Fratelli tutti

Po dlouhé úvaze jsem se rozhodl nepřidávat hodnocení, stejně jako jsem ho nedal Bibli nebo Koránu. Jsem katolík a encykliku považuji za list papeže, nejvyšší pozemské autority mé víry. Z tohoto důvodu se necítím způsobilý text rozporovat. Ostatně encyklika není odborná studie, která by měla nabízet vědecké analýzy určitého problému. Jedná se spíše o připomenutí toho, jak bychom se měli jako křesťané a lidé chovat k našim bližním a zejména k chudým a uprchlíkům. Na počátku jsem si rovněž neustále předhazoval argumenty, proč by svět, za který papež František oroduje nemohl nikdy vzniknout. Později jsem dospěl k pasáži s podobenstvím o milosrdném Samaritánovi. "Ježíš ve svém podobenství nepředkládá žádné alternativy. Neptá se, co by se stalo, kdyby dali průchod hněvu a touze po pomstě. Ježíš důvěřuje v to, co je v lidském duchu nejlepší a povzbuzuje to." Text nám tím připomíná, že pokud zvažujeme, kolik nás bude naše milosrdenství stát nebo, kolik toho dostaneme zpět, nejedná se už o milosrdenství, ale o chladný kalkul. Ostatně "život jsme také dostali nezištně, nic jsme za něj nezaplatili." Svět se samozřejmě nezmění lusknutím prstu, ani pravděpodobně nenastane globální revoluce. Nicméně drobné každodenní projevy lásky, bratrství a milosrdenství činí náš svět lepším. Stejně jako sv. František z Assisi nemiloval lidstvo, nýbrž jednotlivé lidi, pak bychom i my měli dbát o lidskou důstojnost každého jednotlivého člověka.
V žádném případě se nejedná o nějakou lacinou levicovou utopii. Naopak. Papež kritizuje upřednostňování jedné ideologie coby všemocného léku na všechny problémy. Stejně tak odsuzuje sobecký individualismus nebo bezbřehou globalizaci, která nás sice učinila sousedy, ale nikoliv bratry. Je nutné se při řešení sociálních problémů vyvarovat extrémům - např. slepě je přehlížet, nekonečně poskytovat finanční podpory nebo snažit se ekonomiku nadřadit lidské důstojnosti.
Encykliku lze doporučit všem, kteří chtějí vědět něco sociální nauce katolické církve, která má již dlouhou tradici (v podobě encyklik od doby Rerum novarum), nebo těm, kteří chtějí lépe porozumět současnému papeži.

29.07.2021

Papež vyslovil, jak by křesťan měl vnímat svět a mezilidské vztahy. Je inspirativní, jasný, odvážný, utopický a plný lásky. Chtěl bych takto myslet. Je to text, o němž chci v církvi mluvit. A kdybych se ho mohl na něco zeptat, týkalo by se to myšlenky, že jednota je nadřazena konfliktu. Jenomže když je ve hře důstojnost člověka, nelze se konfliktu vyhnout. Kde však je hranice?
Děkuji za inspiraci.

21.04.2021

„Máme v sobě určité zděděné obavy, které technický rozvoj nedokázal odstranit. Tyto obavy byly ve skutečnosti schopny se skrýt za novými technologiemi a tam zesílit. Také dnes se za starými městskými hradbami rozprostírá propast, území neznámého, pustina. Tomu, co odtud přijde, nelze důvěřovat, protože je to nepoznané, cizí, nepatří to do naší vesnice. Je to území ‚barbarů‘, před nimiž se musíme bránit za každou cenu. Proto stavíme nové hradby sebeobrany, svět vně nás přestává existovat a zbývá tu jen ‚můj‘ svět, takže na druhé lidi už nehledíme jako na nositele nezcizitelné důstojnosti, ale jsou to jen ‚oni‘. Objevuje se pokušení budovat kulturu hradeb, vztyčovat hradby, hradby v srdci, hradby na pevnině, abychom zabránili setkání s jinými kulturami, s jinými lidmi. A ti, kdo vztyčují hradby, kdo stavějí hradby, skončí jako otroci právě uprostřed těch hradeb, které postavili. Zůstávají bez obzorů, protože postrádají jinakost druhých.“

