Fialový poustevník
Ota Pavel
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21139/bmid_fialovy-poustevnik-mHt-21139.jpg
5
152
152
Společné vydání povídkových knih Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). Oba cykly spojuje humorně kritický obdiv syna ke svému vzácnému, ale složitému tatínkovi, láska k rybám, vodě a přírodě vůbec, vzpomínky na šťastné dětství před válkou a pozdější hořký okupační úděl smíšené židovské rodiny. Společné je i literární pojetí, kde základem mistrného vyprávění v první osobě jsou reálné vzpomínky, působivé nikoli uměleckou stylizací, ale vnímavou, velmi poetickou evokací zážitků vlastních i rodinných. Ctíme autorovu moudrost, lidskost, jemně nostalgický humor, tedy to, co v povídkách poutá i dojímá. Jazyk prózy je živý, hovorový. Zkušený reportér neměl obavy z nespisovného výrazu či tvaru tam, kde jazyková norma „šustila papírem“. Doslov a medailón napsal Bohumil Svozil.... celý text
Přidat komentář
Styl Oty Pavla je takový plynulý, bez tlaků, o hezkém i nehezkém, nepřekombinovává... A tím, že je to o přírodě, mi jednotlivé povídky jedna za druhou pomáhaly se uvolnit - byly to takové 5-10minutové čtecí terapie.
Překvapilo mě, že příběhy Jak jsem potkal ryby vznikly jako přepis mluveného slova - O. Pavel se léčil s maniodepresivní poruchou a texty zachytila zdravotní sestra, zatímco on byl ve svěrací kazajce.
Tradičně jsem hledala režimní korekturu v doslovu ze 70.let, ale prakticky se věnuje jenom sportovní novinařině, a tak nestihl nic zkazit.
Ta nádherná čeština!
Tak skvěle psalo jen velice málo našich autorů - vedle Oty Pavla snad jen Karel Čapek, Bohumil Hrabal, Jan Werich a snad ještě tak jeden dva autoři - autorky. A hotovo. Je to radost číst.
Ptám se: Umí takhle někdo psát ještě dnes?
Naprosto nefalšovaná nádhera.
Překrásná čeština pana Oty Pavla je prostě nepřekonatelná.
Velká škoda jeho předčasného odchodu.
Krásná, dojemná kniha plná laskavého humoru. Prostě Ota Pavel, spisovatel, který se zapsal do srdcí mnoha čtenářů.
Některé povídky jsem četla už v jiných knihách. Ale vůbec mi nevadilo je číst zas. Jsou prostě báječné. :-) Ota Pavel je pro mě srdeční záležitost. A povídka „Zlatí úhoři” jakbysmet. Krásné zakončení opět výborné knížky.
Nádherná knížka a upřímné vyprávění nadaného pozorovatele a člověka, který si prožil svoje. Válečná léta na pozadí osobních prožitků, láska k přírodě a životu. Navíc místa o kterých Ota Pavel píše - Berounka, Oupoř, Rozvědčík, Týřov... je moje srdcovka, protože jsem měla ve Skryjích babičku.
"To je příběh mého srdce. Musel jsem překonat pět let blázince, abych ten příběh mohl napsat"...
Povídky jsem četla loni synovi a moc jsme si to užili. Některé povídky mě oslovily více, jiné jsem jen přečetla, ale bylo moc fajn ponořit se do úplně jiné doby a krásného jazyka. A moc mě potěšilo, že když jsem některou dlouhou povídku dočetla do poloviny, devítiletý syn si ji dočetl sám. S barvitým a ne úplně jednoduchým jazykem Oty Pavla neměl problém.
Nádherné povídky patřící ke klenotům české literatury. Při jejich čtení se nebudou lesknout oči slzami jen naprostým cynikům nebo jedincům, kterým chybí v jejich duševní výbavě jakýkoliv náznak citu.
Nevím, jaká slova mám zvolit, abych sdělila, že je to nádhera, která pohladí.
Velmi kvalitní četba. Četla jsem už na ZŠ a hrozně mě nadchla. Zajímalo by mě, jak by se mi líbila dnes - věřím, že ještě více.
Pavlovi jsem se jako spisovateli z nějakého neznámého důvodu poměrně dlouho vyhýbala. Pravděpodobně mne odradilo to, jak je prezentován (tedy jako spisovatel sportovní a rybářský, což jsou témata, která mi nejsou ani trochu blízká). Jsem však ráda, že jsem se do Fialového poustevníka nakonec pustila, ačkoli mi zanechal na patře hořkou pachuť nedefinovaného smutku.
Ota Pavel dokáže vyvolat naprosto protikladné emoce ve stejném okamžiku. Usmíváte se, ale zároveň se vám chce plakat.
"Krásně smutné a smutně krásné."
Ota Pavel napsal tak jímavé povídky, že mi z nich občas trnulo srdce. Dominovaly zejména pasáže s tatínkem, tolik citu a lásky na jednom místě bylo doslova balzámem na duši.
Můj top český autor - při prvním čtení jsem prostě měla neodbytnou chuť jít okamžitě na ryby - snad se tomu říká katarze. Na rybách jsem sice ještě stále nebyla, ale Otíka si vždy ráda znovu přečtu - i vše kolem něho . bratři, syn, Lustig. Strašně ráda bych se podívala do míst, o kterých tka nádherně píše.
Smrt krásných srnců je prostě paráda, opravdu mě překvapili. Četl jsem je teď k maturitě a bral jsem je jen do počtu. Ovšem vyklubal se z toho pořádný macek. ... Druhá kniha - Jak jsem potkal ryby má podobnou tématiku, bohužel už jsem byl nabažen povídkami o rybách a Berounce a už jsem si ji neužil jako Smrt krásných srnců ... I přes to - Krásné čtení (tečka)
Co "zanedbal" autor svým úsporným literárním stylem ve svých "vyprávěnkách", to bohatě dohnal ve svém doslovu pan Svozil. Takto ukecaný doslov jsem vážně už dlouho nečetl. Avšak není účelem těchto řádek posuzovat výkon komentátora, ale autora. A zde nenacházím chybu. Ačkoli jsem většinu povídek četl ve Zlatých úhořích, vždy se mohu ke kterékoli z nich s chutí vrátit. Toto je kniha, která se dá číst donekonečna a od kterékoli stránky. Doporučuji.
Štítky knihy
české povídkyAutorovy další knížky
| 2007 |  Smrt krásných srnců |
| 2004 | Jak jsem potkal ryby |
| 2013 | Zlatí úhoři |
| 2004 | Plná bedna šampaňského |
| 1989 | Výstup na Eiger |
Knížka se krásně četla. Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby jsem četla několikrát a můžu se k nim stále vracet. V době nemoci musel mít velmi těžký život a přitom dokázal napsat, tak krásné knížky. Škoda, že zemřel tak brzy.