuzuje různé pocity, od dojetí, přes jistou míru znechucení, až po nenávist?, nebo něco nenávisti podobného. Možná je to tím, v jakém stavu a z jakých důvodů jsem se rozhodl tuto knihu přečíst, že ve mně vzbuzovala tolik emocí, anebo je to prostě tím, že je skvěle napsaná.
A ano, je skvěle napsaná a já si nejsem zcela jist, kdo to může zpochybňovat. Četl jsem zde, že je v některých místech příliš rozvláčná, že moc popisuje… No pro mě osobně je to jedno z nejlépe a nejjasněji napsaných poetických děl, jaké jsem kdy četl. Kniha popisuje úderně a stručně (oproti jiným), jazyk, jaký Puškin používá je příjemný a znělý, verše jsou jednoduché. A všechno to je krásné.
Kniha je plná silných citů, které na čtenáře přímo prýští z nádherně vyvedených postav, které se staly legendou. Člověk nemůže Oňegina nemilovat, ale zároveň je hrozně složité k němu necítit nenávist; o Taťáně ani nemluvím.
No, když to zjednoduším, jedná se o geniální dílo, které se krásně čte. Neříkám, že je to má nejoblíbenější poesie, ale určitě je to jedna z nejlepších co jsem kdy čet.
Asi takhle... Puškin, ve svém díle - básni, nezachycuje téměř vše, co se ohledně lidských emocí - touhy, naděje, bolesti..., dá cítit k druhé, milované osobě. Ale zachycuje absolutně vše!!! Je to mistrně napsaný, srdcervoucí příběh.
Nezapomenutelný veršovaný román o nenaplněné lásce musí zasáhnout snad každého romantika.
Sice mě osobně trochu iritovalo jak nejdřív odmítá on ji, pak ona jeho a jak se navzájem míjí, i když je to jedna z hlavních myšlenek díla. Marnost velkého očekávání.
"Já píši vám – co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Tolik psaní zří tu v tichu svíce,
snahou je dojem podati.
Teď zbavit nemohu se návyku,
číst všechno v poezii zvyku.
Všechny texty mi ve verše plynou,
z prózy v poezii kynou.
Těkají oči po slovech,
a ač se jedná o prosté zprávy,
já v nich vidím plno slávy,
vypouštím v iluzi vzdech.
Již prozřím ze sna brzy snad,
ono nelze v básni báseň psát."
Co víc k tomu říct? Prostě absolutní klasika. Nejsem nějakým velkým fanouškem poezie a vždycky dám radši přednost próze, ale do Evžena Oněgina jsem se zamilovala a taky jsem si z této knihy odnesla pěkný řádek citátů.
Tak krásně se to čte,
žel k mé smůle,
ač se velmi snaže,
poezie není pro mně.
Je jako skleněné korálky,
navlékané na nitku,
co nějaký fajzl bez morálky,
dole mi rozstřihl.... (tohle už fakt nedám, značka hledám rým).
dole mi rozstřihl bez vytáčky! YES
Jednoznačně srdcovka! Nejedná se sice o nijak lehkou četbu, vzhledem k častým lyrickým popisům Evženových pocitů a nudného života, ale i tyto pasáže stály za to. Často bylo složité se vyznat v tom, o kom vypravěč zrovna píše, zda o Oněginovi, či Lenském, avšak verše mají své kouzlo i po takové době. Od A.S.Puškina jsem četla již Pikovou dámu a ani tentokrát nezklamal. Verše byly poskládány logicky, na čemž se ukazují dlouhá léta práce. Všude přítomný popis ruské společnosti byl též velmi zajímavý a hezký. Kromě všeobecně známého Taťjanina dopisu se mi líbil konečný monolog Taťjany k Evženovi. Přišel mi možná i hezčí než samotný, tak moc opěvovaný, dopis. Po stránce jazykové velmi obdivuji překladatele, že se mu podařilo tak umně přeložit básně z ruštiny. Vydání od Levných knih mne zaujalo a velmi dobře se mi četlo. Knize dávám nejvyšší hodnocení a velmi doporučuji. Evžen Oněgin mě opět navnadil na další knihy ruské literatury.
"...viděl jste v lásce, v její touze, jen bláhovost mých dívčích let..."
