Farba citov
Kathryn Stockett
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/89667/bmid_farba-citov.jpg
5
2581
2581
Dvadsaťdvaročná slečna Štíhla sa práve vrátila domov po absolvovaní univerzity Ole Miss. Vysokú školu síce skončila, ale v štáte Mississippi sa píše rok 1962 a jej matka nebude šťastná, kým jej dcéra nebude mať na prste zásnubný prsteň. Štíhla zvyčajne nachádzala útechu u svojej obľúbenej slúžky Constantine, ktorá ju vychovala, ale Constantine zmizla a Štíhlej nikto nechce prezradiť kam. Aibileen je čierna slúžka, múdra a hrdá žena a práve vychováva sedemnáste biele dieťa. Keď pre nedbanlivosť nadriadeného zahynul jej syn, niečo sa v nej pohlo. Je oddaná malému dievčatku, o ktoré sa stará, hoci vie, že to obom môže zlomiť srdce. Minny je zas Aibileenina najlepšia priateľka a možno najodvážnejšia žena v celom Mississippi. Vie výborne variť, ale nedokáže udržať jazyk za zubami, preto príde o ďalšiu prácu. Napokon si nájde prácu v rodine, ktorá je v meste nová a nepozná jej povesť. Jej nová pani má však vlastné tajomstvá. Tieto ženy sa veľmi líšia, ale aj tak sa spoja pri spoločnom tajnom projekte, ktorý ich všetky vystaví veľkému riziku, pretože ich dusia pravidlá vládnuce v ich meste. A tieto pravidlá raz treba zmeniť.... celý text
Přidat komentář
Je smutne, ze spousta lidi porad odsuzuje lidi, podle barvy pleti I v dnesni dobe.. Mimochodem tato knizka je krasne napsana, ne jednou jsem u ni brecela.
Některé věci se stále opakují- "měla na sobě šaty áčkového střihu" " ještě na sobě měla uniformu" atp. Ale i tak je kniha opravdu hezká.
Báječné, opravdu báječné čtení: už dlouho jsem se necítila zasažena dějem a hlavně zatažena do něj tak, že jsem spolu s hrdinkami pracovala, usmívala se, unavovala, rozjímala, dojímala, poplakala, děsila se i vítězoslavně brala věci právě tak, jak je život přináší. Byly tak různorodé, a pro mne navíc tak vzdálené místně i časově, přesto jsem věřila všemu. Nebyly totiž ani trochu černobílé... Ovšem i tak mě občas překvapily, a to zejména v samotném závěru. (Píšu stále o hrdinkách: muži sice nebyli v popředí, ale rozhodně v příběhu nechyběli, byli v odpovídajícím malém počtu, přesto ve vzácné různorodosti).
Obsah beze sporu drsný až neuvěřitelný (Ony by nám asi taky nevěřily, jak se žilo v 60. letech tady - bez myček, klimatizací, rodinných aut, supermarketů, prakticky se všemi matkami zaměstnanými a bez hospodyň, s frontami kdykoli na cokoli a častou nedostupností i té obvykle jediné existující značky běžného zboží...a samozřejmě i bez svobody projevu, zato jistě s nějakým tím méně patrným záchvěvem rasismu. A jak to vím, když jsem ještě nebyla ani na světě? Nu, protože o dvacet let později to bylo pořád stejně bídné...), ale napsáno je to famozně, že jsem nechtěla knihu ani opouštět (jen v posledním vydání byla ta mrňavá písmenka dost nápor na oči).
Už jen ten nápad nechat promlouvat střídavě tři hrdinky, aniž by to nějak zadrhávalo, zdržovalo, nebo dělalo zmatek. Skvělé!
Knizka ctiva a moc zajimavy vhled do vztahu cernosskych hospodyn v belosskych rodinach na americkem jihu. Je videt jak byla spolecnost a vztahy behem 60tych let otroctvim stale poznamenana a zaroven jak nic vlastne neni cernobile... Doporucuji precist, nuti to k zamysleni
I po šedesáti letech dost ožehavé téma. Nóbl paničky versus černé hospodyně. I když je tato kniha z větší části fikce, jak o ni napsala autorka, tak určitě každý podvědomě ví, že tohle se dopravdy dělo. Známe to z filmů i z knížek. A jestli se jedná už jenom o minulost, tak na to se dost těžko odpovídá........ každopádně hezký příběh.
