Gaudete et exsultate (Radujte se a jásejte)

29.04.2019

„Rád spatřuji svatost v trpělivém Božím lidu: v ženách, které s tolikerou láskou vychovávají svoje děti, v mužích, kteří pracují, aby domů přinesli chléb, v nemocných, starých řeholnicích, které se stále usmívají. V tomto vytrvalém každodenním ubírání se vpřed spatřuji svatost bojující církve. Častokrát jde o svatost ‚odvedle‘, tedy o ty, kteří žijí blízko nás, jsou odleskem Boží přítomnosti anebo – jinými slovy - ‚střední třídou svatosti‘“
„‚Každého jeho vlastní cestou‘, říká koncil. Není tedy třeba klesat na mysli při pohledu na vzory svatosti, které se jeví nedostižné. Existují svědectví, která jsou užitečná, povzbuzují nás a motivují, ale nikoli proto, abychom je kopírovali, což by nás dokonce mohlo vzdalovat od té jediné a specifické cesty, kterou Pán vyhradil nám. Záleží na tom, aby každý věřící rozpoznal svoji vlastní cestu a dal vzejít tomu nejlepšímu ze sebe, co do něho zcela osobně vložil Bůh, a nevyčerpával se ve snaze napodobovat něco, co není zamýšleno pro něho.“

Tato exhortace má dobře zvolený název – její čtení skutečně je radostné. Je radost vědět, že na prvním místě katolické hierarchie je člověk tak tolerantní a mírný, tolik zaměřený na cestu Lásky, na bourání zdí a tvorbu pokoje.
Když je řeč o svatých, automaticky se mi vybaví postavy z náboženského dějepisu, osoby ctihodné, ale trochu neživotné, světelné roky vzdálené od naší reality. Papež František nabízí jiný pohled. Předestírá před nás myšlenku, že každý z nás může mít na svatosti podíl, že každý svým vlastním příběhem může přispět ke společnému výsledku. To vyvolává (alespoň tedy u mne) pocit docela značné nepatřičnosti, jistě nejsem sám, kdo má pocit, že příliš snadné přitakání by bylo projevem pýchy (jakože já a svatý? Na to toho o sobě vím až příliš :-). Ale Svatý otec je přesvědčivý a kdo jsem já, abych odporoval náměstkovi Krista, že? A tak nezbývá, než zatnout zuby a – kousek po kousku, den po dni, nedokonale, lidsky – pokoušet se vlastním životem alespoň trochu připodobnit svatému ideálu.

„Jsme křehcí, ale poklad, který neseme, činí velikými nás, a může učinit lepšími a šťastnějšími ty, kteří jej přijímají. Odhodlání a apoštolská odvaha jsou pro misijní poslání rozhodující.“

„Bůh je vždycky novost, která nás stále pobízí k cestě a změně místa, abychom se dostali za to, co známe, na periferie a do hraničních oblastí. Přivádí nás tam, kde je lidství nejvíce raněno a kde lidské bytosti navzdory zdánlivé povrchnosti a konformismu, nadále hledají odpověď na otázku po smyslu života. Bůh nemá strach! Nemá strach! Vždycky překračuje naše schémata a nebojí se periferií. On sám se stal periferií. Osmělíme-li se proto jít na periferie, nalezneme tam Boha. Už tam bude. Ježíš nás předchází v srdci onoho bratra, v jeho raněném těle, v jeho ztrápeném životě, v jeho potemnělé duši. On už tam je.“

„Je nezbytné bojovat a mít se na pozoru před našimi agresivními a egocentrickými náklonnostmi, aby nezapustily kořeny: ‚Ani když se rozhněváte, nenechte se strhnout ke hříchu‘. I v okolnostech, které nás deptají, můžeme vždycky hodit kotvu úpěnlivé prosby, která nás přivede k opětovnému spočinutí v Božích rukou a přiblíží ke zdroji pokoje: ‚O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky‘“