Evženie Grandetová / Otec Goriot
Honoré de Balzac
https://www.databazeknih.cz/img/books/82_/82022/mid_evzenie-grandetova-otec-goriot-ZXl-82022.jpg
5
58
58
Dva mistrné romány (Evženie Grandetová, 1833; Otec Goriot, 1835), vypovídající pravdivě o životě francouzské společnosti 19. století.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1986 , OdeonOriginální název:
Eugénie Grandet / Le Père Goriot
více info...
Přidat komentář
Kniha se mi četla dá se říci vcelku dobře. Čekala jsem to mnohem horší. Otec Goriot patří do četby k maturitě. V knize jsou některé vyrazy, které mi nic neříkají, se kterými jsem se nesetkala. Jinak téma knihy mi přišlo zajímavé a chvilkami dost reálné. Například, když Goriotovi dcery přišly k otci jen pro peníze. V této době se tak stává často. Otec Goriot dcerám věnuje nejen svou lásku, ale všechno, co mu zbývá.
Mé pocity při čtení Balzacových románů jsou rather pozitivní. Uměleckým způsobem čtivě popisují lidskou potřebu lásky a citu, sílu peněz a moci, touhu po štěstí, souboj duše mezi láskou a nenávistí, morálku a rozdíly v tehdejší francouzské společnosti. Felix Grandet mi přišel celkem sympatický, úspěšný podnikatel z dnešního pohledu, nerozhazuje peníze na všechny strany ale naopak investuje. I když samozřejmě uznávám, že ho Balzac musel vykreslit moreless jako despotu, aby vynikly rozdíly. Evženii Grandetovou si zase zapamatuji jako mladou holku, slepě zamilovanou do prvního hejska; týpka, který se mihnul venkovským Saumurem - bratrance Karla. Nevyznám se v ženské duši a vím, že láska je slepá, ale takový způsob rezignace, opičí lásky, sebemrskačské obětování, to je snad příliš. Z dnešního pohledu čtenáře tedy spíše oceňuji u Balzaca vykreslení charakterů postav, jejich citů a pocitů, společeské morálky a hierarchie života tehdejší Paříže. "Ruka této ženy obvazuje tajné rány všech rodin. Evženie kráčí k nebi v doprovodu dobrých skutků. Velikost její duše mírní nedostatky výchovy a návyky z mládí. Taková je historie ženy, která žije uprostřed světa a přitom do něho nepatří, která byla stvořena, aby byla skvělou manželkou a matkou, a přitom nemá ani muže, ani děti, ani rodinu."
Otec Goriot je to samé v bleděmodrém. Evžen Rastignac, Smrtifouk Vautrin, obě Goriotovy dcery a jejich manželé, měšťácké figurky strávníků paní Vauquerové... jsou typickými postavami tehdejší Paříže. Vykreslení podivného způsobu života "vysoké" společnosti, kde si manželé vydržují milenky a manželky milence, smysl života dostat se do takové společnosti, která dává pokrytecky na odiv svůj úspěch i když jsou prakticky bez prostředků (jak aktuální :-)) mě zaujalo stejně jako vykreslení charakteru postav. Utrpení otce Goriota už mě toliko nedojalo - jak si kdo ustele, tak si lehne. A navíc tomu dneska není moc jinak. Líbil se mi mladý Evžen Rastignac se svým postojem ke své rodině, snahou prosadit se ve společnosti bez použití nekalých praktik proti jeho svědomí avšak vyzývající společnost na souboj "A teď kdo s koho!" Co mě však překvapilo nejvíc bylo počítání příjmů v ročních výnosech rent! Takový způsob zajištění příjmů je zcela v souladu s dnešním moderním finančním myšlením a každý by si měl Balzaca přečíst! :-)
"Je-li nějaký cit vrozen srdci muže, zdaž to není hrdost z ochrany, kterou poskytuje vždy slabé bytosti? Přidejte k tomu ještě lásku, tuto živoucí vděčnost všech upřímných duší za původ jejich rozkoší a pochopíte velmi mnoho duševních zvláštnůstek."
Štítky knihy
francouzská literaturaAutorovy další knížky
| 2006 |  Otec Goriot |
| 1985 |  Lesk a bída kurtizán |
| 1953 | Evženie Grandetová |
| 1955 | Ztracené iluse |
| 1974 | Sestřenice Běta |
Evženii Grandetovou jsem měla někdy na gymplu k referátu, tehdy jsem četla či se pokoušela číst i Otce Goriota, ovšem tehdy jsem se jím nemohla prokousat a nezanechalo to ve mě dojem pražádný. Tento Balzacův duet románů je smrtící kombinace. Obě knihy čtenáře úplně vyšťaví a Evženie je v tomto souboru jen náročnou předehrou k opravdu vyčerpávající tragédii. Po dočtení v sobě mám samozřejmě jen a jen a Otce Goriota, ač Evženie a její osud byly také za-srdce-beroucí. Celkově jsem si při čtení měla chuť rvát vlasy nad tím dokonalým ztvárněním úsloví "když tě člověk uhodí, nastav druhou tvář", které v mých očích hraničí s opravdu do nebe volající hloupostí. Pro někoho jde o lásku a pokoru (od dítěte k rodiči a také od zamilované k objektu své lásky v Evženii, od rodiče k dětem v Goriotovi), já si spíše říkám, jak může být člověk tak zaslepený a nechat sebou takto cloumat a chvílemi jsem měla i trochu pomstychtivý pocit v tom, že si svůj tragický osud tito milosrdní samaritáni vlastně zasloužili. Ale stejně to čtenáře vyděsí. Jelikož je v tom pravda a jelikož se v tom také spatřuje a tak nějak každý z nás víme, pokud nejsme úplnými omezenci a necity, tak že bychom se takto nejspíš také nechali napálit, kdyby zlo a vypočítavost přicházely po malých krůčcích. Ale stejně, ta zlost, kterou člověk cítí na Otce Goriota v tom, jak slepě se rozdává do poslední kapky života pro své děti, se časem při čtení mění ve zlost na ty proklaté dcery, které nechají umírat svého otce samotného. Žádný obrat k dobrému na konci. Což literárně jsem ráda, i to je prostě život a od Balzaca by pochopitelně nikdo nečekal, že se vše v závěru v dobré obrátí. Ale ta představa, jít se někde bavit na ples, zatímco v bídě a především v samotě mi někde umírá rodič, ta je opravdu nepochopitelná. Nu, jsem ráda, že jsem dočetla (a že mi to trvalo), s touto knihou bych nechtěla strávit už ani den (což není hanění jejích literárních kvalit, naopak je to vyzdvihuje).