Číst si Fratelli tutti je pro mě jako splněný sen. Tak moc to ladí s tím, co bych si přál od představitelů církve poslouchat. Františkův důraz na to, že všichni lidé mají svoji lidskou důstojnost je nezměrně cenná. Ono to zní trochu jako banalita, jistě, všichni přece víme, že lidé jsou si rovni. Jenže reálně zde máme různé druhy lidí vyloučených ze společnosti, u kterých tato rovnost platí pouze teoreticky. A to si potřebujeme připomínat, i když nám to nemusí být příjemné slyšet.
Svatý otec v této encyklice není zdaleka takový ten miloučký pán, který se na každého usmívá a pro každého má vlídné slovo. Tento zjednodušující mediální pohled zde narušuje František poměrně ostrou kritikou, která se netýká jen politických a ekonomických predátorů, ale míří na každého z nás, křesťanů, na náš vztah k sociální inkluzi nebo k chudým lidem z jiných kulturních okruhů.
František má pochopení pro rizika tohoto procesu i pro obavy mnoha lidí, které vedou k ostražitosti vůči případnému zavádění navrhovaných principů. Ale vyvážená jeho encyklika není, to ne, důraz je jasně na straně lidí, kteří jsou na periferii – v mnoha různých významech toho pojmu. Nedokážu to vidět jako Františkovu chybu, naopak, vnímám to jako jasné následování Krista, který přece také nehledal geometrický střed mezi skupinami obyvatel své doby, ale stavěl se jednoznačně na stranu „maličkých“.

Obávám se, že tato encyklika má poměrně velký potenciál rozdělovat. Dotýká se totiž témat, která jsou v této společnosti velmi citlivá: inkluze vyloučených, zpochybnění nedotknutelnosti soukromého majetku, no a pak samozřejmě útok na naši kulturu začleňováním migrantů do našeho světa. Katoličtí křesťané jsou v hodnocení těchto aspektů našeho života podobně nejednotní jako všichni ostatní, pochopitelně. Přemýšlel jsem nad tím relativně intenzivně už při čtení encykliky, a teď mi to potvrzuje komentář uživatele alweryon. Právě za alweryonův komentář jsem moc vděčný, protože mi – z pozice člověka, který zjevně vidí globální hrozby jinde než já – pomáhá vidět věci z takového úhlu pohledu, který mi není vlastní. To je strašně důležité a užitečné.
Myslím tedy, že je žádoucí číst encykliku jako osobní dopis Svatého otce každému katolickému křesťanovi (a vlastně každému občanovi světa), nikoli jako zbraň, kterou bychom měli, my liberální katolíci, používat v názorových střetech s konzervativní částí naší církve. (ve smyslu: vidíte, i papež nám dává za pravdu, tak se smiřte s tím, že vašim časům odzvonilo, zpátečníci!). Kdybychom si veškerou naši vstřícnost k jinakosti rezervovali pro odlišné přicházející z daleka, a neměli pochopení pro odlišné vedle nás, to bychom dobrému úmyslu této encykliky neposloužili dobře.
Naštěstí je tady František s univerzálním receptem pro vytváření blízkosti. Tím je laskavost ve vztahu k bližním.

„Laskavost nás osvobozuje od krutosti, která někdy nakazí lidské vztahy, od úzkosti, která nám brání myslet na druhé, od zběsilé hektické činnosti, která zapomíná na to, že druzí mají také právo být šťastní. Dnes často nenacházíme čas ani energii na to, abychom se zastavili a byli k druhým laskaví, abychom řekli ‚promiň‘, ‚odpusť‘, ‚děkuji‘. Ale občas se jako zázrakem objeví laskavý člověk, který je ochoten odložit své obavy a starosti stranou a projevit zájem, obdarovat úsměvem, říct povzbudivé slovo, naslouchat uprostřed všeobecné lhostejnosti. Jestliže se o to snažíme v každodenním životě, jsme schopni utvářet zdravý společný život, ve kterém lze překonávat nepochopení a předcházet sporům. Prokazování laskavostí není nějaká bezvýznamná drobnost ani nějaký povrchní projev šosáctví. Jelikož laskavost předpokládá uznání a úctu k druhým, pak – stává-li se kulturou ve společnosti – proměňuje do hloubky životní styl, společenské vztahy i způsob, jakým se vede diskuse o idejích a jak se vzájemně konfrontují. Laskavost usnadňuje hledání konsenzu a otevírá nové cesty tam, kde zatrpklost boří všechny mosty.“

06.04.2021

(SPOILER) - - - Čteno z povinnosti do školy a už nikdy víc, prosím. - - -
Jelikož je Fratelli tutti také sociální encyklika jako je Laudato Si a četla jsem je hned za sebou, tak je budu hodně porovnávat.

Hned na začátek musím podotknout, že jazyk encykliky Fratelli tutti je oproti Laudato Si velmi květnatější a barevnější. Jsou zde mnohem více využity například metafory. „Je velmi ušlechtilé vkládat naději do skryté síly semene dobra, které rozséváme, a tak začít procesy, jejichž plody budou sklízet jiní.“ Ale i přesto se mi text mnohem snadněji četl, ani jsem nemusela k některým odstavcům vracet (jako u Laudato Si).

