Fosilie
Michal Kašpárek
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534687/bmid_fosilie-65fbda83c81c9.jpg
4
242
242
Při hledání společné řeči napříč generacemi je třeba začít ve vlastní rodině Rozvedený zaměstnanec korporátu Vladimír, jemuž pomalu táhne na padesátku, se rád chlubí úspěšnou kariérou. Nicméně těm, na něž by chtěl zapůsobit nejvíc, je to podle všeho úplně jedno. Jeho hulvátský otec, který před revolucí sekýroval školáky v tělocvičně a teď ustavičně brblá nad novými poměry, začal na stará kolena sepisovat knihu a takřka přes noc se stal hvězdou místní dezinformační scény. A přesto má Vladimírova dcera Julie, jíž „taťka“ nedokázal nic odepřít, nyní k neurvalému dědovi blíž než ke svému otci, ve kterém vidí leda pokrytce devastujícího planetu konzumním způsobem života. Jenže krev není voda. Přestože si tihle tři příbuzní občas nemůžou přijít na jméno, pořád je tu příliš společných vzpomínek i pečlivě skrývaných citů na to, aby žili jeden bez druhého... celý text
Přidat komentář
Zajímavá sonda do života současné generace. Věkem už bych se měla řadit k Vladimírovi, ale sympatizovala jsem i s Julií. Asi také proto, že je žena.
Poslední kapitola je v knize trochu navíc, ale proč ne, zase jiný pohled, který mne, jako nefandu scifi, trochu zaskočil a přivedl k zamyšlení, zda by svět jednou takový mohl být.
(SPOILER)
Já asi nenapíšu nic nového, nicméně: do poloviny mě kniha bavila moc. Líbilo se mi, že postavy a jejich postoje byly vykreslený tak, že jsem dovedla navnímat, proč to tak mají a se všemi třemi jsem byla víceméně v míru. Jasně, dědův román byl extrém, ale prostě člověk tak nějak dovedl pochopit jeho perspektivu. I když se neztotožňoval.
Druhá půlka byla to samý dokola, ale ok. Vložená kapitolka z minulosti - wow!
A ten všemi zmiňovaný konec... přišlo mi to takový blbě našroubovaný na celej ten příběh. Něco řešíme celou dobu a pak bez varování střih a jsme o staletí dál. To mě nějak nenadchlo.
Dobří lidé ve vlaku mým směrem popuzeně nebo se zvědavostí vysílali své pohledy. Četba u mě místy (zejména v první třetině knihy) vyvolávala hlasitý smích. Popis tří generací je trefný! Ostatně jednu z těch linek sama žiju. Každopádně tahle kniha by mohla zatřást se židlemi čtenářstva a umožnit mu nahlédnout do jiných názorových bublin. A pomoci třeba k tomu, aby se bubliny navzájem nesnažily jedna druhou prasknout šípy argumentů. Ostatně argumentační aparát všech tří generací je propracovaný, aktuální a uvěřitelný. Doporučuji!
"Velký bratr poslouchá", a proto mi nedávno na monitoru vyskočila nabídka poslechu Kašpárkovy Fosilie na rádiu Wave. Tož jsem to zkusila. Nutno podotknout, že Petr Hradil četl skutečně "velmi civilně", ale jeho amatérismus mi kupodivu nebránil vyslechnout celou nahrávku. Když jsem zjistila, že se jedná o "zkrácenou verzi", půjčila jsem si v knihovně tištěnou knihu. Fakt mě to zaujalo.
Známé pasáže jsem si připomněla a poslední kapitola mě nadchla.
Nejenom v kapitolách, kde Vladimír pátrá po "geneticky příbuzných", ale zároveň při jeho střetech s dcerou i otcem, jsem nacházela paralely ke svým zážitkům či zkušenostem. Vyprávění je proto pro mě uvěřitelné.
Tištěná verze má oproti audiu i tu výhodu, že zřetelně rozlišuje děj a kurzívou psané myšlenky/vsuvky autora. Dějová linka není totiž příliš silná, příběh je založen spíše na dialozích, a proto je dobré vědět, které názory patří hrdinům a které jejich "stvořiteli".
