Plechový bubínek

19.09.2021

Příběh kluka, který se rozhodne ve svých třech letech, že už nevyroste. Příběh kluka, který svým křikem tříští sklo. Příběh kluka, který i na vzdory režimu brojí svým bubínkem proti systému. Příběh ve kterém se na pozadí odehrávají důležité historické milníky a vás to rozhodně nenechá chladnými.

Günter Grass nás provádí obdobím před druhou světovou válkou až do poválečných let. Vykresluje nám různorodý osud malého a mladého hrbatého Oskara Matzerata, jeho autobiografii. Využívá při tom velice košatou slovní zásobu a formu, musíte si tedy na styl chvíli zvykat, ale určitě zde při čtení není překážkou. Někdy je možné, že se v textu ztratíte, ale Grass co nevidět opět připomene, kde se nacházíte - malými vsuvkami, opakováním příběhů jež se v průběhu vyprávění udály.

Při jeho vyprávění máte pocit, že spolu s Oskarem procházíte ulicemi Gdaňsku, bráníte Polskou poštu, cestujete spolu s divadlem po Francii, sedíte na betonovém bunkru či spolu s ním naprosto nazí a bezbranní stojíte modelem. Tak dokonale popsané jsou situace, až si představíte, že jste samotnou součástí knihy. Pravdou ale zůstává, že hlavní hrdina je často velice nesnesitelný. Činy, které páchá vám vlezou pod kůži a příčí se. Nicméně věřím, že to je celý záměr knihy reflektující tehdejší Polsko a politickou situaci. Ještě nějakou dobu bude ve mě Oskarovo vyprávění doznívat. A asi mi nezbývá nic jiného, než to celé zakončit slovy:

"Avšak když si samou láskou ukousali ředkvičky a víra v Plynaře byla prohlášena za státní náboženství, zbýval po víře a lásce, kterou jsme vzali napřed, už jen ten třetí ležák z dopisu Korintským: naděje. A tak, chroupajíce ředkvičky, ořechy a mandle, kojili se nadějí, že už brzy bude konec, aby mohli nanovo začít anebo pokračovat, doufajíce, že po závěrečném hudebním finále anebo ještě během finále už brzy bude konec konci. A pořád ještě nevěděli, čeho konec. Jenom doufali, že brzy konec, už zítra konec, dnes doufejme ještě ne konec..." A jestli vás zajímá konec, tak čtěte.

17.09.2021

Tak toto byl opravdu zajímavý počin zpracovaný na období před, během a po 2.světové válce z pohledu trpaslíka, který je hlavním aktérem a vypravěčem příběhu často až absurdního a poněkud tragikomicky zlehčujícího události velmi vážné a kruté doby, což byl nepochybně autorův záměr, kterého se zhostil přímo bravurně. Dílo je sarkastickou kritikou nejenom nesmyslnosti a hrůznosti válek, ale také pokřivenosti lidských povah a člověka jako takového.
V podání Ladislava Mrkvičky na radiu Vltava to byl skvostný zážitek.

31.08.2021

Náročná kniha, ktorá ale vytrvalého a pozorného čitateľa odmení.
Trvalo mi pomerne dlho, kým som si na štýl akým je písaná zvykol, pár krát som sa trochu stratil, pričom veľkou pomocou mi bol dávnejšie videný film.
Neviem prečo, ale mňa viac bavila prvá polovica knihy. Druhá sa mi zdala menej záživná. Každopádne ma prekvapilo, ako sa dej a hlavná postava vyvinuli. Nie je to asi literatúra pre každého, ale väčšina, ktorá jej dá šancu, bude určite spokojná.

Už jsem zase mimo, ach jo. Můj mozek (nebo co to mám v lebce, někdy si vážně nejsem jistá) si velmi často neví rady s tímto druhem fantaskních úchylností. Běžnou realitu v "Plechovém bubínku" nabourává cosi/kdosi jako by uprchlý z Říše divů, tedy Oskar a jeho fungování, a do toho navíc tepe syrové sexuální pnutí, zde téměř na hraně pedofilie. A když nenajdu cestu k hlavní (ani jiné) postavě, případně mě přímo irituje, tak ze mě slova nadšení nevypadnou, ačkoliv riskuji označení za trubku s vnímavostí šutru. Chvílemi jsem tedy chápala, co se autor asi snaží vyvolat za myšlenky či emoce, jindy jsem beznadějně bloudila v mlhách absurdity. Tloukla se ve mně určitá fascinace se znechucením. Nemůžu tvrdit, že by mě četba nebavila, že by mi nic nového nedala, že by nebyla zajímavá a nápaditě, zručně napsaná… Akorát nejsem správný materiál pro tohle dílo, provokující, dráždivé, způsobující nepříjemné tlaky v mysli. Nebudu hodnotit, jelikož netuším jak (odhadem něco mezi dvěma a pěti hvězdami).

