Gazdina roba
Gabriela Preissová
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7802/bmid_gazdina-roba-gkK-7802.jpeg
4
166
166
Drama – první divadelní hra, kterou napsala autorka v sedmadvaceti letech. Příběh „krajčířky“ Evy a její nešťastné lásky patří k stále živému odkazu českého realistického dramatu.
Přidat komentář
V červnu jsem zhlédl velice zdařilou inscenaci Gazdiny roby v libereckém Šaldově divadle (už před lety jsem tamtéž viděl srovnatelně skvělé uvedení Foersterovy opery Eva), což mě podnítilo k tomu, abych se po letech vrátil k této klasice českého realistického divadla i čtenářsky.
Pro naši literaturu devatenáctého století mám slabost a stejně tak i pro užití nářečí (nejen) v literárních textech. V tomto ohledu tedy Preissové drama cením vysoko, přičemž nejživější a nejzajímavější (byť jistě ne úplně snadno přístupné každému čtenáři/posluchači) jsou dnes právě pasáže psané nářečím a úryvky písní. Promluvy ve spisovném jazyce – a myslím tím zejména party Doktora z Hrozenkova a Notáriusky – jsou silně zatíženy dobovou stylistikou a působí nepřirozeně. Zajímavé je, že řeč „pravotára“ Huspeky, ač nedialektální, už taková není. Lze se samozřejmě dohadovat, zda to z autorčiny strany nebyl nějaký ironizační prostředek, ale z kontextu hry (Eva se na adresu Doktora a Notáriusky vyjadřuje obdivně, touží po stejné odvaze ke štěstí) ani ze životního pozadí autorčina (taky pocházela z Čech, z bohatší vrstvy a byla tudíž na Slovácku i jinde na venkově podobně cizorodým prvkem) mi nevyplývá, že by to tak mělo být. Ať už je to jakkoli, týká se to jen malé výseče hry a celkový dojem to nijak neruší.
Pokud jde o dějovou linku dramatu, dovedu si představit výtky, že poskakuje až příliš, leccos zachytí zkratkovitě, nelogicky a tragickým činem ryzího zoufalství vrcholí poněkud nenadále, nepřirozeně. Osobně mi to však divácky ani čtenářsky, jak jsem se teď přesvědčil, nevadí. Vnímám to jako nutné zhutnění a v rámci možností (inscenačních, autorčina nadání a dosavadní tvorby, dobového literárního kontextu) jej Preissová vlastně dovedla provést mistrně. Krátce – škoda, že se Gazdina roba inscenuje tak málo, myslím, že si nenechám ujít ani příští příležitost vidět ji zas na divadle a třeba se i opět vrátit k textu.
Jediným minusem přítomného vydání (Artur, 2006) jsou jednak překlepy, a to v textu samotném i ve scénických poznámkách (najdeme ovšem i interpunkční chybu v krátkém závěrečném redakčním textu o hře), a jednak nepřítomnost ediční poznámky. Nevíme tedy, odkud editor (kdo to vlastně byl? v tiráži figuruje jen odpovědný redaktor) text dramatu převzal a zda jej nějak jazykově upravoval. Domnívám se, že k žádným modernizacím naštěstí patrně nedošlo, ale i tak to v každé takové edici musí být uvedeno.
Příběh se mi líbil, i když na divadle bych si ho určitě užila víc. Nářečí mi problém nedělalo.
No, s tímhle už se dá pracovat lépe, než s Pastorkyňou. Rozumějte, furt to bolelo číst, ale je to přeci jenom lepší. Tedy předem, dramaticky, co do řemeslné práce je patrně lepší Pastorkyňa. V ní se mi jeví dialogy přirozenější a postavy hmotnější, ale jinak se mi Gazdina roba zdá plnější.
Příběhy mají, myslím, zhruba stejnou výpovědní hodnotu. Společnost je rigidně a neférově uspořádaná (nemohu si pomoci, z obou her, ale například i z Maryši, tryská jistá kritika patriarchátu, naplno odhalují, že samotné základní struktury dobové společnosti (i té současné) jsou uspořádány in favorem patrum a ostře to kritizují), její mechanismy potlačují individualitu ve prospěch řádu. Ztráta starého řádu rovná se pak chaosu toť reprezentováno zde Samkem.
