Gilgul

26.09.2013

Gigul jsem začal číst kvůli autorovi – pro mne neznámé jméno, na které jsem narazil tady v diskusi a následně na tuhle jeho knihu v knihovně. Po pravdě řečeno mám smíšené pocity. Mělo by jít o detektivku, opravdu ale jen mělo. Dělá to na mne dojem, že se autor inspirovat u Chabona a to nejen pokud jde o řadu „židovských reálií“ (které se na rozdíl od něj nenamáhá aspoň v závěru pro prosté góje vysvětlit). Autor do děje zakomponoval řadu českých reálií z nedávné i současné doby – kniha se mimo jiné lokality odehrává i u nás (to by mohlo být plusem pro čtenáře, na druhou stranu ale kniha rychle ztratí punc aktuálnosti). Mám pocit, že autor zúročil při kresbě postav některé své životní zkušenosti a autobiografické prvky. Neobvyklá je také postava jakéhosi průvodce dějem či „vypravěče“. To ale nevyváží zdání jakési těžkopádnosti až nucenosti. Jako by se autorovi moc do psaní nechtělo, potřeboval ale na činži a na doutníky. Zkrátka se mi to četlo těžce a ztuha a nenadchlo mne to příliš a těžko od něj budu něco dalšího číst.
Přidám ukázky z knihy (jsou z těch českých reálií) pro představu :
….“ Trvalo dalších pár let, než jsem se do Prahy vypravil znovu, ale neměl jsem z toho příliš dobrý pocit. Lidé tam byli zvláštní, mluvili v jinotajích, jimž jsem nerozuměl, zvlášť když jejich angličtina byla víc než příšerná, mnozí mi vysvětlovali, že jediný způsob, jak v té zemi vydržet, je vstoupit do komunistické strany a plavat s proudem, zatímco druzí prohlašovali, že se dá docela dobře přežít i bez toho má-li člověk pravidelný přísun alkoholu, který tlumí to,co Heinrich Heine označil jako Zahnweh im Herzen. Do další kategorie patřili lidé, kteří využili situace a aniž socialismu jakkoliv věřili, stali se straníky a počali zaujímat významná místa na univerzitách a ve státní správě. Těm jsem se vyhýbal stejně jako skalním odpůrcům režimu, kteří tvrdili, že komunisty by bylo nejlépe postřílet, anebo alespoň odsunout do nějakých pracovních táborů, jako to dělávali oni. Když jsem se snažil zjistit jak funguje místní hospodářství, lecčemu jsem nerozuměl. Nechápal jsem například, proč si schopný člověk nemůže založit vlastní firmu, a už vůbec jsem nechápal, jak je možné, že lidem sebrali půdu a domy. Jistě, v Anglii se po válce rovněž znárodňovalo, ale nikoliv v tak brutální míře, soukromý majetek byl a je nedotknutelný, v tom jsem byl vychován a v tom bych býval vychovával své děti, kdybych nějaké měl. Děkoval jsem rodičům, že mě ušetřili života v takovéhle zemi a zavčas odtud odešli.“

….“ Když byl jako mladý asistent, chystající se na velký doktorát na katedře české literatury, v devětašedesátém roce dotázán, zda souhlasí se srpnovým vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické republiky, odpověděl po vzoru filmového režiséra Vladimíra Svitáčka zcela šalamounsky. „Ani po vstupu spojeneckých vojsk se můj vztah k Sovětskému svazu nezměnil.\" Po tomto radostném a upřímném sdělení prověřujícím soudruhům trvalo dvacet minut, než jim došlo, že odpověď asistenta Klugeho je čirým výsměchem, takže chudák dopadl stejně jako Vladimír Svitáček, kterého ředitel Fábera vyhodil z Filmového studia Barrandov spolu s dalšími odpůrci bratrské, rozuměj barbarské pomoci. Arnošt Kluge byl nucen opustit pedagogickou fakultu a najít si zaměstnání mimo obor, neboť ani učitelem českého jazyka a literatury na střední škole se nemohl stát. Už už měl zajištěno místo v Berouně, ale protože odmítl v rámci občanské výuky šířit známé „Poučení z krizového vývoje ve společnosti“ a nebyl ochoten podepsat závazek, že bude vzdělávat mládež v duchu socialismu, jak po všech českých učitelích požadoval ministr školství Hrbek, s učitelskou kariérou se nerad, ale přeci jen rozloučil. Na to, aby byl přijat do nějakého vědeckého ústavu, kde by se mohl podílet na zkreslování novodobých dějin české literatury neměl žaludek, natož kvalifikaci. Začal se tedy živit manuální prací a současnou českou literaturou se zabýval sám a po svém. Se zaťatými zuby četl spisy prorežimních autorů, kteří směli svá průzračně pitomá, zato však politicky angažovaná díla vydávat, stejně jako se zaťatými četl ineditní a z knihoven a knihkupectví vyřazená díla autorů, kteří se ocitli na černé listině.“