Plechový bubínek
Günter Grass
Gdaňská trilogie série
1. díl >
Úspěšný román německého, v Gdaňsku narozeného prozaika, básníka a dramatika. Životní historie třicetiletého muže trpasličího vzrůstu s hrbem a nadměrně velkou hlavou, jakéhosi filozofujícího blázna, který jako chovanec psychiatrické léčebny bubnuje na plechový bubínek, někdejší svou hračku, a takto si vyvolává vzpomínky na svůj dřívější život. Autor pohledem tohoto skřeta (který je např. přesvědčen, že muž normální výšky trpí vedle něho komplexem velikosti) podává krvavou grotesku dnešního světa a zejména pak karikující obraz německé historie posledních desetiletí. Kritika označuje dílo za největší román poslední doby.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1969 , Mladá frontaOriginální název:
Die Blechtrommel, 1959
více info...
Přidat komentář
Opravdu geniální! Tady ani tak moc nejde o děj a o nějaké závěrečné rozuzlení příběhu, ale o samotné vyprávění, o jazykové prostředky, bohatost slovní zásoby, fantazii. Nejde číst rychle, nutno pomalu a po pár stránkách. Vím, si jí přečtu ještě jednou, protože jsem si jí možná náležitě nevychutnala. Bude se mi po každodenním chvilkovém setkání s Oskarem stýskat.
Závist není hezká vlastnost, ale během čtení Plechového bubínku jsem ji pociťoval neustále. Tak originální slovní spojení, tak vtipné hry se slovy! Přičemž se dá – na rozdíl například od Joyceova Odyssea – bez zdravotní újmy celý přečíst. Závidím. Závidím Grassovi jeho talent, nehledím na jeho členství v SS (což se ho coby modelového autora nijak netýká a mne to coby modelového čtenáře nemusí vůbec zajímat). Číst Plechový bubínek znamená překonat řadu překážek (nebo některé z nich alespoň podlézt), jsou však rozesety ve vyprávění tak zábavném a rozkošně nepředvídatelném, že to zážitku nijak neškodí. Ač mne tolik neoslovil stránkou obsahovou, nad stránkou formální a stylistickou mohu, již nyní pevně odhodlán k ještě minimálně jednomu přečtení, leda němě žasnout. A závidět.
Motto: "Kdyby byl Ježíš měl hrb, těžko by ho byli přibili na kříž." str. 622, nakl. Atlantis, vydání 3. v překladu Vladimíra Kafky
Oskar Matzerath, vzrůstem dlouho tříletý, chovanec Léčebného a zaopatřovacího ústavu, vybubnovává na svém plechovém bubínku klíčové události jeho předválečného, válečného i poválečného života. Potkává nás tak: Oskarova ubohá mamka, jeho domnělí otcové - modrooký Jan Bronski, Matzerath; babička Koljaiczeková se svými čtyřmi sukněmi a vůní mírně žluklého másla; zelinář Greff, co se vyvážil 75ti kg brambor; poznáme zjizvená záda Herberta Truczinského, nevyzpytatelnou, krutou Niobu, která má místo očí jantary; ucítíme vanilkovou vůni Marie a její dlaň se šumákem; mistra Bebru a Roswithu, která šla během invaze pro kávu a jež ji stála život; přičichneme k dezinfekčním prostředkům pana Fajngolda, který posypával mrtvé v koncentračním táboře; vstoupíme do kostela Nejsvětějšího srdce Ježíšova spolu s váleči, s Oskarem čekáme na zázrak...
Jsem s ním, když se při záři žárovek narodí, když rozezpívává sklo, sklo, sklíčko; když pokouší poctivost chodců jdoucích kolem výloh, když mu mamka kupuje u Sigismunda Markuse plechové bubínky, jsem s ním, když jeho ubohá mamka zemře na úhoře, když zradí Jana Bronského při obraně polské pošty, když účinkuje v Bebrově Frontovém divadle, když zradí Matzeratha jeho stranickým odznakem při osvobození Rusama, když roste, když je obviněn v prsteníkovém procesu týkající se sestry Dorothey, která jest zavražděna; když je Oskar na útěku, i když je zproštěn viny... Je zproštěn viny? A co Černá Kuchta...
Nemůžu souhlasit s častým názorem, že je kniha složitá. Uznávám, že je prvních pár stran težších pro orientaci, ale to se po chvíli změní a kniha se čte dobře. Naopak musím souhlasit s dokonalostí jazyka v překladu Vladimíra Kafky. Kniha se tak stává i přes určité pasáže a Oskarovo chování krásnou. Doporučuji tedy soustředit se nejen na fabuli, ale i na Grassovu básnickou genialitu. Těm, kteří ji nedoceňují, pak doporučuji zajít do Cibulového sklípku.
