Fantastické povídky přehled

04.08.2023

Většina děl starých zasloužených mistrů literatury je i přes své stáří i dnes velmi čtivá a leckdy i tajemná. Za nejlepší povídku pokládám Hlídače od Dickense.

25.12.2022

Tuto sbírku jsem si pořídil předně kvůli Dickensově Hlídači, ježto v překladových sbírkách není úplně snadno sehnatelná. Přitom patří mezi mé autorovy oblíbené; na několika stranách hezky vměstnává onen autorův um smíchat chytlavost, ponurou jímavost, temně zbarvené prostředí, atmosféru i prudký zvrat. Vedle Hlídače mi sbírka nabídla během jednoho či dvou odpolední nejedno další překvapení a jako ochutnávka krátkých děl velkých spisovatelů rozhodně stojí za pozornost.

Hned na úvod mě překvapil Plinius Mladší. Jeho krátká "dopisová" povídka Strašidelný dům mě překvapila především tím, že jejím obsahem je schéma vrcholně klasické v rámci duchařských povídek. A to natolik, že ono slovo "klasické" u mě nabralo nového rozměru. Nenapadlo mě, že je tento scénář tolik starý! Edgar Allan Poe a jeho Maska červené smrti sice není zvlášť strhující nebo zapamatovatelná, nicméně ta hra barev je okouzlující a věřím, že mě opakovaně potěší, kdykoli na ni v budoucnu narazím. Francouzskou literaturu tu zastupují Balzac s Maupassantem. Balzacova Pomsta popraveného je duchařskou povídkou, která krvavostí rovna je thrillerům. Taková francouzsky bizarní, avšak příjemná záležitost, ježto však nedosahuje velikosti Maupassantova Horla. Tahle povídka psaná formou deníku skvěle kombinuje duchařinu, napětí a psychologický thriller, přičemž vývoj děje a stoupající děs vypravěče je téměř hmatatelný.

Na závěr mě čekal opravdový poklad. Strašidelný dům Edwarda Bulwera Lyttona. Od první věty mě tahle povídka naprosto odrovnala, protože shrnuje vše, byť to někdy může být "kýčovité" nebo "šablonovité", co mám na tomhle žánru v podání 19. století rád. Slušně situovaného hlavního hrdinu z anglické vyšší společnosti s onou ostrovní elegancí a skepticismem, který volně nakládá se svým časem, dům plný nadpřirozených jevů, rodinné tajemství a tragédii. A v tomto případě i tématické pohrávání si s tématy mesmerismu či dokonce vůle, což v závěrečné části ještě zajímavěji pro čtenáře o sto padesát let později. Lytton tu nadpřirozeným jevům přikládá dosti zajímavé příčiny. A tímhle způsobem se nechám rád opětovně okouzlit.