Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938) přehled
Pavel Kosatík
Monografie se zaměřuje především na společensko-politickou i profesionální činnost významného českého žurnalisty v období první československé. republiky. Interpretace novinářských aktivit prostřednictvím politického, kulturního a společenského života první republiky. Kosatík se rovněž věnuje analýze ideových východisek a politických postojů zakladatele Přítomnosti. Velice specifický životopis se osobním životem zabývá spíše okrajově, neboť svoji pozornost zaměřuje především na Peroutkovo dílo.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938). Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (3)
Po této biografii jsem sáhl v září 2016, kdy byla poprvé pravomocně rozhodnuta kauza „Hitler je gentleman“ (a je hodně smutnou vizitkou české justice, že je i o pět let později stále živá) a zajímalo mě, kdo byl ve skutečnosti Ferdinand Peroutka. Na jednu stranu aura mýtického pána s dýmkou, ikony první republiky, pátečníků, Přítomnost, Budování státu… A na druhou stranu hradní „hnojomet“ mluvčího Ovčáčka, aby obhájil jeden nepodložený blábol prezidenta Zemana – antisemitismus, fascinace nacismem a Hitlerem… Pavel Kosatík popsal o Peroutkovi přes 600 stran a první díl jeho životopisu je tak zajímavý a poutavě napsaný, že jsem ho přečetl takřka za víkend. Jak poznamenává sám autor, příběh největšího novináře první republiky a jednoho z jejích symbolů je do jisté míry také příběhem první republiky samotné. Je totiž pozoruhodné, že Peroutkova generace „srostla“ s novým státem natolik, že jeho budování se stalo smyslem jejich životů. Když se pak ve 30. letech stát ocitl v problémech, pocítili silnou úzkost. Nelze si ale nevšimnout, že to byla tak trochu „republika snů“ a Kosatík poznamenává, že byť se Masaryk, Peroutka a spol. považovali za kované realisty a své názorové protivníky odsuzovali jako snílky, ve skutečnosti sami „vybudovali svůj vlastní myšlenkový svět na iluzivním půdorysu“. Křehkost státu a idejí, na kterých byl založený, se naplno projevila po Mnichovu. Peroutka sám ale koncem 30. let slabost Československa dobře vnímal a napsal, že „jediným jeho úkolem je projít beze škody touto krizí“. Ztrácel nicméně sílu psát, protože „jeho“ svět se postupně hroutil a události přestávaly dávat smysl, vychýlily se z osy dobra a zla. Když jsem knihu četl, sám jsem pracoval v novinách a velice mě proto zaujaly pasáže o prvorepublikové žurnalistice, kdy většina médií nepokrytě fungovala jako hlásné trouby politických stran (z toho Přítomnost poněkud vybočovala) a běžně se do novin psalo pod různými pseudonymy. Zajímavé jsou i různé osobnostní střípky o Peroutkovy, třeba jaký kladl důraz na psychologickou stránku věci a snahu „vciťovat se do druhých lidí a porozumět tak jejich pohnutkám i uhodnout případné budoucí podoby jejich činů“ nebo že se zavázal slavnou epopej Budování státu vydávat po sešitech každých 14 dnů a dostal se do pod takový tlak, že někdy jen „překlápěl“ své staré sloupky a nelámal si vždy hlavu s ověřováním detailů. (9/10)
Vše od Pavla Kosatíka čtu se zájmem a pokud jde o osobnosti okolo "Pátečníků" - tak ještě více.
Je zajímavé, že špičkový novinář za I.republiky spatřil světlo světa dne 6.2.1895. Proč ? Protože ve stejný den a měsíc se narodil o deset let později Jan Werich . Pokud měli něco společného, tak to bylo písemné vyjadřování jejich úvah a pocitů, kterými "vytáčeli" komunisty. Ti neměli v oblibě zejména Peroutku.
