Farba citov
Kathryn Stockett
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/89667/bmid_farba-citov-65e34cdba60ca.jpg
5
2558
2558
Dvadsaťdvaročná slečna Štíhla sa práve vrátila domov po absolvovaní univerzity Ole Miss. Vysokú školu síce skončila, ale v štáte Mississippi sa píše rok 1962 a jej matka nebude šťastná, kým jej dcéra nebude mať na prste zásnubný prsteň. Štíhla zvyčajne nachádzala útechu u svojej obľúbenej slúžky Constantine, ktorá ju vychovala, ale Constantine zmizla a Štíhlej nikto nechce prezradiť kam. Aibileen je čierna slúžka, múdra a hrdá žena a práve vychováva sedemnáste biele dieťa. Keď pre nedbanlivosť nadriadeného zahynul jej syn, niečo sa v nej pohlo. Je oddaná malému dievčatku, o ktoré sa stará, hoci vie, že to obom môže zlomiť srdce. Minny je zas Aibileenina najlepšia priateľka a možno najodvážnejšia žena v celom Mississippi. Vie výborne variť, ale nedokáže udržať jazyk za zubami, preto príde o ďalšiu prácu. Napokon si nájde prácu v rodine, ktorá je v meste nová a nepozná jej povesť. Jej nová pani má však vlastné tajomstvá. Tieto ženy sa veľmi líšia, ale aj tak sa spoja pri spoločnom tajnom projekte, ktorý ich všetky vystaví veľkému riziku, pretože ich dusia pravidlá vládnuce v ich meste. A tieto pravidlá raz treba zmeniť.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2010 , Ikar (SK)Originální název:
The Help, 2009
více info...
Přidat komentář
Dočetla jsem, ale měla jsem trochu zmatek v postavách. Dlouho mi trvalo zorientovat se kdo je kdo. Kdysi jsem knihu četla, ale nedočetla. Tentokrát jsem si řekla, že dočíst chci, když se to tak vychvaluje. V polovině jsem přerušila čtení a za "chvíli" jsem přečetla jinou napínavou knihu a vrátila jsem se k Černobílému světu. Teď už se mi četla lépe, ale na pět hvězd to nevidím.
Krásná kniha, jejíž příběh se odehrává výsostně ve společnosti žen. Dvě strany, dva úhly, dvoje vidění. Výborné vykreslení postav a emocí, které v tomto "černobílém" světě vládnou, ať už jsou to nadřazenost, panovačnost, předsudky až hloupost, druhá strana nastavuje pokoru, statečnost a především ohromnou vnitřní sílu...
Nejsou tu žádné zbytečné kudrlinky, vlastně je to dosti přímočaré... Skvělá kniha a i filmové zpracování je moc hezké.
„Černobílý svět“ jakoby trochu doplatil na to, že jsem ho četla víceméně odpočinkově ke knížce, která mě úplně zavalila. Myslím tím, že bych asi napsala (pokusila bych se) obsažnější shrnutí, než moc se mi to líbilo (což docela určitě není málo).
Vedle toho, že mě to bavilo číst, mě neustále fascinovalo a zároveň vyvádělo z míry povědomí o nejrůznějších událostech, které se v tu samou (vlastně nedávnou) dobu odehrávaly u nás i jinde po světě. Právě porovnávání toho všeho mě asi nejvíc zaujalo, provokovalo a proměňovalo čas v podivuhodně nestabilní veličinu. Neméně provokativně působivé (a mnohé otázky vyvolávající) bylo závěrečné slovo autorky, její osobní zkušenost, to, že okolnosti žila, to, že knihu napsala, a právě takto.
Opravdu dobře napsaná kniha o rozdílech mezi lidmi. Nejen co se týče barvy pleti,ale i společenského postavení a myšlení.
dlouho jsem se na ni chystala, nyní jsem ji dopřála a vzala s sebou na výlet do Prahy..ve vlaku cestou z Ostravy a do Ostravy zdárně přečetla...a hvíle ve společnosti slečny Skeeter si náležitě užila...kniha se možná trochu vleče, asi jako to horké léto v Mississippi....ale její poselství je ostré, naléhavé a hluboké...ukazuje rasovou segregaci na jihu USA..nahlíží do duší černých hosppodyň..které ukrývají často velmi protichůdé pocity...vynořující se denně z nuzných poměrů, často unikající od domácího násilí, aby si poslechli a vytrpěli svoje za dobře odvedenou práci...
