Francouzské děti jedí všechno
Karen Le Billon
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/194007/bmid_francouzske-deti-jedi-vsechno-kya-194007.jpg
4
43
43
Francouzské děti jedí v pohodě všechno – a většinou je to zdravé. A nejen to: výskyt dětské obezity je ve Francii mnohem nižší než v Severní Americe, kde je nesprávný způsob stravování tak rozšířený, že ohrožuje zdraví dětí. Takže jak to francouzští rodiče dělají, že dokážou naučit děti tak dobře jíst? A jak francouzská vláda a školský systém podporují rodiny, učitele a zemědělce, aby děti vzdělávali, pokud jde o stravování? Odpovědi na tyto i další otázky najdete v této knize.... celý text
Literatura naučná Zdraví
Vydáno:
2013
,
Jota
Originální název:
French kids eat everything, 2012
více info...
Přidat komentář
Ach, jak jen toto ohodnotit. Čekala jsem něco trochu jiného, trochu více "alternativního". Kniha je spíše letmým vhledem do francouzské kultury a stylu výchovy, který se ale rozhodně nedá označit za kontaktní nebo respektující. Pro mě spíše ukázka toho, jak to nedělat. Myslím, že tento citát vystihuje podstatu dostatečně: "Děti nejsou nevinné. Jsou to mala zvířátka. Když je člověk necvičí, nikdy se nenaučí slušnému chování."
Docela by mě zajímalo, jak si vede ve Francii metoda BLW. A co říkají jejich vědecké výzkumy o fyziologické nudě, kterou mozek dítěte trpí, když musí sedět klidně u stolu. Moc se tam neřeší pitný režim. Mimo rozvrh jídel se nesmí pít, kolik toho asi za den vypijí? Přístup k cizincům, dětem i vlastním miminkům mi přijde velmi krutý až šikanózní. Francouzský přístup k dětem je taky velmi anti-kojící. Odkazy na zmiňované výzkumy nejsou označené a se seznamem zdrojů na konci se párují opravdu špatně.
Určitě je rozdíl mezi americkým a evropským způsobem stravování. Ale aby děti jedly jen těstoviny se sýrem? Aby nevěděly, jak chutná zelenina? To prostě nechápu. Občas jsem se musela smát nad tím, jak je autorka naivní, místy až hloupá.
Osobně mi omáčka okolo nevadila. Poskytla knize více beletristické pojetí, takže jsem to nebrala jako naučnou literaturu. A těch pár rozumných bodů ohledně jídla, které mimochodem snadno odvodíte selským rozumem, bylo vlastně příjemným bonusem.
Líbí se mi myšlenka, že když to dítěti nechutná, ještě to dostkrát nezkusilo, že jíst se má u stolu, s ostatními lidmi, že není potřeba náhražek a dětského jídla.
Zajímavá kniha, která čtenáři umožní vhled do světa francouzské společnosti a její gastronomie prostřednictvím osobního příběhu Karen le Billonové. Občas jsem měla tendenci pár stránek přeskočit, protože některé věci byly omílány zbytečně sáhodlouze. A moc bych si přála, aby naše školní jídelny vypadaly jako ty francouzské cantine, hned by děti na obědy chodily raději. Bohužel to zůstane jen u přání. Tak jako tak mi bylo vnuknuto docela dost nápadů, jak své dítko nabudit na nové chutě a způsoby stravování. Pokud se vám nechce číst celá kniha, na konci je shrnutí deseti základních stravovacích pravidel a užitečných tipů.