PS: Velmi se mi líbí věta Jana M. Hellera na obálce knihy: "Kašpárkova próza je geniálním katalogem mezigeneračních nedorozumění." Ano, nedorozomění, nikoli nepřekonatelné rozpory.
(SPOILER)
Druhá polovina Fosilie je slabší, protože se postupně smrskává na dialogické rozvíjení vztahů, přičemž stylistická vynalézavost a překvapivá intelektuální kontextualizace je tatam.
Závěr je sice zajímavý v tom smyslu, že se Kašpárek snaží ukázat čtenářům s pomocí nadsázky nepředstavitelné jako reálnou možnost (podobně jako fantastický závěr Zábranského knihy Logoz, který je ale protikladně cynický a společensky zcela nepříkladný), ale právě tím se z Fosilie stává spíš agitační text - všechno se na konci přetváří a omezuje na didaktickou hru, což je škoda. Místo aby Kašpárek nechával prostor pro vlastní myšlení, vnucuje interpretaci ideálního/nezbytného přístupu ke světu, kterým je pro něj odmítání individualismu v rámci pravidel kolektivně civilizačního či mezidruhového dialogu.
S blížícím se závěrem jsem měl ostatně čím dál silnější dojem, že autor dělá stejnou chybu jako jeho hrdina Vladimír – předpokládá nějakou apriorně platnou etiku a politickou filozofii, k níž musejí dobří a chytří lidé dojít, tudíž se jeho představy pravidel nutného světa rýsují podle plánů téhle implicitní konstrukce (v případě Vladimíra je to neoliberalismus).
SPOILER:
O nějakou přísnou realističnost tady samozřejmě nejde, ovšem z řady námitek, co autor ve svém konceptu trestuhodně opomenul, je třeba jmenovat alespoň vliv GAI, která jako by v jeho budoucím světě neexistovala – patrně proto, že se vlivem války, epidemie a globálního oteplování její vývoj zastaví (haha). To, že lze svět s tímto zápočtem jen obtížně predikovat, rozhodně není omluva, jelikož svět lze obtížně predikovat tak jako tak, a když už se o to autor zodpovědně pokouší, měl by být důslednější.
Závěrečná futuristická variace na pohádku o Červené Karkulce je místy poměrně zábavná polemika mezi deontologickou a konsekvencialistickou etikou. Bohužel však autor – možná v rámci svého didaktického skluzu – zůstává příliš na povrchu a z diskuze vylučuje jakékoli obtížnější a tím pádem zajímavější nuance, k nimž přitom předváděný dialog sám vybízí. Kupříkladu je zvláštní, když ve světě, kde je běžné pohřbívat lidské ostatky na buddhistický způsob a vracet tedy maso koloběhu přírody (jako potravu dravcům), se holčička pozastavuje nad tím, že její babička dělá nemístné rozdíly mezi člověkem a zvířetem (pro moderní holčičku je tahle pseudodarwinistická hierarchie pasé). Zároveň však holčičku pohoršuje jakákoli historická zmínka, že lidé byli někdy masožravci – tedy že obětovali zvířata pro vlastní potravu. Buďto by ji to ovšem pohoršovat nemohlo, jelikož zvíře-dravec je obvykle carnivora a v parku se válí ohlodané lidské ostatky (obětované) a mezi člověkem a zvířetem přece není morálně nadřazený vztah, nebo by ji to pohoršovat mohlo, ale pak není jasné, jak by se právě vyrovnávala s tímto neúprosným faktem ze zvířecí říše a zároveň si držela mezidruhový egalitářský postoj. Lze samozřejmě namítnout, že holčička je ještě malá (11 let) a tudíž ji nekonzistence nedochází – jenže autor už zase tak malý není a dialog vnučky a babičky používá ve zmiňovaném didaktickém poučování čtenáře, co a jak je možné myslet.
Autor si s tím ovšem poradil šalamounsky: zvířátka v závěrečné kapitole papkají zřejmě pouze maso právě z lidských pohřebišť, ovšem o tom, zda se pak namlsané šelmy pustí i do svého fyzicky slabšího přírodního kolegy, raději taktně pomlčí (nebo snad nějaká paternalistická umělá modifikace přírodních instinktů ?!).