Pohled trochu jiný, než ukázala slečna Scarlett a její pěstounka od Margaret Mitchellové...
Skeeter poslechne hlas svého srdce a nebojí se jít s kůží na trh...drsná situace, kdy se proti ní obrátí díky jejím "viditelným" aktivitám skoro celé městečko, její kamarádky, ba přichází i o snoubence ..a to městečko neví, že píše knihu...zase vidět, jak jeden čověk dokáže strhnout většinu. A jak je důležité v kritických momentech necouvnout, i když mě skupina slepiček vyštípe z klubu, z dívčí ligy, z redakce pochybného plátku...Skeeter se povedla :)
a moc se mi líbila taky postava Celie Footové - "bílé spodiny" - kerá se zoufale snaží zapadnou do snobského prostředí..a která díky svému původu kašle na hranice. Protože ty si tvoříme jen ve vlastní hlavě....
autorka vycházela z vlastní zkušenosti....a i kdyyž se snažila, kdoví, jak špatné/možná trochu lepší to vlastně tehdy bylo, a c všechno musely hospopdyně zežvíkat (krásně ukázáno na postavě hubaté Minny - a to kolikrát ještě držela jazyk za zuby..)
knížka nutící k zamyšlení. místy dojemná, místy tvrdá. ukazující nám, jak by některé věci neměly být..kdo z nás je tady proto, aby se povyšoval ??
Doporučuji !
"Jsem vzteky bez sebe tak, že se třesu. Vyběhnu do schodů a ohromeně se svalím k psacímu stroji. Nechápu, jak mohl matka vhodit někoho, kdo jí prokázal tu největší službu, vychoval její děti, naučil mě laskavosti, sebeúctě. Zírám na svůj pokoj s růžovou tapetou, závěsy s poutky, zažloutlými fotkami, které tak dobře znám, že mi už téměř nestojí za pohled. Constantine pro naší rodinu pracovala devětadvacet let.."
Bohužel jsem nejdříve viděla film.. ale ani tento fakt mi knihu nepokazil. Knihu jsem přečetla jedním dechem a před očima se mi přitom promítal celý Jackson i se svými obyvateli a já si připadala, jako bych to všechno tak trochu prožívala společně s nimi.
Když opominu plno překlepů (na 400 stran až příliš), tak nevím proč jsou všichni touto knihou tak nadšení. Je roztahaná (mohla být poloviční), s divnými zápletkami (pěkný termín v recenzi - přitažené za vlasy) a příliš pozornosti popisu prostředí/věcí než postavám. Kniha je o předsudcích rasismu, ale….
Rozdělování kapitol na Aibileen, Minny nebo Skeeter bylo zbytečné a můj dojem je, že to autorka použila, aby čtenář vůbec poznal koho právě v ději sleduje, místo aby lépe propracovala charaktery. Co vykreslila nejlépe je role hospodyně. K tomu dodáno černá hospodyně. Pokud nějaké + body pak za Aibileen. Ta se jak charakterem, činy, tak vývojem smýšlení jeví jako nejpřesvědčivější postava. Např. její empatie s bílými dětmi, které vychovává dle svědomí ne barvy, ale přitom odchází do jiné rodiny, kde budou děti jen do určitého věku.…
Těžko posoudit jak se změnil pohled Američanů z 60.let 20.století, nejen v Mississippi, na otroctví / rasismus, resp. pohled černých na bílé, a opačně. USA měli nedávno v čele své země černého prezidenta, ale dnes mají někoho kdo buduje nejednu zeď…..
A kdo tady u nás, nejen v Evropě, hrdě tvrdí, že nesnáší rasisty, by se měl zamyslet př. kdo dělá jakou práci. Možná ne v našich domech, ale „jen“ v nemocnicích, službách. Opravdu jsme z obliga rasismu? Co třeba volba prezidenta, jemuž stačila jedna populistická informace o tisících utečenců, kteří zaplaví naši zemi (kdo si rozumně řekl - co by tady hledali za štěstí?)