Příběh o novodobém otroctví se odehrává v neuvěřitelných 60. letech 20. století. Černé služebné za menší než minimální plat pracují v domech zazobaných bílých paniček a vychovávají jejich děti – než ty jdou do školy, kde se dozví, že černí jsou nečistí a méněcenní a pak se stanou jejich zaměstnavateli. Nekonvenční bílá slečna Skeeter se rozhodne napsat o nich knihu a ukáže se, že to je v zemi zaklínající se svobodou slova, smrtelně nebezpečné. Slogan tak praví a příběh opravdu vypráví o tom, že hranice mezi lidmi existují jen v lidských myslích. A že laskavost žádné hranice nemá.
"Z doby kamenné"
Půjčila jsem si ji na doporučení spolužáka ještě na zakladce a byla asi nejvíc top ze všech mých prectenych knih !! Pravdivý příběh o tom jaké to je být člověk jiné pleti v USA - 60.letech
Pokaždé, když jsem viděl výraz "bílá panička", tak se mi otevírala kudla v kapse. Je to tendenční kniha ukazující bílé ve špatném světle. To bych chápal, kdyby to napsala černá autorka, ale co nutí člověka pohrdat vlastní rasou?
Není špatné si o bílých-černých přečíst v době nepokojů v USA, právě s tímto tématem. Jak často se lidé bojí toho, co je jiné. A velmi často zbytečně a velmi často to vede k zbytečným problémům. Kniha moc hezky psaná.
Tato kniha vyšla v roce 2011, ale upřímně řečeno jsem tuto knihu v minulosti nezaregistroval a myslím si, že jsem neviděl ani film, který byl natočený podle této knihy. Na tuto knihu mne nalákala také knižní videa některých booktuberů a také vysoká hodnocení na Databázi knih. V současné době lze koupit tuto knihu jen v paperbacku, což je škoda. Určitě kniha měla vyjít v pevné vazbě jako v roce 2011. Knihu hodnotím na 100 % a určitě knihu doporučuji. Časem se podívám také na film.
Děj knihy se odehrává v 60. letech 20. století na americkém Jihu – v Mississippi. Kniha má 34 kapitol, jednotlivé kapitoly jsou vyprávěny z různých úhlů pohledů. Jedná se o první knihu (debut), kterou autorka napsala. V knize se popisuje život černých hospodyň v bílých rodinách. Dívka Skeeter, která se navrací domů z univerzity, si začíná všímat bezpráví na černých hospodyních, vidí to novýma očima, a napadne ji myšlenka, že by mohla sepsat vyprávění hospodyň o jejich bílých pánech. Je to zajímavý námět. V knize se vyskytuje vyprávění AIBILEEN (je moudrá, má životní zkušenosti, vychovala hodně dětí bílým paničkám), MINNY (je hubatá, často si pustí pusu na špacír před bílými paničkami, vychovává několik svých dětí) a dalších hospodyň. Neměl jsem rád HILLY, bílou paničku, která byla proti černochům vysazená a měla nesmyslné nápady. Pozastavuji se nad tím, když lidé si osobují právo říkat, že jsou lepší než ostatní jen kvůli tomu, že mají jinou barvu kůže a vymýšlejí pak pravidla, kdy jsou lidé černé pleti diskriminováni. Mezi nesmyslná nařízení patřilo například, že pro bílé osoby je nezákonné brát si někoho jiné rasy než bílé, žádný barevný holič nesmí obsluhovat bílé ženy či dívky, hrobník nesmí pohřbívat barevné do půdy používané k pohřbům bílých obyvatel, jsou oddělené knihovny pro bílé a černé obyvatele. A mnoho dalších nesmyslných nařízení, které postrádají logiku. Žádný člověk nemůže za to, s jakou barvou pleti se narodí. Někteří páni a paničky se chovali ke svým černým hospodyním dobře, jiní páni a paničky je považovali za něco podřadného, méněcenného a tak se k nim také chovali. Přitom tyto černé hospodyně vychovávaly od narození jejich děti, dávaly dětem lásku, staraly se o ně, hrály si s nimi, povídaly jim příběhy, zpívaly jim písničky. Mnohdy daly těmto dětem více lásky a věnovaly jim více času, než jejich vlastní mámy, což je smutné. Děti měly často tyto černé hospodyně raději než vlastní mámy!
