Fantastické povídky
Walter Stamberger , * antologie
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/60184/mid_fantasticke-povidky-7oq-60184.jpg
4
68
68
Antologie osmi fantastických povídek napříč časem (od antiky po Maupassanta) i národními literaturami (antická, čínská, americká, ruská, anglická, francouzská).
Přidat komentář
Tuto sbírku jsem si pořídil předně kvůli Dickensově Hlídači, ježto v překladových sbírkách není úplně snadno sehnatelná. Přitom patří mezi mé autorovy oblíbené; na několika stranách hezky vměstnává onen autorův um smíchat chytlavost, ponurou jímavost, temně zbarvené prostředí, atmosféru i prudký zvrat. Vedle Hlídače mi sbírka nabídla během jednoho či dvou odpolední nejedno další překvapení a jako ochutnávka krátkých děl velkých spisovatelů rozhodně stojí za pozornost.
Hned na úvod mě překvapil Plinius Mladší. Jeho krátká "dopisová" povídka Strašidelný dům mě překvapila především tím, že jejím obsahem je schéma vrcholně klasické v rámci duchařských povídek. A to natolik, že ono slovo "klasické" u mě nabralo nového rozměru. Nenapadlo mě, že je tento scénář tolik starý! Edgar Allan Poe a jeho Maska červené smrti sice není zvlášť strhující nebo zapamatovatelná, nicméně ta hra barev je okouzlující a věřím, že mě opakovaně potěší, kdykoli na ni v budoucnu narazím. Francouzskou literaturu tu zastupují Balzac s Maupassantem. Balzacova Pomsta popraveného je duchařskou povídkou, která krvavostí rovna je thrillerům. Taková francouzsky bizarní, avšak příjemná záležitost, ježto však nedosahuje velikosti Maupassantova Horla. Tahle povídka psaná formou deníku skvěle kombinuje duchařinu, napětí a psychologický thriller, přičemž vývoj děje a stoupající děs vypravěče je téměř hmatatelný.
Na závěr mě čekal opravdový poklad. Strašidelný dům Edwarda Bulwera Lyttona. Od první věty mě tahle povídka naprosto odrovnala, protože shrnuje vše, byť to někdy může být "kýčovité" nebo "šablonovité", co mám na tomhle žánru v podání 19. století rád. Slušně situovaného hlavního hrdinu z anglické vyšší společnosti s onou ostrovní elegancí a skepticismem, který volně nakládá se svým časem, dům plný nadpřirozených jevů, rodinné tajemství a tragédii. A v tomto případě i tématické pohrávání si s tématy mesmerismu či dokonce vůle, což v závěrečné části ještě zajímavěji pro čtenáře o sto padesát let později. Lytton tu nadpřirozeným jevům přikládá dosti zajímavé příčiny. A tímhle způsobem se nechám rád opětovně okouzlit.
Maska červené smrti, kterou jedinou jsem znala, byla podle mě nejlepší. Ale každá povídka měla něco do sebe a měla svou tajemnou atmosféru, těžko se mi vybírá která se mi líbila více nebo méně.
Pliniův strašidelný dům nebyl, co se týče hororu, skoro vůbec děsivý. Byl psaný ve stylu dost krátkého dopisu. Už dřív jsem tuto povídku slyšel a jako mladšímu mi připadala o dost tajuplnější, avšak i tak je to stále povedené dílo.
Sung-lingův Soudce zemřelých měl nehezky přímočarý děj, který se spíš podobal zápisu v letopisech.
Poeova Maska červené smrti nezklamala autorův věhlas a hra s barvami atmosférou, stejně jako napínavý a husí kůži nahánějící příběh, je dotáhnutá k dokonalosti.
Gogolův Vij je nejdelší povídka z knihy a čtenář by mohl mít obavy, že ho to nebude bavit, ale toto dílo s prvky lidových bájí se od začátku záživně stupňuje až do poslední strany.
Honoréova Pomsta popraveného se spíš podobá špatné grotesce a satiře s ohranými, že mi bylo spíš líto, že jsem to četl.
Maupassantův Horla, i když trochu zdlouhavý, je naopak velice vydařený. Pokládá filosofické otázky, zápletka i rozuzlení a vysvětlení jsou nečekané a vypravěčovy pocity jsou popsány tak výborně, že se do nich čtenář lehce vžije. Hlavní problém mi však dělal konec, který ten pocit jenž si měl čtenář odnést, razantně zakončil.