Za mne – přečíst ano, ale zážitek minimální.
Výhledově zkusím Jako zabít ptáčka od Harper Lee, i když Pulitzer mne odrazuje:o))
Úžasná kniha, nemohla jsem se odtrhnout. Byla první tohoto žánru, kterou jsem četla. Velmi oceňuji, že jsem si při čtení mohla rozšířit obzory.
Nejkrásnější kniha, kterou jsem letos četla. Silný příběh, úžasně vykreslené postavy a hlavně ten pocit, který to ve vás zanechá, především to, že je těžké uvěřit, že něco až tak absurdně nespravedlivého bylo možné před pouhými 50 lety. Otroctví sice tou dobou bylo už dávno zrušeno, ale bohužel i dlouho potom to bylo skoro stejné, ačkoli oficiálně černoši nebyli otroci, ale hospodyně, kuchařky, zahradníci apod. Jenže s úplně jinými pravidly a přístupem než by měli bílí zaměstnanci. Svým způsobem mi ale bylo líto i bílých slečinek....jaké měly prázdné životy, jak neměly čas na vlastní děti, protože se přece věnovaly dobročinnosti a různým spolkům a tak je nechávaly vychovávat svým opovrhovaným personálem...nutno dodat, že ale ani bílé ženy to ještě tehdy neměly jednoduché. V blízké budoucnosti se však už vynořují kontury prvních hippies a kromě nich také naděje, že tahle absurdní a pro nás už skoro nepochopitelná pravidla, chování a přístup se změní. Problém lidstva je ale v tom, že má krátkou paměť a že všude na světě existují lidé, kteří s nostalgií vzpomínají na "staré dobré" pořádky, ať už je to segregace etnických menšin, náboženských menšin, různé formy totality apod. Proto bych tuto knihu dala přečíst všem, někteří by se možná díky ní mohli zamyslet.
Úžasná kniha, moc mě nadchla. Popisuje osudy černochů a bělochů v šedesátých letech na americkém jihu. Knížka je mnohem lepší než film a hlavně vezme za srdce....
Tak tahle kniha se povedla! Tohle mě bavilo číst od začátku do konce. Naprostá pecka.
Příběh o tom jaké to je být černý a žít v Mississippi v šedesátých letech. Není to nic hezkého jak se dokáží lidé chovat k druhému. Tak velké rozdíly mezi lidmi by být neměli.
Kniha se krásně četla, moc se mi líbilo střídání pasáží mezi hospodyněmi a paní Skeeter. Od knihy jsem se nemohla odtrhnout. Moc doporučuju k přečtení.
Především (ode mě nic nového vzhledem ke stovkám komentářů): obsahově důležité, velmi čtivé, kompozičně přitažlivé i díky různému vyjadřování tří vypravěček, zaplněné postavami vzbuzujícími výrazné sympatie i výrazné antipatie, neobvyklá zápletka, výborné dialogy, žádný patos. V mých letošních – jedna ze tří nejlepších.
Kontrast černé a bílé tu funguje nejen ve smyslu rasovém, i když ten je tu hlavní a samozřejmě mě zasáhl plnou silou. Na něj jsem byla trochu připravená, i když zcela to snad ani nejde. Co mě ale zajímalo sledovat nejvíc: překonávání schémat v hlavě, zvláště těch, která přebíráme od rodičů - lidí, jichž si vážíme a jež milujeme. Skeeter je výborná postava, nejen kvůli odhodlání psát onu osudnou knihu. Její vývoj a boj se schématem daným tlakem společnosti, která bílým ženám z lepších rodin přikazovala jasnou linii – manželství, víru, kariéru či alespoň účast na společenském životě a charitě i jasně daný vztah k nižší rase – jsem sledovala s hořkým úsměvem. Obzvlášť promluvy její matky mě naplněním schématu pobavily ("Neber jméno boží nadarmo, Eugenie Phelanová. A teď použij rtěnku.") či ve mně vzbudily odpor (vysvětlení události v rodině, o které původně lhala).
Díky Černobílému světu nyní přemýšlím, jaké schéma mám v hlavě tady a teď.