Ale pro právníka je Roba prostě zajímavější. Jistě, právní konotace jsou i v Pastorkyni, ale jsou naprosto upozaděné. Pravda, i zde právo stále postrádá autonomii přiznanou mu 20. stoletím, je zmítáno náboženstvím a mravy, ale přeci jenom je to právo, třebaže mrzačené. Právo se nám zde ostatně dostává na scénu doslova, ztělesněno advokátem, který, myslím, mlže hrát archetypální roli pro společenskou představu tohoto stavu (vedle jiných, následky zanechal jistě i Čapkův Kolenatý a další).
"Vidíte, již to se vám zdá za celý den mého promeškání, obtížnou cestu a noc, kterou ještě mi je nastaviti - mnoho, neníli pravda? Ó příteli, co byste asi říkal výlohám celého procesu?"
Tím však jakoby reprezentoval právo jako celek, nejen sebe samého právo je mimo dosah chudého člověka, neměl by šanci jej ufinancovat (budiž toto pamatováno zákonodárcem u stanovení hranice bagatelních kauz). Právo ve hře splývá s náboženstvím a jeho rezidui v morálce. Myslím, že je to celkem strašný pohled.
Příběh mě zase nějak zvlášť neohromil, na drama asi kdovíjak pamatovat nebudu. Ale jistě je to zajímavý pohled, to jistě, pro mě osobně zajímavější, nežli pohled na Pastorkyňu.
5 bodů z 10
Kniha je napsána dosti složitým jazykem se spoustou archaismů. Příběh se mi tedy nečetl vůbec jednoduše a dosti mi to znepříjemňovalo požitek ze čtení. Ocenil jsem ale, že na konci knížky byl slovníček nářečních výrazů, a tudíž jsem si nemusel dané výrazy hledat někde na internetu. Kniha skončila sebevraždou Evy, což se mi zdálo značně nefér, protože Mánek je ten, který Evu zradil, a tak jsem si myslel, že bude nějakou „vyšší mocí“ potrestán on. Od stejné autorky jsem také přečetl knihu Její pastorkyňa.
V tomto nářečí jsem vyrůstala, takže problém při čtení jsem nijak neměla. Dodnes používám některá slova, která mám ještě v paměti od své babičky, když jsem u ní jako malá žila. Jen ty kroje jsme nenosily, za to dlouhé šaty a zástěru přes ní ano. Gazdinu jsem i poslouchala jako rozhlasovou hru a i viděla film. Prostě mi to připomíná dobu před 50 lety a trochu té domovské venkovské duše.
V tomto nářečí jsem vyrůstala, takže problém při čtení jsem nijak neměla. Dodnes používám některá slova, která mám ještě v paměti od své babičky, když jsem u ní jako malá žila. Jen ty kroje jsme nenosily, za to dlouhé šaty a zástěru přes ní ano. Gazdinu jsem i poslouchala jako rozhlasovou hru a i viděla film. Prostě mi to připomíná dobu před 50 lety a trochu té domovské venkovské duše.
Nářečí to pro mě dělalo chvílemi dosti složitým na čtení, ale po čase si člověk zvykne a většinu slov si domyslí. Každopádně je to zajímavý vhled do života v tehdejší době, že by mě to ale nějak zvlášť nadchlo, to se říct nedá.
Dílo bezpochyby má svou hodnotu, hlavně z historického pohledu, ovšem není to asi dělané vyloženě pro mě a já se tím tak spíše protrápil. Ovšem vzhledem k tomu, že život na slováckém venkově není častým tématem, jsem rád, že jsem knihu přečetl.
Kdybych neviděla hru v režii Petra Kracika v Českém Těšíně, nemohla bych tvrdit, že jsem z ní unesená. Takhle to ale můžu odpřisáhnout. Víc jak sto let staré drama, v nářečí, krojích a přesto mi tlouklo srdce. I když se Eva místo do Dunaje vrhla do řeky Olzy. Hráno na Festivalu nad řekou. Bravo!