Náročná, těžká kniha, až mě překvapuje, že v hodnocení převládá skupina lidí, kteří se s ní dokázali vyrovnat. Já patřím do té menšiny, kterou kniha neoslovila. Chápu, že dílo uspělo u kritiky, styl autora je nesporně na vysoké umělecké úrovni, ovšem při četbě dlouhých souvětí, často na několik řádek, jsem se ztrácel, nevěděl, o čem čtu. Pochopil jsem snad jen to, že autor chtěl ukázat jakýsi obrázek Evropy 1900-1953 svým uměleckým pohledem. Tedy spíš Polska a Německa, což bych chápal, že osloví tamní obyvatele, kteří přece jen mají větší přehled, co se tam dělo (a taky z tohoto pohledu bych chápal, že dílo mohlo mít úspěch v době svého vzniku, ne už tak dnes, po více než půl století). Fakt jsem ale vůbec nepochopil, co byl ten Oskar zač, proč seděl v ústavu? Myslel jsem, že v závěru knihy najdu aspoň nějaké vysvětlení, ale asi jsem je přehlédl, jako asi i jiné věci.
Neříkám, že nedokážu ocenit netradiční, umělecký literární styl, ale tento mě opravdu vůbec neoslovil. Většinu knihy jsem četl mechanicky, těžko se soustředil a vůbec si četbu neužíval. 45%, 1.5.2016.
Tuto knihu mám na svém seznamu knih k přečtení již 15 let. Nyní, i díky čtenářské výzvě, jsem se rozhodla ji přečíst. Původní vize byla přečíst každý den určitý počet stránek, ale nějak se nekonalo, nešlo to.
Knihu jsem četla, když jsem měla čas, chuť a klid na to, abych vychutnala její obsah.
Dnes je mi skoro až líto, že opouštím Oskara, na jednu stranu geniálního, na druhou fantasmagorického, na třetí infantilního, na čtvrtou ironického, atd.
Takže díky Güntere Grassi za tuto úžasnou knihu, za váš styl, dlouhá souvětí i rozvleklé popisy...
PS: číst tuto knihu před 15lety, tak nevím, jestli bych ji dočetla, a kdybych ji dočetla, asi by mě nezaujala a nebyla by pochopena tak jako nyní...
Greg Lapatat, jenž dosud hledá vlastní rodné číslo, rozumí Oskarovi a obdivuje jeho odvahu k pádu.
Přemýšlí o Oskarovi a pokládá za moudré, co řekl o štěstí.
Rád by si od něho nechal vytesat nápis na náhrobní kámen, ač se nedokáže rozhodnout, zda je moudřejší červenobílý bubínek podržet nebo zavrhnout.
Greg Lapatat ovšem ví, že ten bubínek musí být dutý.
Jedním slovem - úchvatná. Mam tuto knihu zatim jen rozectenou, ale uz ted je mi jasne ze se jedna o jeden v vrcholu světové literatury. Grassuv styl nekonečných souvětí a popisu je přesně ma krevní skupina. Žádná kratkovětá usecnost, toliko symbolická pro současnou tvorbu. A ten jeho nadhled, ironie a hlavně vtip. Bože, v jedné jeho strance textu je víc humoru, nez třeba v celém stoletem staříkovi co vylezl z nějakého okna. Jistě, nejedna se o žádné do očí bijící vtipy, ale zejména v kontextu s dobou v niž se dej knihy zrovna odehrává, je Grassova ironie a sarkasmus, vtěleno do osoby Oskara, proste geniálně fascinující.
Uvidím, co sem dopisi az knihu přečtu celou. Ale zatim za me 100%
U této knihy velmi záleží jak k ní člověk přistoupí...nelze jí čapnout a rychle přečíst (fyzicky a psychicky nereálné). Jedná se o čtivo, které vám po každý den, kdy se jím budete prokousávat, nějakým způsobem pozmnění náladu - někdy vás povznese nad všechno a všechny a někdy si začnete vyčítat, proč jste se před čtením tolik najedli...ale jedno je jisté, Oskárek se svým bubínkem se mi čas od času vyloudí z paměti a bubnuje mi do rytmu, což myslím, že je úděl každého, kdo tuto knihu přečte.
Vzpomínám si, jak jsem tuhle knížku před lety poprvé uviděl u jednoho kolegy. Řekl mi, že "je to taková fantasmagorie, ale je to úžasný". Vypůjčil jsem si ji a musel jsem souhlasit. Je to úžasný!