Líbilo se mi, že papež se pokouší své myšlenky a víru podávat „univerzální“ formou, snaží se svou křesťanskou víru nevnucovat, jak sám píše. A poměrně se mu to i povedlo. Vyhovovalo mi, že se zde tolik neodkazuje na náboženské příběhy jako v Laudato Si. Jelikož encyklika vyšla teprve minulý rok, tak reaguje i na to, jak by se lidé měli zachovat během pandemie covid-19. Je velmi aktuální a díky tomu člověk snáze udrží pozornost. Člověk přesně chápe, co má v tu chvíli autor na mysli.

Viděla jsem názory, že Laudato Si byla místy až depresivní, jak dokázala popsat realitu, s tím nemůžu nesouhlasit (především teda v první kapitole). Ale krutý realistický popis životního prostředí na mě neměl takový vliv jako slova o moderním způsobu otroctví, nerovnoprávnosti lidí na základě jejich postavení apod., čemuž se přesně věnuje první kapitola.

Druhá kapitola pojednává o příběhu, kde je člověk přepaden lupiči, následně leží zraněný u cesty a kolemjdoucí ho ignorují a přehlížejí. Až Samaritán se rozhodl mu pomoci. Všichni bychom si měli zachovat jako Samaritán, aby naše společnost byla zdravá.
Já si při čtení této části uvědomila, že z části jsem také součást této „nezdravé společnosti“. Ohledně toho komu bych pomohla, bych byla velmi selektivní. Pokud bych například viděla, že daný člověk má v ruce láhev od alkoholu, tak bych se k němu ani nepřiblížila. Nejen že bych měla strach, co může udělat, ale i že si za to může sám. Na druhou stranu, pokud by to byla ale například těhotná žena, očividně zraněný nebo postarší člověk či dítě, tak bych neváhala a hned nabídla pomoc. Což by vlastně ve „zdravé společnosti“ být nemělo. Všichni by měli pomáhat všem. (To zní jako z pohádky.)

„Proč to dělám? Co je mým skutečným cílem? Jakou stopu jsem zanechal v životě společnosti?“ Nejsem si jistá, zda autora chápu správně, ale část, kde se zaobírá těmito otázkami, jsem pochopila tak, že si je máme pokládat všichni. Proč? Proč bych měla sama sebe ptát na takové otázky, při všem co dělám? Já nechci. Já nechci žít ve stresu a myslet na to, čeho všeho musím dosáhnout. Chci být jeden z milionu, který se může starat jen o blaho svoje a svých blízkých. Nikoli blaha všech na planetě.

Co bych řekla závěrem… Celé toto dílo mi přišlo, jako pohled přes velmi tlusté růžové brýle. Bylo by krásné, kdyby si všichni byli rovni, neodsuzovali rozdíly jako něco špatného, řešili problémy v klidu, rozhodně ne násilím a aby se svět zbavil hladu a chudoby. Ale osobně mi to přijde jednoduše nemožné. Lidé v dnešní společnosti jsou příliš zaslepeni materialistickým bohatstvím a samy sebou – včetně mě. A dám ruku do ohně, že takových lidí je mnohem víc než těch, kteří by si přáli svět takový, jaký jej popisuje papež František.

31.03.2021

Ano, text stojící za přečtení a za zamyšlení... člověk by si vlastně řekl, co je na tom ke psaní, všechno je to tak jasné... a není a nefunguje to tak. Pro mne osobně nejpřínosnější pasáže o politice a dialogu. Je dobře mít titul v knihovně a sem tam se k němu vrátit.

02.02.2021

Sociální encyklika Fratelli tutti se dotýká řady témat a je zde pro každého, kdo chce znát stanovisko současného papeže (se vší závažností z toho vyplývající) k tématům jako jsou migrace, trest smrti, válka, kapitalismus nebo dialog.

Nejsem samozřejmě schopen podat vyčerpávající a objektivní shrnutí encykliky, o které si myslím, že je z Františkem podepsaných nejvíc blízká tomu, kým náš papež je. Pokud již několik let dobře sleduji jeho texty, ve Frattelli tutti jsou všechny hlavní tóny jeho pontifikátu.

Když zde například píše o migraci, zmiňuje negativní jevy, které ji provázejí (zneužívání situace pašeráky, devastace zemí odlivem mladých, nereálná očekávání a následná frustrace některých migrantů), ale ve výsledku je zcela zásadně proti uzavření se cílových zemí. Lidská důstojnost podle papeže opravňuje k cestě každého, komu prostředí, ve kterém žije, neumožňuje důstojný život. Ano, pomáhat v těchto zemích je zásadní a je to povinností bohatých zemí. Pokud ty ve spolupráci s místními vládami nezajistí možnost důstojného života v zemích poškozených válkou, přírodními katastrofami nebo důsledky globální změny klimatu, nemohou očekávat, že lidé bez vyhlídek zůstanou, kde jsou.