Díky filmu jsem se rozhodla přečíst si i knihu, protože film mě dostal a očekávala jsem, že kniha mě dostane ještě víc a to se také stalo! Rozhodně stojí za přečtení, i když možná zaujme spíš ženy, ale i tak je dokonalá. Nechá vás nahlédnout do světa plného pokrytců, nenávisti, pomluv, společenských konvencí, který většina z nás bohužel zná, ale z trošku jiného úhlu. Ale také je v ní spoustu krásných příběhů, které jsou plné lásky, něhy i vtipu.
Je úžasně napsaná a rozhodně vás nenechá chladnými a možná ani suchými. Další dílo, které krásně ukazuje, jaký svět si lidé tvoří a pak se diví, že nefunguje a že je tu spousta násilí.
Sonda do časů minulých, kdy už jako střední bílá třída jste byli někdo a vlastnictví černé služky, respektive otrokyně i po zrušení otroctví, byla takřka nezbytnost.
Některé knihy, jako Černobílý svět nebo Jako zabít ptáčka (prostě klasiky), bych doporučila přečíst všem těm rasistkám a rasistům z diskuzí na iDnes, i když myslím, že by to jejich mozeček nepobral.
Rasismus nenávidím a příčí se mi. Já sama si nedovedu v hlavě uspořádat, proč by někdo měl být pro mě něco méně jen kvůli barvě kůže. Nepochopím to prostě.
A je mi šíleně líto, když i ve 21. století, kdy třídíme plasty a odpad, nemusíme jíst maso, protože ho nepotřebujeme, nemáme trest smrti, auta jezdí na elektřinu, apod., někdo stále někým opovrhuje, protože není bílej, ale je zelenej.
Když se vrátím zpět ke knize, nejvíce se mi líbily kapitoly Aibileen kvůli odkazu k Bohu a celkové její filosofii. A Minnyin koláč bych taky ráda dala občas někomu ochutnat. :)
Štítky knihy
zfilmováno americká literatura USA (Spojené státy americké) rasová diskriminace společenské romány historické romány postavení ženy ve společnosti americké romány rasová segregace
Černobílý svět mě zaujal nejprve svou filmovou obálkou, jelikož hlavní postavu Aibileen ztvárňuje Viola Davis, jsem ale zastánce teorie - prve kniha, poté film. I v tomto případě se mi postup osvědčil. Černobílý svět svým motivem neskutečně připomíná "Jako zabít ptáčka"; vtáhla mě kniha Stockettové od první strany, tedy mnohem rychleji než "ptáček". Od prvních vět až do závěrečného odstavce jsem hltal a prudce vdechoval každé slovo, větu i událost. Obě hlavní postavy, Aibileen a Minny, byly neskutečně reálné, ačkoliv trošku spadaly do stereotypní kategorie postav "trpící ženy", a tento výraz se mi držel v mysli. To nicméně nesnižuje výpovědní hodnotu, obsah i styl vyprávění. Kniha Vás nenechá vydechnout, neustále se něco děje a já zažíval obavy, co přijde na další straně a komu bude ublíženo. Vyprávění ze tří pohledů bylo koncipováno posloupně, což dávalo možnost orientovat se v množství postav. Nicméně mi chyběl minimálně pohled čtvrtý, a to postavy Celie, která je největším hybatelem příběhu Minnie. Byť je její příběh relativně ukončený, některé aspekty chování mi nebyly autorkou objasněny. Možná by byl užitečný i občasný pohled hlavní "záporačky", Hilly. Její chování a činy dostáváme pouze zprostředkovaně, přes ostatní, což zní činí pouze jen stereotypní a zase ne tak zajímavou osobnost. Prospěl by větší náznak ambivalentnosti a motivů chování. Citelně mi scházela i větší závěrečná konfrontace s ostatními postavami, minimálně se Skeeter, jejíž postava je založena na nekonvenčním chování a smýšlení oproti době, do které je román umístěn. Od počátku jsou postavy Hilly a Skeeter v opozici, proto mi jejich poslední žvatlání o ničem v závěru knihy, přijde nedostačující. Zde by se měla osobnost Skeeter napevno rozvinout, což by korespondovalo i s úsilím, které v příběhu vynaloží. I přes tyto nepodstatné výhrady jsem byl knihou učarován a mohu jen vřele doporučit.