Opustil mě Oskárek se svým plechovým bubínkem a můj život se zdá být chudší.
Nebylo to nejsnazší čtení, kniha se nedala přečíst jedním dechem, ze začátku bylo dokonce bolestivé, ale čím blíže ke konci knihy jsem byla, tím více jsem si uvědomovala, jak nechci, aby skončila. Umělecké veledílo.
O kvalitě literatury nevypovídá jen to, CO se říká, ale také to, JAK se to říká. Grassův velký román je toho zářným příkladem.
U téhle knížky se nedalo se čtením spěchat.
Při čtení nacházím věty dlouhé, předlouhé, někdy i 14 řádků, což je třetina stránky, a přece je sleduji s veškerým zaujetím, neboť filigránsky vykreslují děj, až jej vnímám jako film.
Ta šíře záběrů nejrůznějších lidských činností je skoro udivující – tesání kamene, písmomalířství, sochařina atd. Užívá zde odborné výrazivo mně neznámé. Kladu si otázku – jestlipak existuje takový čtenář, který rozuměl opravdu úplně všem větám a slovům.
Trochu jako Hrabal, trochu jako Švejkovo vypravování mi připadal Oskarův příběh hrnoucí na mne svá dlouhá, předlouhá souvětí (někdy i 14 řádků, což je třetina stránky) se spoustou nejrůznějších obrazů. Přesto je sleduji s veškerým zaujetím, neboť filigránsky vykreslují děj, až jej vnímám jako film. Udržují mne skoro až násilně u čtení, z něhož se mi někdy téměř točila hlava, což byl signál, abych např. na straně 351 spustila záložku, přestože jsem ještě nedorazila konce kapitoly.
Bohatost stylistického vyjadřování mě od samého počátku nadobro uchvátila. Těšilo mne číst už jen kvůli zvědavosti a znovu a znovu opakovanému údivu, co všechno a jak dokáže autor poskládat a vypovědět v další větě, velmi často daleko delší, než by kdy očekával i ten nejtrpělivější čtenář.
Zdálo by se, že se člověk musí v těch předlouhých vyjádřeních někdy docela ztratit. Ale nestalo se mi tak, naopak – k naprostému pochopení i sebedelší sentence přibyl velmi často uznalý a potěšený úsměv nad další nečekanou volbou a skladbou slov. Nezbývá, než ocenit překladatele – pana Vladimíra Kafku, jenž napsal také doslov, který je stejně „nabitý“ jako stránky s Oskarem.
Mám se vůbec snažit vyhledat a vidět film?
Ak som si doteraz myslela, že Owen Meany je najbizarnejšou postavičkou, s ktorou som sa doteraz v knihách stretla, už to neplatí. Malý Oscar z Plechového bubienka ho o kúsok predbehol (okrem toho, že sa na seba v istom zmysle dokonale ponášali). Grass sa ukázal byť neuveriteľne zručným rozprávačom, ktorý presne vie, ako zaujať, aby si človek tých viac ako 600 strán užil bez jediného okamihu nudy, či občasných pocitov rozpačitosti z "vaty", ako to v dlhších románoch často býva. Jeho rozprávanie, štylizácia, premyslenosť neobvyklého striedania dejových úsekov v kombinácii so sprievodnými emóciami - skrátka zážitok!
Plechový bubienok je postavený na grotesknosti postáv a situácií, zasadených do nie práve veselej doby. Vojnová dráma a tragické pozadie práve vďaka tomu vyznievajú takmer banálne, až sa bojím povedať, že komicky, keďže autor tu dokázal urobiť grotesku i z ostreľovania, znásilňovania, smrti samotnej. Teda zasa raz smiech cez slzy (a ten možno zamŕza aj kvôli samotnej Grassovej nevábnej minulosti, keďže sa sám priznáva k niekdajšiemu členstvu v jednotkách SS). Odhliadnuc od všetkého, vynikajúce čítanie, sprostredkované vzrastom malým Oscarom, ktorý svoj košatý životný príbeh bubnuje na plechový bubienok. Stojí za to si ho vypočuť, aj keď sa vám z toho šialeného rytmu bude miestami točiť hlava :-).
