Evženie Grandetová
Honoré de Balzac
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78128/bmid_evzenie-grandetova-WCS-78128.jpg
4
206
206
Na pozadí francouzské společnosti z přelomu 18. a 19. století zachycuje příběh zbohatlíka Grandeta, který propadl mamonu, přičemž jádrem příběhu je milostný cit jeho dcery Evženie. 26-022-70
Literatura světová Romány
Vydáno: 1970 , Lidové nakladatelstvíOriginální název:
Eugénie Grandet, 1833
více info...
Přidat komentář
Bez zbytečného přehánění – jedno z vrcholných děl světového kritického realismu. Mistrná Balzacova studie jedné společenské vrstvy a jejich představitelů na přelomu 18. a 19. století, součást autorova cyklu Lidská komedie.
Hlavní hrdinka, Evženie Grandetová, je dcerou zámožného pana Grandeta, váženého občana malého francouzského města Saumuru. Grandet je bývalý bečvář, nyní obchodník s vínem, majitel pozemků a pachtýř, který využil společenského vzestupu díky sňatku s dcerou bohatého obchodníka. To mu mimo jiné vyneslo rozsáhlé statky, místo v městské radě a šlechtický titul. Grandet je vychytralým obchodníkem a spekulantem, neustále se pachtícím po nových možnostech zbohatnutí, neostýchající se použít jakýchkoliv prostředků. V domácnosti je despotou a lakomcem, tríznícím svoji manželku i dceru v obtížných podmínkách. Peníze a bohatství jsou Grandetovou nejvyšší hodnotou, jejímu naplňování podřizuje vše. Prizmatem peněz a moci hodnotí i své blízké okolí, maloměšťáckou společnost obchodníků a úředníků, kterou je obklopen (Grandetův notář, spřízněné obchodnické rodiny, předseda okresního soudu). V tomto prostředí je Evženie jako perspektivní nevěsta s vysokým věnem (Grandetovo obchodní „umění“ i bohatství je předmětem čilých saumurských společenských debat) v centru zájmu dvou místních zámožnějších rodin (Cruchotových a Grassinových). Uzavřenou a tísnivou atmosféru Grandetovy domácnosti a Evženiina strastného mládí naruší příjezd Grandetova synovce Karla. Na pozadí rodinné tragédie Karlova otce (sebevražda kvůli obchodnímu bankrotu) se rodí Grandetův plán, jak pomocí svého notáře získat kapitál z exekuce bratrovy pozůstalosti. Karel těmto plánům překáží, a proto je rozhodnuto, že odejde do zámořských kolonií, aby se pokusil vybudovat své postavení i bohatství. Evženie, která byla vyhovávána v přísně katolickém a asketickém prostředí, se ovšem do Karla bezhlavě zamiluje a zaslíbí se mu, čímž svým způsobem obětuje svoji budoucnost. Grandet, který se dovídá stav věcí, uvrhne svoji dceru ještě přísnějším despotickým podmínkám a vypudí Karla, což způsobí nervové zhroucení jeho ženy a následně její smrt. I smrt ženy je pro Grandeta příležitostí – připraví Evženii o její část pozůstalosti. Evženie, osamělá a citově zlomená, se upíná ještě více k askezi a víře. Grandet umírá tak, jako žil po většinu svého života, obklopen svým nashromážděným pokladem. Po jeho smrti převezme Evženie obchod a uzavře formální manželský svazek s předsedou okresního soudu Cruchotem. Karel se po mnohaletému návratu z kolonií, kde skutečně zbohatne, ožení pragmaticky s dcerou z aristokratické pařížské rodiny. Tím udusí v Evženii veškeré naděje na to, že by dostál svému slibu, který jí dal, když byl vypuzen jejím otcem do ciziny…
Precizní sonda do života francouzské měšťanské společnosti (či třídy), kde majetek, moc a postavení jsou nejvyšší lidskou hodnotou a ničí tak touhy a potřeby lidí, kteří svůj život nepodřídili plně těmto hodnotám. Evženie, se svým upřímným citem a lidskou čistotou - zamilovaná do svého bratrance a odhodlaná na něj čekat a přitom překonat jakoukoliv těžkost – je v přímém protikladu otcova hamižného spekulování a lakomství. Nemožnost naplnění Evženiích tužeb a snů a smrt její matky, prosté a upřímné ženy, kterou despocie jejího muže utýrá k smrti, jsou katalyzátorem Evženiina přerodu v nešťastnou a vnitřně uzavřenou ženu, která se nakonec podrobí otcově vůli a po jeho smrti převezme jeho obchod i bohatství, i s tím spojenou roli, dle společenských konvencí. Tím se definitivně připraví o naplnění svých tužeb po životě, jaký si vysnila, a jaký se jí nepovedlo naplnit. Stává se osamělou. Řečeno s autorem: „Peníze daly svůj studený lesk jejímu nebeskému životu a vzbudily v této ženě, jež byla cit sám, nedůvěru k citům,“ Působivé, podněcující se k zamyšlení.