06.04.2021

Skvělý autor, který své dílo dotáhl do vítězného konce. Knihu doporučuji každému zájemci o Německo a německou literaturu.

21.03.2021

Velice zvláštní knížka, na kterou asi jen tak nezapomenu. Nemůžu říct, že by mě "Plechový bubínek" nějak hodně bavil, byly chvíle, kdy jsem se nudil a přeskakoval dlouhá souvětí, nebo kdy mě sice četba bavila, ale já nebyl schopen rozeznat, co se děje, protože jsem se v knize ztratil. I tak ale hodnotím pěti hvězdičkami, protože kniha má svoje kouzlo, které ale vyplyne na povrch až v průběhu čtení. Moc se mi líbí nezapomenutelné knížky, které se vymezují od ostatních. Styl písma je velice chaotický, popisný, sarkastický a skoro až groteskní, ale originální. Hlavní postava - a všechno, co se kolem ní točí - je opravdu bizarní. Neměl jsem Oskara rád, vlastně mi byl protivný, ale věřím, že to byl autorův záměr, protože postava Oskara skvěle podtrhuje atmosféru 1. poloviny 20. století. U toho bych se taky zastavil: tato kniha sice není válečná, ale i tak mě velice zarazilo (v tom příjemném smyslu), jakým způsobem Gunter Grass (jak se píše "umlaut"?) válečnou historii popsal. Ještě jsem nezažil, že by si z ní někdo skoro utahoval. Co dalšího tak o knize říct? Věřím, že není pro každého, sám si nejsem jistý, jestli bych ji někomu doporučil, protože nemůžu zapomenout na chvíle, kdy jsem se s knížkou vyloženě trápil. I tak ale věřím, že pokud je někdo unaven moderní beletrií, která je psaná na "jedno brdo", pak bude "Plechový bubínek" příjemnou změnou.

29.12.2020

Na Grassův styl psaní si musíte zvyknout. Je to obtížné, jako je obtížné i celé téma knihy. Grass není rozhodně jediný, kdo se takhle vypořádává se svou minulostí, myslím tím to, že si na pomoc přivolává nějakou nadreálnou sílu (zde bubínek), a že nechává promluvit postavu fyzicky postiženou. Má potřebu všechno nějak odlehčit a učinit stravitelnějším to, co bylo ve skutečnosti jen těžko stravitelné. Položte si otázku: zažili jste něco tak těžkého, že je třeba to vyvrhnout ze svého nitra a už se k tomu nevracet? I když se to stalo v nejkrásnějším období vašeho života? Těžké otázky a těžké odpovědi. Tak jen doporučení: jestliže jste zdolali Plechový bubínek, určitě si přečtěte Grassovu autobiografii Při loupání cibule, kde se o něm dozvíte víc a nejen o něm, i o lidech, které znal a s kterými žil. Protože vždycky musíme žít v době, do které jsme se narodili. Nejdříve bezbranní a naivní, poté už záleží na nás, co se svým životem učiníme.

14.10.2020

Kniha se mi líbila jak po formální tak obsahové stránce. Na stylu psaní mě nejvíce zaujalo střídání ich- a er- formy Oskara jako vypravěče, který je velice nespolehlivý. To mi přišlo zpočátku velmi otravné, pak jsem si ale uvědomil, že v opravdovém světě to tak právě často je. Člověk zná někdy pravdu jen z části, a přesto si musí o světě obrázek co nejlépe složit. Navíc je čtenář často pochybuje správnosti činů vypravěče. Obsahově mě oslovil neotřelý a nekonvenční pohled na události před, během a po WWII. V knize s Oskárkem zažíváme nevšední a často velice bizarní i vtipné až hnusné události na pozadí tohoto strašného období lidské historie. Především jsem si z knihy odnesl fakt, že život lidí se, pokud přežijí, nikdy nezastaví a jde dál, ať se na poli dějin odehrává cokoliv. V tomto chaosu pak člověk chybuje, žije ve lži, zažívá lásky, snaží se přežít a někdy i dochází k vlastní sebereflexi. Oskárek vlastně stojí na kraji společnosti a popisuje svět (lidé se před ním neschovávajím, nestydí...), brání se mu (svým bubínkem a pronikavým sklotříštícím křikem) a někdy do něho i zasahuje. Nejvýce šokující a nejlépe napsanou částí je první kniha (ze 3). Nezklame ani konec knihy. Je toho ještě mnoho, co bych mohl o této knize povídat...doporučuji (samozřejmě po přečtení i oscarovou stejnojmennou adaptaci od Volkera Schöflera). Jedna z mých nejoblíbenějších knih.