Kniha se četla celkově dobře, příběhy paniček a černých hospodyň byly zajímavé. Přestože hodně události bylo smutných a pozastavoval jsem se nad nimi a pokládal jsem si otázky, proč se běloši takto chovají v černochům, vždyť je to něco hrozného a nepochopitelného. Kdo dal právo bílým lidem se považovat za něco lepšího?! V knize jsem postřehl myšlenku, že nezáleží na tom, v jakém postavení se člověk nachází – jestli je pán nebo sluha, nikdo nemá právo se povyšovat nad ostatní, ať se nachází na jakékoliv pozici. V knize se vyskytovaly také humorné situace.
Autorka napsala knihu v New Yorku, narodila se ve státě Mississippi. Autorka uvádí: „Černobílý svět je z větší části fikce. Přesto jsem při jeho psaní často přemýšlela, co si o knize asi pomyslí má rodina, co by si o ní myslela Demetrie, i když už byla dávno mrtvá. Často jsem se také bála, že překračuju nějakou hrozivou čáru, protože píšu za černé. Bála jsem se, že se mi nepodaří popsat vztah, který tak silně ovlivnil můj život a který je plný lásky, ale v americké historii i literatuře je často popisován jen pomocí stereotypů.“ Od vydání knihy uplynulo hodně času, ale prozatím autorka nenapsala další knihu. Knihu se rozhodla napsat z důvodu, že si v pozdějších letech začala uvědomovat, postavení černých hospodyněk ve společnosti v místě, kde vyrůstala. Měla hospodyni Demetrie, kterou měla ráda a také s ní ráda trávila hodně času. Jak píše: „Jsem si poměrně jistá, že nikdo z naší rodiny se Demetrie nikdy nezeptal, jaké to je, být černá v Mississippi a pracovat pro bílou rodinu. Nikoho z nás ani nenapadlo se jí na to zeptat. Byl to náš každodenní život. Něco takového lidé příliš nezkoumají.“ Lidé s černou pletí jsou rovnoprávnými lidmi a měli by mít stejná práva jako lidé se světlou pletí, měli by si být ve všem rovni. Autorka v závěru knihy uvádí, že v Mississippi se narodili také významné osobnosti a je na místo svého původu hrdá, ačkoliv si je vědoma problematikou černých a bílých. Uvádí, že v Mississippi se narodil například americký spisovatel WILLIAM FAULKNER, od kterého jsem prozatím ještě nečetl žádnou knihu, možná časem se do nějaké knihy pustím, anebo třeba zpěvák ELVIS PRESLEY.
V knize ČERNOBÍLÝ SVĚT samozřejmě černé hospodyně nejsou otrokyněmi, mají svůj domov, mohou si ve svém volném čase dělat, co chtějí, mohou se vzdálit od svého bydliště, aniž by museli požádat o svolení svého pána. Jejich bílí páni je nemrskají bičem, anebo je veřejně nestřílejí svými pistolemi, neznásilňují je, jak by tomu bylo v dávných dobách, kdyby byly otrokyněmi. Nicméně autorka chtěla poukázat v této knize, že i v 60. letech 20. století není na americkém Jihu rovnoprávnost mezi bílými a černými, což je určitě zarážející a také mnohá nařízení jsou pro černé diskriminující a ponižují jejich důstojnost.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Jsme jen dva lidé. Zas tolik nás neodděluje. Rozhodně ne tolik, jak jsem čekala.
A vím, že ona taky neřekne to, co mi chce říct, a děje se tu něco zvláštního, protože nikdo nic neříká a stejně mezi náma probíhá rozhovor.
Moc hezká kniha, která dokáže čtenáře opravdu dojmout. Napsáno velmi čtivou formou.
Knížka, ketrá prostě musí chytit za srdce.