Je to už nějaký pátek, co jsem knihu četla a v paměti mi utkvěly hlavně rozvláčné popisy. To nebyl úplně můj šálek čaje.
Balzac byl na gymplu můj oblíbenec, ačkoliv jeho vyprávění je hodně rozvláčné, jeho knihy mě prostě bavily a Evženie byla jednou z těch, která se mi líbila nejvíc.
Další Balzacova Lidská komedie a znovu další ze smutných příběhů. Máme zde jednoho z mnoha hrabivců, jejichž postavy se prolínají snad všemi Balzacovými romány či povídkami. Bohužel hromadění jmění se moc neslučuje s první láskou, takže v rodině se po příchodu vzdáleného příbuzného objeví první spory.
Asi jsem už mimo dosah, ale tohle mě nudilo. Děj mi v paměti neuvízl. Jen vím, že už jsem si přála, aby byl konec. A to jsem se na ni tak těšila...
Balzac mě pokaždé znovu překvapí tím, jak strašlivě čtivé jsou jeho knihy, přestože jsou prošpikované naprosto opulentními popisy předmětů a procesů, které mě vůbec nezajímají. Užívám si to. Užívám si jeho ironický smysl pro humor. A nakonec i tu občasnou pohádkovost jeho ženských postav. Představuji si, že vypovídá hlavně o autorovi samém (a proto bych ho za manžela nechtěla).
Jsem rebelka, Vůbec jsem jako mladá žába nechápala chování Evženie. Říkala jsem si: Panebože ta je ale fakt pitomá :) Teď ... po dvaceti letech manželství upřímně doznávám: Jsem stejně pitomá, naviní a doufající jako mladá Evženie :) Stará Evženie a ostatní hrdinové už jsou tak nějak mimo můj okruh :)
Normálně bych téhle knížce 5* nedala, ale na to, že je to skoro 200 let staré a povinná četba, to bylo dost dobré. Dokonce mě to i dojalo a donutilo k zamyšlení, což se mi ani u některé "moderny" nestává. Tak proto nakonec ten plný počet.
Kniha o tom, jak peníze dokaží zničit celý život. Dobré téma k zamyšlení i v dnešní době.
Přečtením Evženie Grandetové jsem zjistila, jak má k sobě realismus a naturalismus blízko. Tento typ hrdiny mi vůbec nevyhovuje, ale pokud někdo chce pochopit kritický realismus: postava ovlivňována prostředím, postava z nižší společnosti,objektivní vylíčení doby a charakteru postavy tak tímto se trefí do černého. Stačilo mi. Chci své romantické hrdiny :)
Od Balzaca jsem četla spoustu románů a stále se nemohu rozhodnout, který se mi líbí více. K Evženii můžu říci, že mi připadala lepší než Otec Goriot, ale zase horší než Lesk a bída kurtizán. Jako u ostatních Balzacových děl však v mém případě platí, že je mám přečtené jedním dechem a ráda se k ním vracím.