26.04.2020

Abych řekl pravdu, jsem rozpolcen. Na knihu jsem se těšil, protože lidem, na které "dám", se líbila. Měl jsem tedy vysoká očekávání. Jenže jsem s tím bojoval víc, než jsem čekal. Kniha má vytříbenou formu. Vtipná přirovnání, hra se slovy atd. I samotný nápad je skvělý. Věčně malý chlapec (muž), který jinou perspektivou nahlédne do světa. Někdy je vypravěčem nespolehlivým, někdy trošku bláznivým (až groteskním), někdy naopak jediný normální. Zároveň jde i o náhled na dějiny, které jsou často velmi násilné, ale Oskar je spíše glosuje, než aby ho to nějak zvlášť rmoutilo. A jsou možná také trošku šílené (a nebo po zkušenostech - hodně šílené). To všechno zní fajn. Jenže ve skutečnosti přicházely kapitoly, které mě velmi bavily, ale také kapitoly, které mě velmi nebavily. Takže jsem někdy spíš plul na textu, než abych jej pořádně vnímal. Prostě jsem takový nerozhodný. Celou dobu jsem nebyl schopen se na to nějak naladit a libovat si v těch slovních hrátkách. Pro mě lepší forma než obsah. A není tato kniha právě založena na formě a ne na obsahu, který je v tom tak různě poschovávaný? Nejspíš ano, ale mně to prostě nějak nesedlo...

19.04.2020

Zpočátku stejný problém jako s Musilem a Mužem bez vlastností: neustálé chrlení mnoha líbivých slov, často opakovaně chrlení téhož, zbytečně. Pak se samozřejmě někde najdou ukrytá moudra a zajímavé obsahové a hlavně jazykové konkstrukce, jen kdyby je ubohý čtenář nemusel dolovat v potu tváře jak v diamantovém či zlatém dole a nemusel utrácet svou energii a oči na přečtení toho všeho balastu kolem (aby byl řádným prospektorem a něco mu náhodou neuniklo).
Později v knize už jen sporadicky lze nalézt pasáž opravdu jazykově líbivou; autor si sice rád hraje a v některých kapitolách je to čistý lartpourlartismus (nebo prostě grafomanská etuda), což tak ve mně jako čtenáři jen vzbudí nevoli (ale aspoň to rozruší nudu a vrátí pozornost zase k dílu).

Autor nebude patřit k mým oblíbeným a zřejmě se (pokud vůbec ustojím tohle věčné bubnování) nedopracuji ani na konec trilogie, ač právě ten si získal cenu Nobelovu.

Po-drobnosti:
Kniha první byla ještě vcelku absurdně veselá, předválečná: dětství Oskara je popisované hodně vtipně, až sarkasticky - mrňavý klučina měl obranu, ba zbraň, kterou neváhal použít (podobně jako v Modlitbě pro Owena Meanyho) - nikoli samotný bubínek, ale svůj tříštivý hlas, ovšem výhradně v souvislosti právě s bubínkem: "křičíval jsem jen tehdy, když mi někdo bral bubínek." A ty následky byly strašlivé, jen jeden příklad za všechny: "rozkřikl jsem vejpůl jednu prázdnou vázu, o níž se tvrdilo, že je originální."
Rasputin a abeceda, to je vskutku veselý, až erotický fejeton, hodný ruských klasiků.

Kniha druhá je už podstatně hůř stravitelná: o válce se sice moc nemluví a do děje příliš ani na místě nezasahuje, jen trošku něco do života mladistvého Oskara proniká, ale jeho zážitky jsou i tak na pováženou. Nepříjemně nechutné to začíná být. Teprve na jejím konci se odsouvají vlakem na západ a ze vší újmy Oskar vyroste z 94 cm na celých 121! A taky pohřbí bubínek. Není to už nijak zvlášť groteskní, spíš jako čtenář propadám nejistotě: autor si ze mě často střílí, takže lze vůbec něco brát vážně...?