Když jsem jako malá četla Chaloupku strýčka Toma, říkala jsem si : „ještě , že ta doba je pryč.“ Když jsem pak četla a sledovala Sever a Jih, byla to zas jen daleká minulost. Tahle knížka, jak někteří již poznamenali, není z doby až tak dávné a opět vyznívá dost děsivě a varovně. Nejhorší na tom ale je, že když se teď podíváte na zprávy, zase se to "v Americe mydlí". Opravdu nás asi historie nikdy nepoučí. Opravdu si myslíme, že se pořád musíme kastovat ? Podle majetku, víry, postavení, barvy pleti ?
Viděla jsem film před deseti lety a moc se mi líbil . A teď jsem se dostala ke knize a moc se mi do ní nechtělo, když jsem viděla film. Ale jako většinou knížka je mnohem lepší než film. Silné téma úžasně mile a čtivě zpracované. Kniha Černobílý svět se zařadila mezi knihy , na které nikdy nezapomenu.
Kniha je bezvadná. Už jsem ji přečetla podruhé. Moc se mi líbil i film... určitě si to za nějaký ten rok přečtu znovu. Hlavní hrdince jsem neobyčejně fandila jak té White tak i té Black:) moc doporučuji
Dočteno. A já pociťuji smutek, že už se víc nedočtu o osudu hrdinek, které pro mě tolik znamenaly. Na hrdinky, (nejen na ty tři), ale i na ostatní statečné ženy, které kniha ukrývá, jsem se opravdu moc těšila a je mi líto, že je nyní musím opustit.
Zcela mě překvapilo jak se chovali Američané jak bílí tak černí ještě v 60. letech minulého století. To by nebylo v Evropě možné. Domnívám se, že "ty" americké paničky přetrvávají dodnes a není to jen chování k jiným rasám, ale tak nějak je to jejich styl života.
„Jaké to je být černá v Mississippi a pracovat pro bílou rodinu?“
Jako první jsem viděla film a až pak jsem zjistila, že je natočený podle knihy. A protože jsem z něho byla nadšená bylo jen logické, že si musím pořídit i jeho předlohu. V první polovině jsem měla problém s chronologií, ve filmu je trochu jiná, což se dalo čekat. Já vím. Ale pak se něco zlomilo a já hltala každé slovo. Výrazné ženské postavy nás provázejí celým příběhem, který rozhodně není jen černobílý, jak se může zdát. Pozorujeme jejich osudy, radosti, trable i osobní tragédie. Barvitě sepsané. Kruté i plné lásky zároveň. Lidské, krásné, veselé a smutné. Příběh plný žen nejen pro něžné polovičky. Byla jsem uchvácena. Kniha zachycuje to dobré i to špatné. Černobílý svět je skvělá kniha, která ve mně pořád doznívá.
Člověka chvílemi až mrazí z některých událostí. Z toho jak běžné a naprosto normální bylo ponižovat druhého, a to jen proto, že má jinou barvu kůže. Jak snadné bylo někomu ubližovat, ničit mu už tak mizerný život, a přitom se nedočkat spravedlnosti. Ta v Mississippi rozhodně oslepla podruhé. A co hůř, není to až tak dávná minulost. 60. léta minulého století, doba narození mých rodičů.
Opravdu velmi krásná kniha, nemohla jsem se od ní odtrhnout. A současně velký výlet do neznalosti, jak na tom vztahy bílých a černých byly ještě v 60. letech děsivé.
Na tuto knihu jsem se opravdu těšil. Xenofobie a rasismus - tak vzdálené a přitom nám čecháčkům někdy připisované.
Pustil jsem se do toho a po chvíli se zalekl přemíry estrogenu, kterým je kniha prodchnuta. Spousty lásky a něhy na jedné straně a na druhé opovržení a intriky jak z mexické telenovely. Žádná výrazná mužská postava. Bílé paničky vs. barevné hospodyně.
Postupně jsem ale přicházel na to, že autorce nešlo o velké a zjevné projevy, ale především o ty nenápadné, skryté a hluboko zakořeněné, co si jich zprvu ani nevšimnete... A ty vám sází s postupnou gradací až se s tím estrogenem sžijete a chcete víc...
Moc povedené, díky za tu knihu!