A teď přijde něco, co se mi zdá v této encyklice opakovaným motivem. Po probrání náročného tématu následuje prosba, aby čtenář šel za své první obavy z cizího, protože „je tu nějaká potíž, jestliže pochybnosti a strach podmiňují náš způsob myšlení a jednání do té míry, že nás činí netolerantními, uzavřenými, ba dokonce snad i – aniž si to uvědomuje – rasisty.“

Proč zmiňuji to, že papež čtenáře prosí? Pro mě osobně se tato encyklika stala tím, jak nazval jeden z oddílů – naléhavou prosbou cizince (84. - 86.).

Vím, je zvláštní to takto napsat, jsem katolík. Ale přece se přiznám, je to právě tak. V mnohých tématech jsem se jako konvertita těžce propracovával k pochopení učení Církve. Spravedlivá válka? Ještě teď slyším, jak se tomuto slovnímu spojení směje můj nevěřící kamarád a já obhajuji, že je to možné. A ve Fratelli tutti se píše: „Každá válka zanechává náš svět horším, než byl před tím. Válka je selháním politiky a lidství, ostudnou kapitulací, palčivou porážkou od sil zla. Přestaňme s teoretickými debatami, ale dotkněme se zraněného těla obětí. Pohleďme na civilisty, jejichž zabití je považováno za „vedlejší škodu“."

Ne, svatý otec tady nemění věrouku. Ale neobrací se na teoretiky spravedlivé války, aby ještě lépe a detailně propracovali toto učení, a na mocné světa, aby se tím řídili. „Přestaňme s teoretickými debatami, ale dotkněme se zraněného těla obětí.“ To je zcela proti tomu, jak se k tématu vztahuji já. A mám nejednou pocit, že mě o změnu pohledu prosí někdo, jehož pohled na svět nechápu a neznám. Cizinec. Naléhavě vyzývá k zahození vyváženosti, která podle něj často maskuje pravé motivy a touhu si preventivní úder, válku, obhájit. Ale naopak (241.), když píše o legitimitě boje proti tomu, kdo na člověku působí bezpráví, učí, že ti, kdo trpí nespravedlností, „musejí usilovně bránit práva svá i své rodiny, protože si musejí zachovat důstojnost, kterou dostali od milujícího Boha.“

A já nechci oponovat a dohledávat si, jak přesně situaci boje proti tyranovi posuzuje třeba sv. Tomáš Akvinský v Summě. Chci jen ukázat, že Františkovi nejde o vyváženost. Píše za utiskované, za civilisty v zemích, které jdou proti zájmům silných států, za ty, co pro svou rodinu hledají vysvobození v jiné zemi, a právě jejich bída pro něj převáží téměř vše. Jako se každému z nás může stát, že ve sporu jsou pro nás silnější argumenty, které nám můžou pomoci a omluvit naše jednání, chce se František ztotožnit s těmi nejposlednějšími a jejich argumenty zesílit.

„Je nepřijatelné, když jediné hlasy, které je slyšet ve veřejné diskuzi, jsou hlasy mocných a odborníků.“ (275.)



A tak je to se vším. Když vyzývá (173.) k posílení globální autority (což mě děsí), nedělá to proto, že si přeje tyranii toho, co je v naší zemi posměšně nazýváno pravdoláskou, ale proto, že slabé země nemají ve volné soutěži naději dostat se z bídy, která často vyhovuje silným.



●●●



Po letech, kdy jsem četl encykliky, které mě hladily po srsti, čtu text, který mi často nesedí. Ne, nemám z toho radost. Nejsem šťastný z toho, že mě to ruší, že mám obavy, že naplnění některých papežových představ by mohlo ohrozit mou kulturu a nakonec i mě. Tahle radost z rušení a nejistoty je pro mě navždy spojena s těmi, kteří chtějí zakrýt touhu po rychlých změnách podle svých představ. Ale jsem katolík a Svatý otec mi napsal dopis. A prosí mě, abych u oblastí, kde ve mně všechny mé zkušenosti a názory stavějí zeď, ještě jednou zvážil, zda je opravdu nutná. A je mojí povinností to udělat. I proto, že jako chci, aby byly čteny dokumenty jako Veritatis splendor nebo Humanae vitae, stejným způsobem musím číst i já tuto encykliku.



„Učiň, ať jsou naše srce otevřená
Pro všechny lidi a národy na zemi,
Abychom poznávali dobrotu a krásu,
Kterou jsi zasel do každého z nás,
A tak nás pojily užší vztahy
Založené na jedné naději a společných cílech.

Amen.“