Zdá se mi to jako logická chyba v konceptu a takových tam prostě pár je – což je problém proto, že jde o příběh především konceptuální.
Snad dá tedy autorovi budoucnost za pravdu a nebude jeho text působit spíše jako kuriozita – zábavný doklad toho, jak si v dvacátých letech 21. stol. někteří naivní intelektuálové představovali ne/funkční společenské vztahy a jejich možná řešení.
Poslouchala jsem četbu na pokračování od rádia Wave (zkrácená verze). Na poslech k úklidu dobrý, pokud bych to však měla číst, nevím, jestli bych knihu neodložila nedočtenou. Námět zajímavý, ale zpracování takové plytké. Mnoho čtenářů vyzdvihuje humor a ironii, já jsem se však při poslechu nijak zvlášť nepobavila. Je však možné, že kvůli zkrácené verzi mám pokřivený názor.
Líbilo se mi to jen chvíli ze začátku, kde fungoval ten střet mezi generacemi. Pak už se to jenom opakovalo a významně naznačovalo, kdo má ten správný postoj. Závěrečná kapitola tomu nasadila korunu. Zklamání.
Nepřišlo mi to vůbec špatné, dokud nepřišla naprosto zhulená poslední kapitola. Jako proč? Připomnělo mi to film "Vzhůru hleď", kde konec byl totálně mimo mísu. Jinak ale hezký vystižen střet a vnímání každé z generací, to bylo skutečně ze života.
Těšila jsem se na interakci tří generací a toho se mi dostalo. Myslím, že autor celkem vystihl postoje všech tří, za to palec nahoru. Palec dolů za lehce zmatečnou poslední kapitolu, dost dlouho mi trvalo, než jsem se zorientovala. Vyslechnuto na ČRo jako radiokniha a to byl ten největší kámen úrazu - za mě načteno velmi špatně, což ovlivnilo i celkový dojem z knihy.
Audiokniha Čro. Tři generace, tři životní postoje, vše naprosto přesně odkoukané ze života. Poslední kapitola mi nevadila, člověk se aspoň zamyslí... Jen bych podotkla, že to, jak knihu načetl pan Petr Hradil, jí spíš uškodilo, je to načtené amatérsky, jako kdyby ho to čtení hodně nebavilo.
Na to, že je inzerována jako román, mi kniha připadala dost plytká. Chybí v podstatě děj, jde jen o rozepře a názory mezi jednotlivými generacemi a čtenář tak může váhat, ke komu se přikloní. Já bych si od každého vzala něco a možná právě o tom to má být. Nicméně spíš zklamání, čekala jsem něco jiného. A obávám se, že za pár týdnů už si vůbec nevzpomenu, že jsem ji četla.
Aktuální téma klimatické krize rozpracované na vztahu tří generací jedné rodiny, které se prostě nemůžou shodnout, i kdyby se snažily sebevíc. Děda, táta, dcera, tři pohledy na svět.
Moc se mi líbilo to, že autor neříká, který ten pohled je správný a nijak nehodnotí.
Najdete tu skvěle dialogy, výstižné a známé situace. Je to napsané úderně, hodně přístupně a bavila mě i lehká ironie.
Autor skvěle vystavěl situace, na kterých ilustruje mezigenerační střety.
Moc se mi líbilo jak popisuje jistou smířlivost ke generaci našich prarodičů, protože jsou od nás prostě dál, takže jim leccos odpustíme a zároveň jistou tvrdost ke generaci našich rodičů, protože nám přijde, ze by nám ještě měli být schopni rozumět, ale někdy prostě nejsou.
Bavilo mě svěží podání, nadhled a to, že ač je pro mě klima velmi bolavé téma, v autorově podání mě to výjimečně neuvrhlo do ještě hlubší deprese.
Můžu i doporučit audioverzi, kde Saša Rašilov předvádí skvělý výkon, ostatně jako v každé audioknize, kterou jsem s ním slyšela.
Michal Kašpárek už mě velmi bavil v knize Hry bez hranic, ale Fosilie se mi líbila ještě mnohem víc. Za mě doporučení!
