Fenomén Hercule Poirot

Odpad, neuveřitelný odpad...
Kniha je plná faktických chyb, které milovníci Agathy Christie odhalí a laiky zavedou na špatnou cestu... (za všechno např. že Agatha Christie během první světové války pracovala po boku svého manžela v lékárně v Ashfieldu - její manžel byl pilot, nikdy s ní v lékárně nepracoval. A už vůbec ne v Ashfieldu, to je jméno rodného domu ACH, nikoli města - to se jmenuje Torquay). Autorka opakuje věci, projevuje neznalosti díla i života, do knihy dopisuje nesouvisející úvahy - a závěrečná kapitola o tom, jak dbá na pečlivost, je přímo výsměch. U knihy jsem střídavě brečela smíchy a střídavě trpěla...

Komentář a hodnocení Společnosti Agathy Christie (Společnost Agathy Christie , 23.9.2014) Odpovědět
jsem zklamán(a) (*)
Nakladatelství Petrklíč vydává knihu Fenomén Hercule Poirot. Společnost Agathy Christie považuje za důležité se k tomuto titulu vyjádřit, nejen z důvodu, že jsme uváděni jako jeden ze zdrojů. Kniha Michaely Košťálové se v těchto dnech objevuje v běžném prodeji, například zde je možné dohledat oficiální nakladatelskou anotaci. Společnost Agathy Christie vyslovuje doporučení si tuto knihu nepořizovat. Kniha je koncipována z úvodu, kapitol pojednávajících o osobnosti Hercula Poirota a dalších postav (Hastings, Japp, Lemonová, Oliverová — té je věnován speciální prostor), kapitoly o románu s Poirotem Záhada na zámku Styles, kapitol o Agathě Christie (i když ty jsou velmi nepodrobné), životě méně známých filmových představitelů Poirota i Davida Sucheta, dvou kapitol o posledním díle Opona, závěrečné kapitoly, v níž se autorka zamýšlí nad svým vztahem k postavě Hercula Poirot. Na konci knihy je řazen výběrový přehled knih Agathy Christie, seznam všech epizod seriálu s Davidem Suchetem a seznam použitých pramenů. V úvodu autorka vymezuje rozsah knihy tak, že se zabývá (především) seriálovou adaptací s Davidem Suchetem v hlavní roli: „Vzhledem k tomu, že Hercule Poirot je ve svém knižním originále původní anglické dílo, a nešlo by proto s jeho plným originálem srozumitelně pro tuzemskou nejširší čtenářskou základnou pracovat (přičemž český překlad je už zase „jen překlad“), rozhodla jsem se pojmout postavu Hercula Poirota trochu jinak, a sice prostřednictvím filmů Agatha Christie’s POIROT.“ V témže odstavci o pár řádek níž k seriálu uvádí, že je z epizod „citováno ve znění českých dabingových překladů“. Nejenže argumentace nepůsobí rozumně, ale seriálové zpracování — byť oblíbené a povedené — je již adaptací a nelze si z něj tedy utvořit totožnou představu jako z původní knižní předlohy Agathy Christie. Ze zmínek v některých případech není jasné, jestli se týkají televizní adaptace, předlohy nebo obojího. Chybí zde jakékoliv popsání rozdílu mezi televizní verzí a předlohou a vědomí toho, že co je v seriálu, nemusí být i knize. Publikace Fenomén Hercule Poirot však především není dobře napsána. Informace jsou často uváděny vícekrát (i v jednom odstavci), obzvlášť v případě neustále se opakujících hodnocení jako „slavný/slavná“ či „charismatický/charismatická“. Některá fakta jsou věcně nepřesná či vyloženě špatná. Kapitoly se nedrží nastolených témat, a tak pasáže pojednávající např. o různých charakterových vlastnostech Poirota přecházejí do převyprávění příběhů, které jsou pro tu kterou vlastnost (či obecně popisovaný jev) důležité. Děje se tak za popisování detailů, které nejsou v daném kontextu potřebné, a především s prozrazováním identity pachatele, kterou není třeba znát, ba čtenáři předem nevědí, že se to dozvědí! U některých formulací je možné tušit, co jimi autorka chtěla vyjádřit, ačkoliv jsou voleny nešťastně, pokud rovnou neříkají něco jiného nebo nedávají smysl; v některých případech je možné jen odhadovat, jaké sdělení v nich má čtenář najít: „Ariadne Oliverová se tak v každém případě stává jistým ,fenoménem ve fenoménu Hercule Poirot‘, který děj řady poirotovských detektivek nebývale obohacuje, a to hned z několika úhlů pohledu, přičemž svým hlubokým obsahem a niterným sdělením, tj. odkazem na samotnou Agathu Christie, je tak v jistém ohledu vlastně paradoxně mnohem hlubší nežli samotný Hercule Poirot.“ Spojení jako například „the best off“ (psáno s dvěma ff!) či „busová zastávka“ nebo výraz „look“ působí — obzvlášť od autorky velebící v knize dobu první republiky, resp. meziválečná léta ve světě — vyloženě nešťastně a nevhodně. Naivní, banální a zcela zbytečné pro téma knihy jsou komentáře, které hodnotí různé situace nějak související s líčeným, např. zamyšlení nad láskou na první pohled nebo reality show, pro příklad citát z kapitoly o Agathě Christie: „Nikdo z nás do budoucnosti nevidí, a když už se všechno kolem nás hroutí, byť máme přitom současně pocit, že vítězství je na dosah ruky, pozitivní zítřky si už zkrátka ani netroufneme vidět v obavě, aby se vše ještě více nezhoršilo. Co je dobře, co je špatně? To je nadčasová a nesmrtelná otázka. Těžko proto říci, na co paní Agatha myslela, když se ze svého najednou vytratila na celých jedenáct dnů.“ Překvapující je také vysvětlení (!) termínu pseudonym a popsání důvodů, proč může být použit — a i když zmiňuje, že sama Agatha Christie pro část své tvorby pseudonym zvolila, už nevysvětluje, z jakých důvodů a pro jakou tvorbu. Pro fanouška Hercula Poirota i samotné autorky nepřináší kniha nic nového, opakují se odkazované příběhy (a jiné chybí) a bohužel chybí také komplexní znalost díla Agathy Christie. Ani po stránce čistě jazykové korektury není publikace na úrovni, která by byla adekvátní pro publikovaný a komerčně prodávaný titul.