"Už je tu Evžen, sotva postřeh
vrátného v zlatě, v šarlatu,
vzal mramorové schody po třech,
odfoukl smítko ze šatů,
vchází..." (s. 24)
Postava Evžena Oněgina má zničující sílu a vede do záhuby nejen své okolí, ale i sám sebe.
Alexandr Sergejevič Puškin (i překladatelka Olga Mašková) propracovanou formou mistrně charakterizoval(-i) ruskou společnost.
"Chorobou, na niž jednou zhynem,
nezjistí-li se příčina,
po našem CHANDROU, jinak
SPLÍNEM,
nakazil se můj hrdina
pomalu sice, ale jistě...
ne že by si snad božekriste
chtěl vehnat kulku do čela,
chuť žít však ztratil docela...
Childe-haroldovsky chmurný, bledý,
jak přízrak, když se objeví,
whist, klípky, něžné úsměvy
či vyzývavé nápovědi,
nic nechce znát, nic nevnímá
nepřítomnýma očima." (s. 29)
Líbí se mi, jak autor zapracoval do příběhu vlastní subjekt:
"Hloubal jsem dlouze nad koncepcí
a pohroužil se do plánů,
poéma mezitím je vepsí,
mám prví hlavu románu.
Pročetl jsem to předůkladně
přesto mě ani nenapadne
opravit spoustu sporných míst,
cenzura vezme si svůj list
a kritika už beztak neví,
co rozcupovat do dřeně...
Jdi, moje novorozeně,
ke břehům milované Něvy,
vysluž mi se slávou i rub:
křik, žvásty, sliny křivých hub!" (s. 38)
Asi jsem se do Oněgina naivně zamilovala, tak jako se zamilovala Taťána... dílo, které mě naprosto dostalo do kolen! Nezbývá nic, než smeknout klobouk hodně hluboko před Puškinovým umem!
Eugen Oněgin je rozhodně impozantní dílo plné dynamického prostředí Evženova života, jeho mladických peripetií a zejména jeho myšlenek a citů, které prožíval. Přestože se jedná o poesii, také děj je velmi jasný a zajímavý. Představuje problémy, se kterými se běžně v mládí setkáváme. Romantická zápletka mě, kupodivu, zaujala a překvapivě jsem se výjimečně dobře vcítil do hrdiny v jeho krizi osobnosti.
Potěšilo mě rozuzlení knihy, tj. Tatiánu ani nenapadne, že by se měla kvůli Oněginovi rozvést, protože pro ni manželská věrnost představuje (dle jejího chování) důležitou životní hodnotu, což se v (nejen literárním) umění často nevyskytuje.
Zpracování v poesii je úžasné. O to více člověk uvažuje, jak dílo musí znít v původním ruském jazyce.
četla jsem jako povinnou četbu k maturitě, příběh by sám o sobě nebyl asi tak špatnej ale ja prostě nerada čtu poezii protože se na to nedokážu soustředit. ...
Výborný román ve verších, který mohl být trochu ucelenější. Je to takový zvláštní styl plný silných momentů i ironických poznámek autora vůči společnosti, čtenářům i sobě samému. Jakmile ho člověk přijme za svůj, u knihy se dobře pobaví. První část knihy představuje jednotlivé postavy, jejich životy a vztahy způsobem, který by člověk od knihy tohoto období tak moc nečekal. Také kvůli tomuto úvodu se opět dostáváme ke klasickému sporu romantismus vs. romantika. Zkrátka ani v případě této knihy si nemyslím, že by bylo tak podstatné to, co obsahují například zamilované dopisy, které jsou jen zlomkem celé knihy, ale spíše reakce na ně. Teprve tehdy přichází stěžejní hmota celé knihy, ten pravý romantismus plný vášní, nešťastné lásky a zklamání, které vedou až k vraždě uzavírající de facto životy všech postav. Zkrátka slovy klasika:
"Psal takto dlouho, temně, matně
(což romantismem rádi zvem,
ač romantismu věrojatě
v tom nevidím; však čert to vem!)" :-)
Štítky knihy
romantismus ruská literatura ruská poezie romány ve verších
Autorovy další knížky
| 1999 |  Evžen Oněgin / Евгений Онегин |
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 | Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
Rozhodně to není čtení pro každého. Forma je dechberoucí a i přes zdánlivou složitost se i dobře četla, příběh sám o sobě překrásný, nenechal mě chladnou.