Tvrdá realita a úderná kritika. Není to mezigenerační střet je to mezigenerační pohled na věc.
Poslední kapitola by se mohla vynechat.
Humorná reflexe s přesahem.
Nemůžu si pomoct, ale hodně mi to připomínalo některé diskuse u nás doma. A tak jsem se (asi i díky tomu) slušně bavila.
Jsem ve věku Vladimíra a vypadá to, že jsem taky konzerva, která je jen o 30 let před ostatníma konzervama. Myslela jsem si, že jsem na tom o trochu líp, ale přiznávám, že poslední kapitolu jsem úplně nepobrala. Ono by mi vlastně vůbec nevadilo, kdyby kniha neměla žádné zakončení a prostě jen byla zrcadlem, či až karikaturou mezigeneračních nedorozumění.
Takovým, jako byl hlavní hrdina, rozvedený workoholik Vladimír, fracky jako jeho dcera Julie přeji. V polovině druhého dílu audiokniky STOP. :-)
Asi protože jsem měla vysoká očekávání, která se zcela nedostavila, tak dávám o hvězdičku méně. Jinak bezesporu zajímavá autorova kniha, která vypráví životy tří odlišných generací. Postavy jsou reálné, lehce si čl.představí někoho z rodiny, který zrovna nesdílí váš názor. Nemám problém se stylem psaní autora, kniha je čtivá, zábavná a téma originální.
Chápu co autor touto knihou chtěl říct, ale bohužel zpracování či způsob vyprávění mi nesedl. Jsem ráda, že jsem zvolila formu audioknihy, Saša Rašilov totiž dokázal udržet mou pozornost, tištěná kniha by to velmi pravděpodobně nedokázala.
Jedná se o pohled na tři generace a jejich vnímání světa ve kterém žijí. Každý dospíval v jiné době a má jiný názor na dobu současnou. Logicky se jejich názory velmi liší.
Středobodem příběhu je klimatická změna, kde je na jedné straně totální ignorace a na druhé velmi radikální ekologická aktivistka. To, že do příběhu zasáhne i covid už mě vlastně ani nepřekvapilo.
Příběh tedy sledujeme z pohledu tří postav - děda, otec, dcera. Děda je konspirátor s přísnou výchovou. Jeho syn Vladimír je otec Julie, které se snaží dopřát maximální vzdělání, cestování po celém světě a celkově všechno, co on neměl.
Vladimír je programátor pracující ve firmě s letenkami a Julie bojuje proti všemu na co je její otec pyšný.
Postavy jsou velmi zvláštní a mně nikdo z nich nebyl sympatický, nezískal si mě děda, otec a už vůbec ne extremistka Julie, která si myslí, že spasí svět. Také její póza, kdy do vět vkládala anglické fráze nebo rovnou říkala celé věty anglicky, pro mě bylo velmi rušivé. Snažila se mít navrch nad svým otcem, který byť anglicky uměl, tak tyto výrazy uprostřed české konverzace nechápal a já měla chuť Julii jednu vrazit.
Celkově to bylo takové zvláštní, a jediné co mě bavilo byl genealogický průzkum, který ovšem zabral jen pár stránek příběhu.
Závěr knihy jsem dlouho považovala za nějakou představu jedné z postav, až když kniha skončila, tak mi došlo, že to autor myslel vážně. Celou dobu je příběh reálný a konec je totálně přitažený za vlasy.
Jak jsem napsala, chápu myšlenku, ale nemám ráda až takový radikalismus, jaký je v knize a spíše mě to celkový dojem z knihy zkazilo.
Štítky knihy
porozumění rodopis, genealogie otcové a dcery morální hodnoty klimatické změny české romány generační rozdíly asexualita, aromantičnost
Autorovy další knížky
| 2018 |  Hry bez hranic |
| 2023 | Fosilie |
| 2012 |  Poznej Brno: Průvodce místy, která nenajdete v průvodcích |
Zbytečně depresivní roman. Ze začátku chytré spojniky a zajímavé korelace dnešní doby, konec už fantaskne nudný. Autorovy další prostor již.