Mé pocity při čtení Balzacových románů jsou rather pozitivní. Uměleckým způsobem čtivě popisují lidskou potřebu lásky a citu, sílu peněz a moci, touhu po štěstí, souboj duše mezi láskou a nenávistí, morálku a rozdíly v tehdejší francouzské společnosti. Felix Grandet mi přišel celkem sympatický, úspěšný podnikatel z dnešního pohledu, nerozhazuje peníze na všechny strany ale naopak investuje. I když samozřejmě uznávám, že ho Balzac musel vykreslit moreless jako despotu, aby vynikly rozdíly. Evženii Grandetovou si zase zapamatuji jako mladou holku, slepě zamilovanou do prvního hejska; týpka, který se mihnul venkovským Saumurem - bratrance Karla. Nevyznám se v ženské duši a vím, že láska je slepá, ale takový způsob rezignace, opičí lásky, sebemrskačské obětování, to je snad příliš. Z dnešního pohledu čtenáře tedy spíše oceňuji u Balzaca vykreslení charakterů postav, jejich citů a pocitů, společeské morálky a hierarchie života tehdejší Paříže. "Ruka této ženy obvazuje tajné rány všech rodin. Evženie kráčí k nebi v doprovodu dobrých skutků. Velikost její duše mírní nedostatky výchovy a návyky z mládí. Taková je historie ženy, která žije uprostřed světa a přitom do něho nepatří, která byla stvořena, aby byla skvělou manželkou a matkou, a přitom nemá ani muže, ani děti, ani rodinu."
Eugénii mi bolo veľmi ľúto. Doplatila na svoju dobrotu a naivitu možno ešte viac ako na otcovo lakomstvo, ktoré jej ničilo detstvo a mladosť. Po jeho smrti sa z nej stala rozprávkovo bohatá žena, nebyť jej prílišnej charakternosti, naivite, dôverčivosti a zásadovosti, mohla byť oveľa šťastnejšia. Kniha sa čítala veľmi dobre-nebolo tam veľa opisov a odbočení ako je u Balzaca zvykom a tie čo tam boli mali svoje opodstatnenie. Určite je to román poučný a aktuálny aj dnes, keďže stále platí "za dobrotu na žobrotu".
Pro mě zcela iritující kniha. Věc názoru, ale u mě během čtení vznikla absolutní antipatie vůči všem postavám, která mé hodnocení samozřejmě značně ovlivňuje.
Na jednej strane nádherný hĺbkový opis mamony a lakomstva starého Grandeta, ktoré ničia celú rodinu, na druhej strane pravý opak v postave jeho dcéry Eugénie.
Citácia: "V čistom a jednotvárnom živote dievčaťa príde raz rozkošná hodina, keď im slnko vlieva lúče do duše. Keď kvetina vyslovuje ich myšlienky, keď tlkot srdca prenáša do mozgu svoju horúcu zúrodňujúcu moc a keď myšlienky vyznievajú do neurčitej túžby; je to deň nevinnej melanchólie a strastných radostí. Keď deti začínajú vidieť, usmievajú sa: keď dievča tuší v prírode cit, usmeje sa, ako sa smialo, keď bolo deckom. Ak je svetlo prvou láskou života, nie je láska svetlom srdca? "
na rozdíl od "Kurtizán" byla Evženie stravitelnější, co se týče květnatého a obsáhlého líčení zevnějšku a povah postav.
uvědomila jsem si (ač je to zjevné stovky let), že peníze je důležitá složka v životě člověka, který chce mít uznání, postavení, respekt, popularitu a být žádaný.