Skvělé drama. Mně osobně se líbilo víc než Maryša.
Má to spád, každé jednání přináší nějaký velký zvrat a chvíli mě to nenechalo klidnou.
Taktéž oceňuji nářečí a hlavně slovníček na konci knihy, díky němuž si i čtenář, který zrovna neovládá dané nářečí, může knihu užít a rozumět všemu, co je řečeno.
Doporučuji!
(SPOILER) Námět nešťastného manželství, uzavřeného nejčastěji z tlaku okolí, je v české realistické literatuře dominantní už od Karoliny Světlé a dále se vyskytuje u K. V. Raise, bratří Mrštíků, Karla Klostermanna a mnoha dalších současníků Preissové. Zřejmě se jednalo o častý neduh na české vesnici, který končíval vraždou, sebevraždou anebo rezignací a smířením. S takovým námětem již není to nejhlavnější předložit realistický obraz vsi propracovaný do nejmenších detailů, jak je tomu např. v Mrštíkových Maryše, důležitou se stává psychologie postav, analýza jejich pohnutek vedoucích ke katastrofě (tato analýza je ovšem také provedena v Maryše.). V Gazdině robě autorka zvládá všechny postupy realismu a velmi přesně popisuje bezvýchodnou situaci hlavní hrdinky Evy, která se na samém konci příběhu cítí sama a podvedená, ale chybí mi tu dostatečné vyjádření Eviny motivace, konkrétně motivace spáchat sebevraždu. Na jejím místě je to jediná možnost revolty , a revolta se u tohoto typu postav, které jsou v područí své komunity a jejích předpojatých a devastujících zvyků, dá očekávat, přesto mám dojem, že Evin čin přišel příliš náhle a byl podán jako něco nevyhnutelného, co nepotřebuje zdůvodnění.
Preissová se při psaní inspirovala skutečným případem ze Slovácka. Tomu odpovídá i nářečí, na které nejsem zvyklá, a nezvyklé výrazy mi hru trochu znepřístupňují. Na druhou stranu zde autorka zobrazuje běžný život na české vesnici. Chudá, zpočátku hrdá Eva, společností vmanipulovaná do sňatku s nemilovaným mužem, bojuje proti náboženským a společenským předsudkům a nátlakům o svoje štěstí a skutečnou lásku. Potýká se s nespolehlivostí a pohodlností svého milence a dopouští se sama morálního, nerozvážného selhání. Když jsem kdysi dávno viděla divadelní hru v TV (už si nevybavuji v jakém zpracování ani na herce), téma mi mnohem víc zasáhlo než dnes. Nevím, jestli je to změnou mého vkusu nebo bylo tak skvělé ono představení, ale už mi to tolik nevtáhlo. Ne že bych neuronila ani slzu, nad slabošským pokrytcem Mánkem se mi pěnila krev, ale tentokrát už bych hodnotila spíš jen průměrně.
Pohnutý příběh chudé vesnické dívky a její velké lásky, která jí nakonec dovede k tragickému konci. Drama na téma křesťanské morálky, lásky, předsudků, odpovědnosti, zrady a zklamání.
Poslouchala jsem jako velmi povedenou dramatizaci na radiu VLTAVA.
Drama o 3 dějství ... bohužel mi moc nepřirostlo k srdci (možná i tim nařečím) ...
Pamatuji si, jak jsme před dvěma lety probírali český realismus a já se zaujetím poslouchala vyprávění o Gabrielle Preissové, Karolíně Světlé a dalších skvělých ženách té doby, které se dokázaly prosadit. A Gazdinu robu jsem si chtěla přečíst už dávno. Je to smutný příběh, smutná hra. Snad nikdo tu nemůže být úplně šťastný. Eva a Mánek se milují, ale oba si vezmou někoho jiného a jsou nešťastní. Ale zatímco Eva svou lásku pokládá na první místo a uteče od manžela, Mánek se potíží (hlavně finančních) spojených s rozvodem zalekne... inu, dopadne to tak, jak to dopadne. Bylo mi líto všech čtyř zúčastněných, pravda, protože každý něco ztratil a nikdo nenašel lásku, kterou by si zasloužil.