Nadaný žáček byl poslán svými rodiči ke studiu Reálného gymnázia v Praze na Vinohradech. Náhoda tomu chtěla, že vedle něj posadili kluka z venkova, pozdějšího doživotního kamaráda MUDr.Karla Steinbacha. Ten vzpomíná na den, kdy vstoupilo do třídy pět profesorů českého jazyka (!) a zadavatel již opraveného diktátu představil třídě "prý" tohoto zatím jedenáctiletého kluka jako budoucího českého spisovatele.
Ferdinand to nebral vážně, dokonce těsně před maturitou odešel z gymplu a dohodl se s šéfem časopisu Čas - Herbenem, že pro ně bude příležitostně psát.
V létech 1924-1939 byl šéfredaktorem časopisu Přítomnost a politickým komentátorem Lidových novin. K tomu jej dotlačil na jedné schůzi "Pátečníků" Karel Čapek.
Je zajímavé, že do Přítomnosti přispíval (pod různými šiframi) i TGM.
Spolu se spolužákem Steinbachem založili v r.1932 Táflrundu, unikátní společnost elity čs.intelektuálů, která měla několik kuriózních sekcí (třeba Klub pěstitelů tchánů, Marcelka či Sdružení mariášníků), toto měl na povel Karel Poláček.
Bohužel ihned po březnové okupaci v r.1939 byl Peroutka odtransportován nejprve krátce do Dachau, poté až do konce války do Buchenwaldu. Mezi léty 1942-43 byl přepravován k výslechům vedeným gestapem v Praze.
Po skončení války a volbách v r.1946 bylo zřejmé, že se blíží cosi neblahého. Peroutka včas emigroval do Londýna. V létech 1951-1961 vedl v Mnichově českou sekci Rádia Svobodná Evropa. Právě tam vznikl první velký spor s mladým Pavlem Tigridem, který měl na způsob vedení RFE úplně odlišné názory než šéf. A Tigrid raději odešel do USA, kam po reorganizaci stanice přešel do NY i Peroutka.
Jak je u autora dobrým zvykem, kniha je čtivá od začátku do konce a zachycuje první, podstatnou část života jednoho z předních českých demokratických žurnalistů.
Související novinky (1)
43 nových eknih zdarma ke stažení
18.05.2021
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Ferdinand Peroutka: Život v novinách (1895–1938) v seznamech
v Právě čtených | 2x |
v Přečtených | 18x |
ve Čtenářské výzvě | 1x |
v Knihotéce | 14x |
v Chystám se číst | 22x |
v Chci si koupit | 6x |
Autorovy další knížky
2012 | Věra Čáslavská – Život na Olympu |
2018 | Jiný T.G.M |
2009 | Jan Masaryk – pravdivý příběh |
2010 | České snění |
2009 | Manželky prezidentů: deset žen z Hradu |
Na úvod předesílám, že mé hodnocení odráží subjektivní dojem z knihy, nehodnotí kvalitu zpracování a už vůbec ne osobnost Ferdinanda Peroutky.
Zjistil jsem, že čtení biografií mi vyhovuje jen oním "klasickým" způsobem, ve kterém se chronologicky rozebírá život osoby, o níž jde. Měl jsem obrovský problém s členěním Peroutkovy biografie po tématech, protože mi ohromně nabourávalo možnost čtení v kontextu. Sotva se autor v popisu Peroutkova přístupu k čemukoli dostal před válečné období, v dalším tématu se zase brodil na začátku dvacátých let a mně extrémně vadilo to, že jsem nedokázal sledovat Peroutkův názorový vývoj lineárně, ale byl mi předestírán pouze po jednotlivých výsecích. Do čtení jsem se nutil a dočetl jen proto, že z principu rozečtené knihy neodkládám.
Nevyhovovalo mi také časté odbíhání k jiným postavám a jejich myšlenkám (i když, paradoxně, třeba v biografii o Magorovi nebo o Blatném jsem byl nadšený z toho, že jsem se dozvěděl něco nového i o jiných osobách...).
Na druhou stranu uznávám, že Peroutkova osobnost a její novinářský vývoj byl podán obsáhle a podrobně.