Evangelii gaudium – Radost evangelia

15.11.2022

Srdce mi plesalo při některých pasážích radostí a Duchem?. Např. :
264. První motivací k evangelizaci je Ježíšova láska, kterou jsme přijali, zkušenost, že jsme byli spaseni, jež nás vede k tomu, abychom milovali stále více... Každý den potřebujeme prosit a žádat o jeho milost, aby on otevřel naše chladné srdce a otřásl naším vlažným a povrchním životem.

25.07.2020

„Prosme Pána, aby nám dal chápat zákon lásky. Jak dobré je mít tento zákon! Jak dobré je mít se vzájemně rádi nade vše! Ano, nade vše! Každému z nás je určena pavlovská pobídka: ‚Nedopusť, aby tě zlo přemohlo, nýbrž přemáhej zlo dobrem‘ . Všichni zakoušíme sympatie i antipatie a možná jsme v této chvíli na někoho rozzlobeni. Řekněme Pánu: ‚Pane, jsem rozzloben na toho či onu. Prosím tě za něho a za ni‘. Modlit se za člověka, na kterého se hněváme, je opravdovým krokem k lásce a je to úkon evangelizace. Učiňme to dnes! Nenechme si ukrást ideál bratrské lásky!“

Přestože má tato exhortace radost přímo v názvu, vyvolávala ve mně docela často i pocity neradostné. Svatý otec v ní totiž - mám pocit, že více, než v jiných jeho dokumentech, které jsem zatím četl - i kritizuje (sice laskavě, ale neuhýbavě) všechno, co se mu na fungování katolického lidu nelíbí. Vadí mu zejména naše pohodlnost, liknavost a neochota osobního nasazení, taky sebestřednost a nedostatek soucitu. Jistě věděl o čem mluví, pohled na realitu fungování církve třeba zrovna v našem regionu a porovnání s učením Pána Ježíše a Františkovým vedením... Zdá se mi občas, že si papeže s úctou vyslechneme, rozněžněle nad ním pokýveme hlavou, jaký je to miloučký pán - a pak se dál chováme „jako kontroloři milosti a nikoli jako její příznivci“.
Ještě silněji než kontrast „učení papeže vs. chování místní církve“ jsem pociťoval rozpor v očekávání římského biskupa a mým vlastním přístupem ke křesťanskému životu. Mnohokrát jsem si při pročítání jednotlivých bodů uvědomil, že právě mě se týká ono známé katolické „a nekonám, co mám konat“ a někdy jsem měl fakt chuť zalézt ze samého studu pod koberec a už tam zůstat.

Ale kritická místa v exhortaci nepřevažují, ani náhodou. To by nebylo Františkovi podobné. Nechce nás deptat, chce nás povznést! Mnohem více je zde pasáží povzbudivých a povzbuzujících (teologové tomu říkají pareneze, jak jsem se nedávno dozvěděl :-). I ty nemalé nároky nejsou podány stylem „musíte!“, ale spíše „správně bychom měli“ nebo „věřím, že společně dokážeme“. To je nádherné. Kombinace rozumných argumentů a všeprostupující lásky (ta je z textu vidět na první pohled, to není možné utajit), krásně použitého jazyka a vědomí osobní Františkovi angažovanosti dělá z této exhortace opravdu povznášející zážitek.

U vatikánských dokumentů jsem zvyklý si značit zvlášť inspirativní body (ty nejpodnětnější, jen pár nejpodnětnějších!), abych se k nim mohl vracet. U Evangelii gaudium jich mám 58 :-) Nebudu je tady všechny vypisovat (už tak jsou moje komentáře nekonečné :-), ale do diskuze ke knize vložím odkaz na kompletní český překlad z webu Rádio Vaticana.

„Ke sdílení života s lidmi a velkodušnému sebedarování potřebujeme poznat, že také každý člověk je hoden našeho odevzdání. Ne pro svůj fyzický vzhled, pro svoje schopnosti, pro svůj jazyk, svoji mentalitu nebo uspokojení, které nám může poskytovat, nýbrž proto, že je dílem Boha, Jeho stvořením. Byl stvořen k Jeho obrazu, vyzařuje něco z Jeho slávy. Každá lidská bytost je předmětem nekonečné Pánovy něhy. V jejím životě přebývá Pán. Ježíš Kristus daroval svoji drahocennou krev na kříži za každého člověka. Bez ohledu na vzezření je každý nezměrně posvátný a zasluhuje naši sympatii a naše odevzdání. Dokážu-li tedy pomoci jednomu jedinému člověku žít lépe, stačí to k ospravedlnění daru mého života. Je krásné být věrným lidem Božím. A plnost získáváme, když strhneme zdi a naše srdce se naplní tvářemi a jmény.“

27.05.2016

Papež František ve své exhortaci zdůrazňuje výzvy, které jsou zmíněny v Novém Zákoně, a které by nás měly povzbudit v hlásání evangelia. První polovina šla přečíst relativně snadno, později už to vyžadovalo více pozornosti. Rád bych si tuto knihu/tento dokument přečetl znovu.

Tyto pasáže mě zvláště zaujaly:

33. Misijně pojatá pastorace vyžaduje, abychom opustili pohodlné pastorační kritérium „vždycky to tak bylo“. Vybízím všechny, aby při tomto úkolu odvážně a tvořivě promýšleli cíle, struktury, styl i evangelizační metody svých společenství

108. Jak jsem již řekl, nechtěl jsem nabízet kompletní analýzu, ale vybízím společenství, aby doplnila a obohatila tyto perspektivy poznáním výzev, které se jich přímo či zblízka dotýkají. Doufám, že učiní-li tak, budou mít na paměti, že pokaždé, když se snažíme chápat nynější realitu a znamení časů, je třeba vyslechnout mladé i staré lidi. Obojí jsou nadějí národů. Staří nesou paměť a moudrost zkušenosti, která vede k tomu, aby nebyly hloupě opakovány stejné chyby z minulosti. Mladí lidé nás vyzývají k tomu, abychom vzbuzovali a prohlubovali svou naději, protože oni v sobě nosí nové nasměrování lidstva a otevírají nás budoucnosti, abychom nezůstali připoutáni k nostalgii po strukturách a zvyklostech, které v nynějším světě už nejsou nositelkami života.