Kniha třetí je už poválečná, německá: Oskar se začal vzdělávat a číst (dosáhl díky lidovým univerzitám "velkoryse mezerovitou vzdělanost", však také dle jeho slov "četba oněch let nepadala do mne, ale propadávala skrz"). Příběhy dospělého Oskara už mě vůbec nezaujaly. Ani jeden.

Styl: Dost nepříjemné je, že se jednou Oskar vyjadřuje v první osobě, a o větu či odstavec dál o sobě hovoří s odstupem, ve třetí osobě, ať v dětství nebo v současnosti (zatím jsem nepřišla na to, zda se výběr osoby řídí nějakým mechanizmem, nebo jen libovůlí autorovou a náhodou, výpovědi se svým charakterem nijak zvlášť neliší.). Zejména v jedné větě je to velice rušivé: "Jak už jsem byl mladý a prudký, chtěl Oskar okamžitě předvést ukázku svého nevadnoucího umění."

Suma sumárum: dozvěděla jsem se něco o Gdaňsku - ne, o válce v Gdaňsku - ne, o poválečném Polsku a Německu - ne. Jedině jsem se dozvěděla něco o podivné figurce, ale je to to, co jsem chtěla, od knihy očekávala - ne. Zaujal mě, líbil se mi "věčně tříletý bubeník"? Ne a ne. 55%

Pozn.: úvodní srovnání s Musilovým Mužem bez vlastností není přesné: v Plechovém bubínku je děj, před-po-válečná doba a je dokončený.

14.03.2020

Darované knize na počet stran nekoukej. To mě napadlo, když jsem pár dní po narozeninách otevíral Plechový bubínek. Je to hutná, skoro rustikální kniha. Prosycená barvami, pocity, pachy, a samozřejmě zvuky, zvuky bubnování o plech. Je to tak intenzivní, až místy otravné, asi jako kdybyste několik hodin museli Oskarovy skřeky a mlácení paličkami opravdu poslouchat. Po skvělém úvodu s babičkou Koljaiczekovou a jejími sukněmi jsem se dlouho začítal, zhruba v půlce jsem byl dojmy okouzlen ale velmi brzy skoro zavalen, že jsem bichli stěží dočetl.
Blechtrommel za přečtení (nebo aspoň pokus o to) stojí, vyžaduje ale čtení trpělivé, které tu a tam přinese plody v podobě nevšedního, nezapomenutelného literárního zážitku. Tak třeba kapitoly Víra naděje láska, Pětasedmdesát kilo, Prohlídka betonu - aneb Mystika Barbarství Nuda a V Cibulovém sklípku mnou zacloumaly slušně, musel jsem se k nim ale doslova prokousat. No a posledních pár stran jsem si, znaven po měsíci přerušovaného čtení, trošku trpce říkal, jestli to za tu námahu vlastně stálo. No, dejte Grassovi šanci a uvidíte.
PS: Asi povinná četba, pokud plánujete navštívit Gdaňsk. A před překladem Vladimíra Kafky musím smeknout, nikdy bych nevěřil, že je němčina tak bohatý jazyk, že se dá takhle převést do češtiny.

28.02.2020

Vedle Sofiiny volby a Sto roků samoty je to jedna z knih, která se mi nejvíce líbila. Poutavý děj, od začátku mě to vtáhlo do děje, vždycky přišlo nějaké překvapení. Je to už pár let, co jsem tu knihu četl, rozpomínám si zpětně, snad to někdy přečtu ještě jednou.