Příběh kanadsko-francouzké rodiny o tom, jak přejít na francouzský styl stravování a přístupu k jídlu během ročního pobytu ve Francii. Kniha nabízí mnoho podnětů, jak přistupovat ke stravování a je zaměřena především na výživu dětí. Severoamerická kultura se od té evropské značně liší, a proto při čtění člověka napadné, co ta autorka řeší, jak je možné, že její děti neznají mrkvový salát, apod. Některé pasáže jsou zdlouhavé a opakující se. Líbílo se mi, že kniha je psaná formou příběhu. Na konci najdete i tipy a recepty. Pro mě, jako rodiče, byla kniha rozhodně přínosem a některé tipy ve stravování svých dětí už postupně uplatňuji. Zároveň jsem si uvědomila, jak moc jsem ráda, že své děti vychovávám v Evropě a ne v "instantní" Americe.
Zajímavý příběh, pravda, je to dost "omáčkoidní" a americkým způsobem psané, ale četlo se to hezky, akorát mi to přijde v našem světě nerealizovatelné, když pak dítě chodí do škol(k)y... ale určitě je kniha inspirující. A hlavně, člověk musí začít u sebe neb příklady táhnou, že... Třeba mě hooodně překvapilo, že (údajně) ve Francii nesvačí, nejí na ulici v poklusu atd... tady už nás moc nenapadne se nad touto "prkotinou" pozastavit a přitom je to celkem opravdu nedobrý zvyk... Celkem souhlasím s komentářem Dámy s hranostajem :)
Kdo se chce dozvědět, jak své děti přimět jíst lépe nebo jinak, musí velmi filtrovat přečtené informace. Šokoval mě popis francouzského prostředí, hlavně přístupu k dětem. To, co se praktikuje ve Francii, je naprostým opakem kontaktního rodičovství - na to pozor, protože odkazy na tuto knihu se objevují nejčastěji právě v tomto "alternativnějším" rodičovském prostředí. Je to sice zajímavé čtení, ale kulturně tak odlišné, že po odfiltrování všeho specifického zbyde jen několik málo obecnějších rad a myšlenek. Souhlasím s dalšími komentáři, že kniha je napsána příliš rozvláčně, autorka se velmi často opakuje. V závěru knihy je souhrn deseti pravidel a tipů - je možné přečíst si jen tuto část a o nic nepřijdete... tedy jen o enormní množství "omáčky."
Ještě jsem měla problém s překladem knihy, hlavně s nadužíváním slova "severoamerický" - třeba desetkrát na stránce, to už fakt bije do očí. Překlad slova "snack" jako "svačinka" taky asi není úplně nejšťastnější, čeština hází význam slova asi trochu jinam (a opět slovo "svačinka" několikrát na stránce, bez jediného použití synonyma). Překladatelka se také ohání výhradně slovem "organický" (organické kuře, organické brambory...) ač v českém prostředí je víc zdomácněno prosté "bio." V receptech jsou suroviny sepsány v "šálcích" (cups), ale někde zároveň i v gramech/mililitrech - proč ne všude? Plus nějaké hrubky a vynechaná spojka ve větě... Pečlivá práce podle mne vypadá jinak.
Podtrženo, sečteno: Kniha mi přijde přeceňována, zas tak zásadní poselství nepřináší, ale kdo chce, inspiraci si v ní najde.
Moc me to bavilo. Netušila jsem, ze i Kanaďané mají také tak zlé stravovací návyky jako Američané. Potvrdila jsem si, ze dětem dávám správný základ. Naše deti každý den snidaji a sladkosti dostávají velmi omezené. Rada bych se francouzské kuchyni věnovala více, je to pořádné vaření a pečení ze základních surovin. Dekuji i za par inspirativních receptu na konci knihy.
Zajimave porovnani dvou naprosto odlisnych kultur i pohledu na vychovu. Obsahuje par pravidel k zamysleni a mozna i aplikovani a hodlam se k ni vratit, az budu mit deti, abych si pripomela nektera z nich jako zdroj pro teoretickou pripravu na jejich vychovu...
Co se mi nelibilo, byla zbytecna zdlouhavost. Ze se po nejake chvilce cloveku zacne zdat, ze se autorka opakuje, opakovat netreba, bylo to uz receno mnohokrat. Ja ji sice docetla, libila se mi, doporucila bych ji jako odpocinkovou cetbu, ale chapu, ze nekteri (mnozi?) prestalil cist v pulce.