Dickensův Hlídač není tak strašidelný jako tajemný a k zamyšlení. Představuje určitou záhadu, která trápí hlavní postavu, a jejíž důvod je ukázán až na konci.
Bowlerův strašidelný dům velice pěkně představuje potenciál toho jiného - astrálního - světa, a i když je původ všech záhadných věcí vysvětlen, člověk má po přečtení dobrý pocit toho, že to ještě není konec.
Na knize mi vadil jednak nízký počet povídek, tedy její malá tloušťka, dále výběr některých méně kvalitních děl a hlavně hnusné ilustrace, kterými byl člověk při pohledu převážně znechucen, a i totální antitalent na kreslení by poznal, že jsou nějaké čudné. Zjistil jsem, že povídky sdílí jeden určitý prvek a to jest nadpřirozeno. Moje oblíbená hororová povídka od Stanleyho Ellina by nemohla být zařazena, protože tam horor tkví v lidském chování. Navrhoval bych knížku Fantastické povídky vydat znovu, odstranit nevydařená díla, vložit jinačí, lepší, třeba od Lovecrafta a určitě změnit ilustrátora.
Skvělí výběr povídek Vij, Horla, Pomsta popraveného, kromě Pliniuse Mladšího byly vybrány skvělí autoři ze 19.stol a 17.stol,však jeden minus to má, ale nemohu to podotknout ke knize ale ke dnešní společnosti. Příběhy již bohužel nejeví žádný strašidelní aspekt.
Skvělá publikace, velmi povedený výběr povídek od spisovatelů klasiků, ke kterým se čas od času vracím a vždy si je rád přečtu.
“Svatá pravda, samota je nebezpečná tvůrčím duchům. Musíme být obklopeni lidmi, kteří myslí a mluví. Jsme-li delší dobu sami, oživujeme si samotu fantómy.” Guy de Maupassant, Horla
Sbírka kvalitativně vyrovnaných povídek, které jsou rozprostřeny od antiky do 19. století. Některé povídky jsou skvosty mezi hororovými povídky a povídky vůbec (Maska Červené smrti, Horla, Vij či Hlídač), další spíše satirou a v hororu standard (Pomsta popraveného) a jiné spíše črtami (antický Strašidelný dům) či suchopárnější kvůli vědecky pozitivistickému přístupu (viktoriánský Strašidelný dům). Gogolův Vij je skvělá povídka z Ukrajiny, využívající místního folklóru. Dickensův Hlídač je mistrně zvládnutá viktoriánská duchařina. Maupassantova Horla poukazuje na to, že nejvíce se bojíme toho, co se vymyká kontrole našeho pozorování a Poeova Maska Červené smrti je symbolistickou perlou, a dá se číst několikrát a vždy uhrane. Balzac v Pomstě popraveného využívá nadpřirozeno pro kritiku právních mravů. Pchu Sung-Ling nám v Soudci zemřelých nabízí pohled do čínské mentality. Plinius nám představí možná první strašidelný dům v historii a Lytton zase vědeckost a snahu vše vysvětlit ve svém viktoriánském Strašidelném domě.
Dobrý výběr povídek. Trochu mi v něm ale schází nějaká povídka od spisovatele H. P. Lovecraft. Ten ty strašidelné také opravdu uměl.
Souhlasím s předchozím komentářem. Vij mi přijde nejlepší.
Taky se k této knížce opakovaně vracím a vždycky se krásně "tetelím strachy", snad nejvíc při Gogolově povídce "Vij", která je ve staré ruské literatuře naprosto bezkonkurečně strašidelná. PS. Hlavně neotvírat oči, nebo vás Vij uvidí a bude s vámi konec... :-)
Nevím čím to je, přestože jsem knížku četl už mockrát, vždycky mám při čtení husí kůži a krásný pocit "strachu".
Štítky knihy
antologie hororu fantastické povídky
Část díla
- Hlídač 1866
- Horla 1887
- Maska Červené smrti / Maska Rudé smrti / Škraboška rudé smrti 1842
- Pomsta popraveného 1832
- Soudce zemřelých
Většina děl starých zasloužených mistrů literatury je i přes své stáří i dnes velmi čtivá a leckdy i tajemná. Za nejlepší povídku pokládám Hlídače od Dickense.