Jo, je to smutné sledovat, co dnes, jakož i před dekádami frčelo a frčí. Imbecilita na mě prýští ze stránek moderních bestcelérů, lidé se tváří, jakože v životě nešoustali, nedávali krocanovi za uši, nebo nedej bože, nikdy si nepomysleli na sousedovu ženu. Literatura se utápí v padesáti odstínech sraček, mladí onanisté vzrušeně čekají na to, kdo teda jako usedne na ten trůn a to nemluvím o detektivkách, nad nimiž by stará Agáta zalomila rukama a na místě se posrala (záměrně nejmenuji). Že nehovořím k věci? Ale ano, jistěže... Zkuste se napapat cihlové polívčičky. Rozkousejte drť a vychutnejte ten jemný buket, jenž navozuje lehce povařená moč. Gunter Grass JE literát, který dovede udělat téma z čehokoli. Nepotřebuje trhat nevyvinutá rodidla pubertálních holčin svářeckými kleštěmi, aby vzbudil trochu toho opojného hnusu. Jemu stačí úhoř v hořčičné omáčce a pár plechovek sardinek v oleji...
S obrovskými očekáváními jsem začal číst Bubínek, ale ta nebyla naplněna. Hlavního hrdinu jsem neměl od začátku rád a čeho se v průběhu života dopouštěl mi silně vadilo. Přijde mi, že jde o hodně přeceňovanou knihu, když jsem si po jejím přečtení projížděl odkazy na google, postřehy, které jsem četl, byly stejné, či velmi podobné mým. Možná jsem Bubínek nepochopil a jazyk, kterým je napsán, nejsem schopen dostatečně ocenit.
Úprimne povediac, domnievam sa, že popularita tejto knihy je trošku ovplyvnená jej politickým odkazom v kombinácii s tým, že Grass je Nemec (a ak sa nemýlim príslušník Waffen SS). A preto trošku preceňovaná. Ale to je možno len môj názor.
Já vydržel až do stránky 180, než jsem to vzdal. Příběh by mohl být zajímavý, začátek mě zaujal (třeba jak ta žena se 4 sukněmi schovala uprchlíka), ale postupně mě to začalo zmáhat a taky lézt na nervy. Autor podrobně popisuje všechno možný, hraje si se slovy a větami a míchá z toho takovou polívku. A kluk pořád mlátí do toho bubínku ... i já bych mu ho nejradši vyrval a rozšlapal!
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Polsko zfilmováno německá literatura magický realismus rozhlasové zpracování pikareskní romány středoevropská literaturaAutorovy další knížky
1969 | Plechový bubínek |
2005 | Psí roky |
2009 | Kočka a myš |
2007 | Při loupání cibule |
2005 | Jako rak |
Anotace a komentáře u mě vzbudily velký zájem o tento příběh ... a tak jsem se do něj jednoho dne pustila ... ještě než k tomuto příběhu vyjádřím, cítím tentokrát potřebu říct, co mé pocity ovlivnilo ... vždy, když otvírám další knížku, další příběh a začnu číst, očekávám, že se dostaví emoce, které mou četbu provázejí, a je jedno jestli jsou pozitivní, nebo ne, prostě očekávám, že na mě příběh bude nějak působit, ... nejde ovšem jen o příběh jako takový, ale také o jazyk, jakým je napsaný, o způsob vyjadřování autora, ... prostě o slova :-), tedy o to, jestli to, jakým způsobem si s nimi autor „hraje“, jak je používá, skládá do vět a sdělení, mi sedí, nebo ne ... to je to, co od příběhu, a od slov očekávám, ... a s tímto očekáváním jsem otevřela i tuto knížku a začala číst ...¨
... příběh vědomého útěku ze světa dospělých ... příběh Oskara, jehož vzpomínky jsou lidské, kruté i trapné, poznamenané životem neveselého dětství ... příběh silně emotivní, kde střídá soucit a lidskost, krutost společnosti, ...
... seznámila jsem se s Oskarovou babičkou, jíž smrt otce svého dítěte nikterak nezlomila, ba naopak rány osudu přijímala s filozofickým nadhledem :-),
... s Oskarovou maminkou, jež se nemohla rozhodnout mezi dvěma svými nápadníky, až pojala oba, jednoho za manžela a druhého za milence :-),
... a samozřejmě s Oskarem, který dostal v dětství plechový bubínek a ve třech letech se rozhodl přestat růst a nikdy se nestat dospělým, a který v sobě velmi záhy objevil schopnost vyluzovat hlas o vysoké tónině, který způsobuje praskání skla :-),
... a pak taky se všemi ostatními postavami a postavičkami, které žily a dohromady tvořily „živou kroniku“ svobodného města Gdaňsk v letech 1899 až 1945, ... tedy s Poláky, Němci, Židy, kteří vedle sebe dlouhá staletí dokázali žít v míru, aby se pak nechali zfanatizovat tak, že dokázali vraždit jeden druhého, jen proto, že soused je „jiné krve“?
Takže ano, dostala jsem to, co jsem očekávala ... příběh stvořený ze slov plných emocí ...
... výborný, i když trochu zvrhlý příběh :-) ...