ve větší míře ale nepřináší radost ani štěstí. pochopitelně do budoucna mě to nikterak neovlivní.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Otec Goriot |
| 1985 |  Lesk a bída kurtizán |
| 1953 | Evženie Grandetová |
| 1955 | Ztracené iluse |
| 1974 | Sestřenice Běta |
Skutečný morální román v dobrém slova smyslu. Balzac byl spisovatel par excellence a jeho prózy – čteny pozorně – promlouvají i k dnešnímu čtenáři. Občas mám problém pochopit popisy některých finančních machinací, které provádějí postavy Balzacových románů. Ať již je to způsobené mou nízkou ekonomickou gramotností, nebo specifičností v technickém provádění peněžních podvodů v 19. století, nakonec to pro hlavní myšlenky Balzacových románu není až tak podstatné. Evženie Grandetová je příkladem románu, kde se vyskytuje spoustu parádních pasáží, které patří k tomu nejlepšímu, co nabízí evropská literatura.
„Grandetova postava, kořistící z falešného přátelství obou rodin, získávající ohromné výtěžky, ovládala toto drama a osvětlovala je. Nebyl touto jedinou tváří vyjádřen jediný moderní bůh, v něhož se věří, Mamon v své všemohoucnosti?“ (s. 39)
„Když děti začínají viděti, usmívají se; když mladá dívka poznává cit v přírodě, usmívá se jako dítě. Je-li světlo první láskou v životě, není láska světlem srdce?“ (s. 63)
Kdysi jsem někde četl kritiku Balzaca psanou z marxisticko-leninské perspektivy, kde byl Balzac nazván pionýrem socialismu, což je pěkná blbost, páč Balzac nekritizoval ani tak vlastnění peněz jako čirý materialismus. Zkázu viděl v lidstvu bez Boha, ono Dostojevského, že pokud Bůh je mrtev, vše je dovoleno. Není-li Bůh, Věčnost a Soud, vše se dá koupit, nakonec i lidské svědomí.
„Lakomci nevěří v příští život, přítomnost je pro ně vším. Tato pravda vrhá hrozné světlo na dnešní dobu, kdy více než kdy jindy peníze ovládají zákony, politiku a mravy. Školy, knihy, lidé a nauky, všechno se spiklo, aby podrylo víru v budoucí život, o nějž se opírá společenská budova již osmnáct století. Dnes je rakev pro lidi branou, které se mnoho neobávají. Budoucnost, která nás očekávala za Requiem, byla přenesena do přítomnosti. Dojít per fas et nefas do pozemského ráje přepychu a marnivých požitků, proměnit své srdce ve skálu a trýznit si tělo pro pomíjející výboje, tak jako dříve snášeli lidé muka pro statky věčné, to je všeobecným pravidlem. To je ostatně pravidlo, napsané všude, i v zákonech, které se ptají zákonodárce: „Co platíš?“ místo aby mu řekly: „Co myslíš?“ Až tento názor přejde z buržoazie do lidu, co se stane s vlastí?“ (s. 99)
A pak je tam také skvělá scénka s kávou. To je scéna platná tehdy stejně jako dnes. Na jedné straně hipsterský floutek s nejnovější vychytávkou pro přípravu kávy, na straně druhé ten celoživotní piják Jihlavanky, který ohřeje vodu, zalije a spokojeně vypije ten hořký mok ignorujíce nejnovější kávové trendy.
„A co je tohleto?“ dal se do smíchu Karel.
Ukázal na podlouhlý hrnce z hnědé hlíny, polévaný a zakončený šedivým pruhem. K jeho dnu padala rozemletá káva a zase se vracela na povrch vařící se tekutiny.
„To je kafé,“ řekla Nanon.
„Zanechám tu po sobě aspoň jednu pěknou památku, drahá tetičko! Jste opravdu velmi pozadu. Naučím vás, jak se vaří dobrá káva v kávové konvici Chaptalově.“
A snažil se jim vysvětlit, v čem záleží ta kávová konvice.
„Ale to dá moc práce?“ namítala Nanon. „To bych u toho musela stát pořád? Nebudu takhle kávu vařit. Kdopak by nosil krávě trávu, když bych musila tu kávu dělat!“ (s. 82-83)