Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938)
Pavel Kosatík
Monografie se zaměřuje především na společensko-politickou i profesionální činnost významného českého žurnalisty v období první československé. republiky. Interpretace novinářských aktivit prostřednictvím politického, kulturního a společenského života první republiky. Kosatík se rovněž věnuje analýze ideových východisek a politických postojů zakladatele Přítomnosti. Velice specifický životopis se osobním životem zabývá spíše okrajově, neboť svoji pozornost zaměřuje především na Peroutkovo dílo.... celý text
Přidat komentář
Po této biografii jsem sáhl v září 2016, kdy byla poprvé pravomocně rozhodnuta kauza „Hitler je gentleman“ (a je hodně smutnou vizitkou české justice, že je i o pět let později stále živá) a zajímalo mě, kdo byl ve skutečnosti Ferdinand Peroutka. Na jednu stranu aura mýtického pána s dýmkou, ikony první republiky, pátečníků, Přítomnost, Budování státu… A na druhou stranu hradní „hnojomet“ mluvčího Ovčáčka, aby obhájil jeden nepodložený blábol prezidenta Zemana – antisemitismus, fascinace nacismem a Hitlerem… Pavel Kosatík popsal o Peroutkovi přes 600 stran a první díl jeho životopisu je tak zajímavý a poutavě napsaný, že jsem ho přečetl takřka za víkend. Jak poznamenává sám autor, příběh největšího novináře první republiky a jednoho z jejích symbolů je do jisté míry také příběhem první republiky samotné. Je totiž pozoruhodné, že Peroutkova generace „srostla“ s novým státem natolik, že jeho budování se stalo smyslem jejich životů. Když se pak ve 30. letech stát ocitl v problémech, pocítili silnou úzkost. Nelze si ale nevšimnout, že to byla tak trochu „republika snů“ a Kosatík poznamenává, že byť se Masaryk, Peroutka a spol. považovali za kované realisty a své názorové protivníky odsuzovali jako snílky, ve skutečnosti sami „vybudovali svůj vlastní myšlenkový svět na iluzivním půdorysu“. Křehkost státu a idejí, na kterých byl založený, se naplno projevila po Mnichovu. Peroutka sám ale koncem 30. let slabost Československa dobře vnímal a napsal, že „jediným jeho úkolem je projít beze škody touto krizí“. Ztrácel nicméně sílu psát, protože „jeho“ svět se postupně hroutil a události přestávaly dávat smysl, vychýlily se z osy dobra a zla. Když jsem knihu četl, sám jsem pracoval v novinách a velice mě proto zaujaly pasáže o prvorepublikové žurnalistice, kdy většina médií nepokrytě fungovala jako hlásné trouby politických stran (z toho Přítomnost poněkud vybočovala) a běžně se do novin psalo pod různými pseudonymy. Zajímavé jsou i různé osobnostní střípky o Peroutkovy, třeba jaký kladl důraz na psychologickou stránku věci a snahu „vciťovat se do druhých lidí a porozumět tak jejich pohnutkám i uhodnout případné budoucí podoby jejich činů“ nebo že se zavázal slavnou epopej Budování státu vydávat po sešitech každých 14 dnů a dostal se do pod takový tlak, že někdy jen „překlápěl“ své staré sloupky a nelámal si vždy hlavu s ověřováním detailů. (9/10)
Vše od Pavla Kosatíka čtu se zájmem a pokud jde o osobnosti okolo "Pátečníků" - tak ještě více.
Je zajímavé, že špičkový novinář za I.republiky spatřil světlo světa dne 6.2.1895. Proč ? Protože ve stejný den a měsíc se narodil o deset let později Jan Werich . Pokud měli něco společného, tak to bylo písemné vyjadřování jejich úvah a pocitů, kterými "vytáčeli" komunisty. Ti neměli v oblibě zejména Peroutku.
Nadaný žáček byl poslán svými rodiči ke studiu Reálného gymnázia v Praze na Vinohradech. Náhoda tomu chtěla, že vedle něj posadili kluka z venkova, pozdějšího doživotního kamaráda MUDr.Karla Steinbacha. Ten vzpomíná na den, kdy vstoupilo do třídy pět profesorů českého jazyka (!) a zadavatel již opraveného diktátu představil třídě "prý" tohoto zatím jedenáctiletého kluka jako budoucího českého spisovatele.
Ferdinand to nebral vážně, dokonce těsně před maturitou odešel z gymplu a dohodl se s šéfem časopisu Čas - Herbenem, že pro ně bude příležitostně psát.
V létech 1924-1939 byl šéfredaktorem časopisu Přítomnost a politickým komentátorem Lidových novin. K tomu jej dotlačil na jedné schůzi "Pátečníků" Karel Čapek.
Je zajímavé, že do Přítomnosti přispíval (pod různými šiframi) i TGM.
Spolu se spolužákem Steinbachem založili v r.1932 Táflrundu, unikátní společnost elity čs.intelektuálů, která měla několik kuriózních sekcí (třeba Klub pěstitelů tchánů, Marcelka či Sdružení mariášníků), toto měl na povel Karel Poláček.
Bohužel ihned po březnové okupaci v r.1939 byl Peroutka odtransportován nejprve krátce do Dachau, poté až do konce války do Buchenwaldu. Mezi léty 1942-43 byl přepravován k výslechům vedeným gestapem v Praze.
Po skončení války a volbách v r.1946 bylo zřejmé, že se blíží cosi neblahého. Peroutka včas emigroval do Londýna. V létech 1951-1961 vedl v Mnichově českou sekci Rádia Svobodná Evropa. Právě tam vznikl první velký spor s mladým Pavlem Tigridem, který měl na způsob vedení RFE úplně odlišné názory než šéf. A Tigrid raději odešel do USA, kam po reorganizaci stanice přešel do NY i Peroutka.
Jak je u autora dobrým zvykem, kniha je čtivá od začátku do konce a zachycuje první, podstatnou část života jednoho z předních českých demokratických žurnalistů.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2012 | Věra Čáslavská – Život na Olympu |
2018 | Jiný T.G.M |
2009 | Jan Masaryk – pravdivý příběh |
2010 | České snění |
2009 | Manželky prezidentů: deset žen z Hradu |
Na úvod předesílám, že mé hodnocení odráží subjektivní dojem z knihy, nehodnotí kvalitu zpracování a už vůbec ne osobnost Ferdinanda Peroutky.
Zjistil jsem, že čtení biografií mi vyhovuje jen oním "klasickým" způsobem, ve kterém se chronologicky rozebírá život osoby, o níž jde. Měl jsem obrovský problém s členěním Peroutkovy biografie po tématech, protože mi ohromně nabourávalo možnost čtení v kontextu. Sotva se autor v popisu Peroutkova přístupu k čemukoli dostal před válečné období, v dalším tématu se zase brodil na začátku dvacátých let a mně extrémně vadilo to, že jsem nedokázal sledovat Peroutkův názorový vývoj lineárně, ale byl mi předestírán pouze po jednotlivých výsecích. Do čtení jsem se nutil a dočetl jen proto, že z principu rozečtené knihy neodkládám.
Nevyhovovalo mi také časté odbíhání k jiným postavám a jejich myšlenkám (i když, paradoxně, třeba v biografii o Magorovi nebo o Blatném jsem byl nadšený z toho, že jsem se dozvěděl něco nového i o jiných osobách...).
Na druhou stranu uznávám, že Peroutkova osobnost a její novinářský vývoj byl podán obsáhle a podrobně.