27.08.2019

Není to kniha pro každého. Pro mě osobně byla tak originální, že jsem musela o všem neustále přemýšlet až jsem z toho nemohla usnout.
První věcí, s níž je třeba počítat, je samotný jazyk a styl autora - je plný metafor, až básnických obrazů, skrytých významů...což je svým způsobem odrazem vypravěče, který je sám velmi těžko uchopitelný. Zatímco jeho okolí - to, jací jsou a co prožívají lidé kolem něho, je relativně snadné zařadit a pochopit, o Oskarovi to neplatí.
Já osobně to vnímám tak, že svým rozhodnutím nevyrůst a zůstat tříletým se postavil jaksi mimo morální kategorie - tak jako dítě sleduje primárně své potřeby (např. chce nový bubínek) a čeká, že je dospělí uspokojí. Nezamýšlí se nad tím, jestli je to dobré nebo špatné, vhodné, rozumné atd. Stejně tak navozuje určité situace a čeká, jak s nimi dospělí naloží. Není ale dítětem, vnímá jako dospělý a jím navozené situace jsou dost prohnané (což asi není úplně výstižné slovo) a bizarní. Svoji masku dítěte dokáže efektivně využívat a také mu tato maska umožňuje nepřijímat odpovědnost za sebe a své jednání.
Takže tento průvodce, který není ani obyčejným mužem ani hrdinou, zprostředkuje čtenáři pohled na předválečné a válečné období v Gdaňsku a poválečný Dusseldorf (včetně významných historických momentů, obyčejného života, politiky, mezilidských vztahů, náboženství ...), aby byl nakonec postaven před rozhodnutí přijmout odpovědnost, opustit léčebný ústav a možná skutečně dospět.

nuda...

01.07.2019

Moje trápení s Plechovým bubínkem trvalo od 14. 5. do 30. 6. Na moje poměry opravdu nevídaná věc, text si o ten čas ale jednoduše řekl sám. Zmínila jsem trápení, protože je třeba opravdového soustředění, musíte si zvyknout na styl, střídání vypravěčských perspektiv, dlouhá souvětí a groteskní situace ze života netradičního hrdiny. Nebudu tady opakovat postřehy, opakují se v komentářích níže, každopádně jsem ráda, že v rámci Čtenářské výzvy jsem po tomto titulu sáhla, ač jsem se natrápila. Nejvíce mě zasáhla kapitola V Cibulovém sklípku, tam šel Grass opravdu na dřeň a "vybubnoval" německou frustraci dle mého naplno.

13.06.2019

Netuším, ako mám hodnotiť tuto knihu, ktorá vo mne vyvolala tak rozporuplné pocity. Čitala sa mi dobre, ale miestami som už chcela mať dočítané. Jazyk je úchvatný, v rytme bubienka naberajúci strhujúce tempo, s nutnými prestávkami na náležité vychutnanie si niektorých slovných obratov alebo strávenie niektorých šialených scén. Oskar nám predstavuje obyčajných ľudí, ktorých stretáva, neobyčajným spôsobom, vcelku v bežných situáciách okorenených fantastičnom. Pravdepodobne nie všetku symboliku a psychológiu som pochopila, čo ma štve aj necháva chladnou zároveň, nemyslím, že k tejto knihe sa ešte niekedy vrátim, aj tak na Oskara a jeho historky nezabudnem.

11.06.2019

Po dlhom boji človek vs. kniha je bilancia 310.s. vs. 580s . Skončila som na 310. strane, kedy sa Oski chystá zdúchnuť z domu (BTW zatiaľ čo v knihe je to cca v polke príbehu, vo filme je to na cca 5/6 dĺžky...). Kedysi som videla film a to bolo motiváciou k zdolaniu originálneho diela. Išla som do toho s vedomím, že ide o magický realizmus, čo samo o sebe je pre ľudí ako ja trest. Fyzický zjav "buchly" to iba potvrdil. Človek prehral. Nekonečné rozvláčne rozpisovanie zvládajú iba silné povahy, ozajstní intelektuáli :-), čo asi nie je môj prípad. Preto priemerný čitateľ udeľuje priemerné hodnotenie, tri zo 6 hviezd. Ten neskutočný balast okolo bol z času na čas čitateľný. Autor zvolil zaujímavý štýl rozprávania preskakujúc z prvej do tretej osoby, dialógov absolútne minimum. Skvelá časť o Oskarkovi alá rušičke nedeľných stretnutí náckov. Jej filmový ekvivalent je rovnako vynikajúci. Pre o krok intelektuálnejších ľudí s veľkou dávkou trpezlivosti je to super čítanie.

21.05.2019

Geniální ztvárnění brutálních následků války.

29.04.2019

Hutné vyprávění podivného pišišvora, bystrého pozorovatele, chytré a zlomyslné figurky, kterou autor nechal záměrně fyzicky i duševně zdeformovat, aby mohl jakoby bezelstně a beztrestně podávat nevázaná svědectví o svérázných postavách, zajímavých místech a originálních vztazích pod tlakem temných let dvacátého století. Četba veselá i smutná, snadná i obtížná, v každém případě naprosto originální.
90 % (aktuálně 280 hodnotících s průměrem 84 %).