Velmi zajímavý pohled a srovnání dvou světů. A není to jen pohled na stravovací návyky, ale i na životní styl, pracovní styl, výchovu dětí. Rozhodně stojí za přečtení.
Kniha byla nečekaně zajímavá... Byla lehce vtipná a poučná... ono to srovnání mezi dětmi francouzskými a americkými by bylo nejen v jídle tak strašně markantní... Líbilo se mi, že autorka opravdu vycházela pouze z vlastních zkušeností, necpala tudíž nikde žádná převzatá moudra...
Přiznám ale, že jsem knihu nedočetla, tak nějak za půlkou jsem už nechtěla číst furt o tom samém... Nicméně jsem ale ráda, že se mi tato knížka dostala do rukou..
Tuhle knihu by měli číst v Americe povinně všichni:) .Vím, že jedí příšerně (nakonec americká kuchyně ani není žádný pojem, dle ní nikdo nevaří...ono taky není co že), ale že živí děti pouze xx svačinama bez pořádného jídla a že jídlo je u nich odměna, místo nudy, místo zábavy a věnování se dítěti a tak pod. to jsem nevěděla. Mě by to totiž vůbec nenapadlo jídlo takto používat ani u sebe natož u dítěte. Já mám zakořeněno snídaně, oběd, večeře, mezitím pouze něco vyjímečně, třeba na výletě, případně malému dítěti odpoledne malá svačinka. Pojídání pochutin u nás nějak nevedeme.
Nejvíce mě vytočilo, když dítě neznalé cucavých i jiných bonbonů ve 4 letech po nástupu do školky je začalo nosit denně! domů (ani je nejedl). A ani nevěděl proč a zač je dostávají...Jinak ve srovnání s Amerikou můžeme být ovšem za naše vaření v jídelnách opravdu vděční. V Americe totiž nevaří vůbec a na oběd z domu mají max. 10 minut. To stihnou akorát tak schroustnout nějakou sušenku.
Ovšem na vyvařování ve francouzských školkách a školách zase nemáme my, to je kvalitka.
Knihu velmi doporučuji všem rodičům malých dětí, které jsou vybíravé, špatně jedí aj., je v ní spousta rad jak na ně:). Rozhodně zajímavé čtení.
Zajímavá kniha pro rodiny, kde se 0bojuje s jídlem. Ukazuje jídelní normy a pravidla, která jsou sice někdy extrémní, ale částečně využitelná i u nás. Je to o rodinném vzoru a kopírování dospělých a stanovování standardů a rutiny. Kniha váže na loňskou "A dost! - Francouzské děti nedělají scény". Je zajímavé vidět, že dětské jídlo může být bez 6 svačinek za den a spousty sladkostí.
(SPOILER) Nevím co k tomu napsat... dobré, ale autorka se často opakuje a motá v kruhu. Líbilo se mi, že jsem se mohla uklidnit, když jsem zijstila, že to, že ke svým dětem přistupuji autoritativně není špatné a nejsem sama. Taky mi to pomohlo si umět i užívat jídla, mám za sebou poruchu příjmu potravy a dodnes myslím, že ve mě něco zůstalo. Dodnes jsem háklivá na jakékoliv poznámky o vzhledu či váze kohokoliv, protože to může tomu člověku dost ublížit. Stačí jedno blbé slovo, toto vše cela naše duševní pohoda i to jak se vidíme a užíváme si jídla formuje naše stravování a to nesmíme svým dětem ničit. To je dle mého poselství této knihy, to je fajn. Co už je fajn méně, to, že autorka se celou knihu snaží udělat z dcer dokonalé malé francouzky a když se jí to skoro povede, vrátí se do Kanady... nechápu a taky nechápu jak tím dceram prospěla když s nimi pořád sune jako s figurkami na šachovnici...