Gog a Magog
Martin Buber
Velký epický cyklus, který má své historické jádro v období napoleonských válek. Z pokladu chasidských legend, které Buber celý život sbíral, se mu vydělil ucelený soubor příběhů, spjatých mimořádně dramatickou vnější a vnitřní linkou.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1996 , Mladá frontaOriginální název:
Gog und Magog – eine Chronik, 1943
více info...
Přidat komentář
Mám ráda práci Martina Bubera a přísahám, že mu při hodnocení této knihy nenadržuji. Snad dvakrát jsem se ztratila v rozlišení postavy o kterém z Jakobů Jicchaků autor zrovna píše a toto bloudění sobě i jemu ráda odpouštím. Prostě jsem si zvykla na to rozlišení v podobě svatého Žida z Pšischy a Jasnovidce z Lublinu. Dva muži stejného jména, kteří se setkávají hned v úvodu knihy. Učitel a žák. Kdo koho a co nakonec naučil je vidno na konci knihy. Velmi mě zasáhla postava "Žida". Jeho moudrost, skromnost a čistá lidskost v jednání k bližním i přes vědomí pomluv a intrik v řadách chasidů je neuvěřitelnou kvalitou a představuje pro mě ten skutečný spirituální charakter. Osoba Napoleona jako Goga, jehož vítězství má přinést příchod Mesiáše, pro mě zůstává formátem ve kterém se odehrává pestrobarevné představení vzájemných mezilidských vztahů. A že nejsou vždy bratrské asi nemusím psát. Tuto určitou introspekci považuji na celé knize za největší přínos. Myslím, že při čtení knihy je dobré mít určitou povědomost o životě chasidů, o židovských zvycích a alespoň minimální znalost Tóry. Bez nich je možné, že některé poznámky nemusí vždy vyznít tak, jak byly zamýšleny nebo v nich čtenář prostě nenajde ten svůj vzkaz. Osobně jsem z knihy opravdu velmi nadšená. Možná proto, že jsem nic nečekala. Ale opravdu si dokážu představit, že bych se k ní vrátila.
---------------------------------------------
Jasnovidec s námahou držel svou velkou hlavu zpříma. Mlčel.
Zdálo se, že magid chvíli na něco čekal. Potom natáhl ruku a ukazováčkem se dotkl hrudi svého přítele, jenž seděl po jeho boku, ale obrácen k němu: "Tady je to," řekl klidně. "Vzpomínáte si, jak se vás před dvaceti lety - váš žák ("Žid"), který je nyní mrtev, u vašeho stolu zeptal, jak to s tím Gogem vlastně je, že vlastně může být venku jen tehdy, je-li uvnitř? Tady uvnitř je." Jeho ukazováček se ještě stále dotýkal Jasnovidcovy hrudi. Jasnovidcovi klesla nyní hlava skoro až na kolena. Musel ji podepřít oběma rukama. Náhle mu cosi otřáslo celým tělem. Vzhlédl vzhůru. Magid teď držel ukazováček na svém vlastním srdci. "I zde uvnitř," řekl magid.
Tohle je něco mezi divnou beletrií a historickou spekulativní prózou. Skutečně je kniha více historická a ostatně její podtitul je Chasidská kronika. Tuhle knihu si užije spíš jen nadšenec do filozofického rozporu různých mesianistických hnutí. A mít určitý vztah k židovství. Kniha popisuje náboženský život chasidů v Polsku konce 18. století a během napolenských válek. Vše se však odehrává v náboženské rovině. Je to vlastně úplně jiný druh literatury než je člověk zvyklý, protože nosná linie děje je o samé podstatě přístupu k Božským záměrům. Bohužel to bylo nudné, aspoň pro mě osobně, protože mne popis společenství chasidů nějak nevtáhl do děje. Už od začátku byla kniha spíš jen konstatující, kdy se hlavní hrdinové chovají jako v loutky ve svém náboženském přesvědčení. Jsem natolik zbožný, že si mohu dovolit zasahovat do řádu věcí? Buber zde popisuje fascinující střet chasidských škol, kdy je historicky doložené náhlé úmrtí jejích hlavních hráčů během jednoho roku. Tedy pokud jsem pochopil doslov od Bubera měla by být kniha skutečně historická. Buber píše, že pouze poslepoval určitá fakta do románu. Nemůžu si pomoct, ale podle mě se to nepovedlo. Přitom však musím uznat, že napsat tohle dílo muselo dát spoustu práce s rekonstrukcí chování hlavních hrdinů. V určitém smyslu je tak kniha fascinující. Smutné však je, že se mi kniha nelíbila ani přesto, že mě osobně se chasidismus líbí. K hlavním hrdinům jsem si nedokázal vytvořit vůbec žádný vztah a nevím proč bych to měl číst někdy znovu a proto jen 60%
Jistě je kniha užitečná a zajímavá z hlediska historického, když zaznamenává vyprávění a legendy chasidů, ale jako kniha mi to nic moc nedalo. Kdo čeká nějaké duchovní ponaučení, příliš se mu jej nedostane, nebo ano, ale v takové obecnější rovině (člověk má být bratrem ostatním lidem, bohatství nehraje roli, nepovyšuj se nad druhé), a nad některými příběhy a ponaučeními zůstává poněkud rozum stát (třeba jsem dobře chápal vozku, když zbil koně, protože byl dva dny na nohou, jezdil sem a tam bez určení cíle, a ještě mu kadik dával najevo, jak jedná špatně). Člověk se něco dozví o chasidských obyčejích, ale ani ty ne vždy dávají smysl. Odkazy na kabalu pak vyznívají stejně jako vždy - nejasně, jakoby zasvěceně, ale stejně se mnoha vzletnými slovy vlastně neřekne nic.
Autorovy další knížky
2005 | Já a Ty |
1990 | Chasidská vyprávění |
1996 | Gog a Magog |
1994 | Obrazy dobra a zla |
1997 | Problém člověka |
Tuhle knihu jsem byl schopen přečíst v jednom jediném životní období, chystal jsem se na ní snad od 20 let (Devět bran jsem miloval), a nemyslím, že bych se k ní ještě někdy vrátil (ne proto že bych nechtěl).
V každé knize kterou čtu se snažím najít něco svého, je zvláštní, že jsem se chytil i u dějin a příběhů mesianistického hnutí s apokalyptickým očekáváním věcí příštích a jeho vnitřních sporů.