Gazdinu robu jsem si chtěla přečíst už od doby studií na gymnáziu, ale nakonec jsem se se k tomu dostala až dnes v audio podobě pro Český rozhlas v podání Valerie Zawadské.
Nebylo to úplně špatné. Zápletka zajímavá - téma nešťastné a nenaplněné lásky je tu zpracované skvěle, celková atmosféra knihy je melancholická a neutěšená, jak se tak k tomuto tématu hodí. A paní Zawadská odvedla skvělý kus práce.
Ale přesto nakonec hodnotím jen průměrně. Čekala jsem, že se mne toto dílo více dotkne, více mne zasáhne, ale nestalo se tak. Bylo to dojímavé a smutné, ale četla jsem už řadu knih, které byly mému srdci bližší a vyvolaly ve mně více emocí, nebo ve mně zanechaly silnější dojem.
Jsem ráda, že jsem se s tímto dílem mohla konečně seznámit, ale mezi klasickou literaturou mám holt jiné oblíbence. :-)
Gazdina roba mi velmi připomínala Její pastorkyni, což bylo hlavně stejnou autorkou a námětem. Jinak se mi kniha velmi líbila jen možná o kousek méně než již zmiňovaná Její pastorkyně. Byla čtivá a nářečí, tak charakteristické pro Gabrielu Preissovou, bylo též velmi hezké a zpříjemňovalo mi četbu. Divadelní hry jsem si v poslední době dost oblíbila, jelikož jsou často plné mouder a přesto krátké a rychle přečtené. Ještě před četbou knihy jsem viděla Gazdinu robu natočenou jako divadelní inscenaci, která se mi opravdu líbila, i když šlo o moderně upravenou verzi, které často nesplňují mé požadavky a moc se mi nelíbí. Jak již jsem psala, tak použitý jazyk mi vyhovoval, ale přiznávám, že občas jsem některým slovním tvarům nerozuměla, jejich význam jsem si často buď domyslela, nebo nebyl tak důležitý, proto jsem jej neřešila. Obálka knihy je nenápadná a neurazí, písmo a použitý font je příjemný a dobře se čte. Gabrielu Preissovou mám v poslední době velmi ráda a těší mne, že jsem si mohla přečíst obě její nejznámější díla. Pro mě byla kniha hezkou ukázkou toho, jak to může dopadnout, když člověk věří nesprávným lidem a daruje jim sebe sama i přes varování druhých. Určitě doporučuji dalším čtenářům k přečtení a zamyšlení.
Štítky knihy
nevěra sebevražda zfilmováno česká literatura divadelní hry domluvené manželství český venkov rozhlasové hry zakázaná láska klasická literaturaAutorovy další knížky
| 1930 |  Její pastorkyňa (román) |
| 2006 | Gazdina roba |
| 1998 | Námluvy |
| 1966 |  Její pastorkyňa / Gazdina roba |
| 1926 | Její pastorkyňa (drama) |
ale tohle já můžu ! realismus byl vždy jeden z mých literárních favoritů. dnes čteno ušima při vánočním pečení.
Hned ze startu poznáváme aktéry příběhu impulzivní Evu, která se pod tlakem okolí vrhá do manželství ani ne tak z rozumu, jako ze vzdoru...a okrajově i jejího milého Mánka. Již předem Eva varována, hormony a láska však i nadále zaslepují zrak, střízlivé myšlení jde stranou. A ani manželství, ani malá dcerka na tom nic nemění..
Eva se bouří, porušuje společenské konvence a stále věří, že i Mánek to má tak - Eva nadevše. Ale kupodivu, Mánek to tak nemá.. Mánek dělá jen to, co vyhovuje jemu. Eva se trápí, sžírá, prosí o odpuštění a kdoví, zda nakonec nalézá svůj klid ve věčnosti.
Blo by z lidského hlediska zajímavé vědět, jak by vše dopadlo, kdyby Ev a Mánkovi nebylo bráněno ve vztahu, zda by stejně vše nedopadlo blbě...
Za mě - doporučuji i jako poslech (Český rozhlas)