Hájili jsme hrad
William Eastlake
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/220794/hajili-jsme-hrad-F7Y-220794.png
4
219
219
Příběh o hrstce amerických vojáků, kteří poblíž Arden hájili starý zapomenutý hrad proti poslednímu vzepětí německých armád na konci druhé světové války, lze považovat za klasický válečný román. Vypráví o třinácti mužích, jež na odlehlé místo poslali na zotavenou, neboť se s nimi po předcházejících bojových útrapách už příliš nepočítalo. Když však nepřátelské síly podniknou na zcela neočekávatelném místě ofenzivu, narazí na odpor a z obrany hradu se stává symbol. Hrdinové příběhu, "hosté" starého vévody a jeho krásné mladé ženy, se až do této chvíle věnovali jen svým zálibám - někdo podnikal lovecké výpravy do přilehlých lesů či do místní restaurace za dámami, jiný obdivoval umělecké poklady, další skládal hudbu… Teď si však všichni postupně uvědomují, že hrad pro ně znamená víc než jen historickou památku, ve které se přechodně ubytovali.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1972 , OdeonOriginální název:
The Castle Keep, 1969
více info...
Přidat komentář
Pamatuji si, jak jsem na tuhle knihu narazil kdysi za hlubokého socializmu a jak moc mne bavil, tenkrát nevídaný humorní až groteskní přístup ke 2. světové válce, který byl v socialistických zemích téměř výhradně pietní. Líbil se mi i princip vyprávění jednoho příběhu z úhlů pohledu různých postav a samozřejmě vzhledem k tomu, že jsem byl "náctiletý", líbil se mi i romanticko-heroický závěr.
Kdo vyrostl na socialistických filmech a knihách o druhé světové, měl tohle jako řízek po šouletu.
Trochu mně to připomnělo knihu "Jak jsem vyhrál válku", hlavně první část. Příběh vyprávěný z pohledu více postav vyžaduje větší soustředění, určitě je lepší číst víc kapitol najednou. Příběh pěkně graduje, nechtělo se mi knihu odkládat. Osobně mi kontrast mezi humoristickou částí a závěrem přišel až moc veliký a spíše ke škodě. Určitě momenty mi pak přišly až groteskní, ale možná to byl účel, těžko říct. Vojáci, kteří šli bojovat a umírat tisíce kilometrů od domova, si každopádně zaslouží obdiv.
Kdysi dávno, tak dávno, že už to ani není pravda, nám o tomto románu vypravovala profesorka dějepisu v rámci výuky na gymnáziu. Ovšem v paměti se mi uchoval jen název, nikoli obsah. První stránky jsem se tudíž nestačila divit – cože, profesorka V., taková distingovaná dáma, copak mohla číst něco takového? Knihu, kde se to jen hemží vulgarismy? Kde se vojáci poflakují v hospodě či nevěstinci, zatímco lidé umírají?
Až postupně mi začalo docházet, že ti muži – vlastně vesměs spíše kluci, alespoň z pohledu mého aktuálního věku – by mohli dělat tisíc jiných, mnohem užitečnějších věcí, než být válce. Že nemohou za to, že si je chce kdosi představovat jako hrdiny, kteří se podle toho mají chovat a mají být tudíž téměř dokonalí. Že vlastně ani ve válce být nechtějí, jenže válka si je přivlastnila. A že je úplně fuk, jestli ten drsný slovník pochytili až ve válce, anebo s ním na bojiště už přišli, ať mluví, jak mluví, pořád jsou uvnitř čistší než všichni ti uhlazení papaláši zalezlí někde v bezpečí, pro které je boj či přesun vojsk totéž jako přesun figurek po šachovnici.
Když se občas dostanu do mužské společnosti a můžu ji pozorovat jaksi zevnitř, vidím, že i v době míru to funguje podobně – spousta ztřeštěných nápadů, spousta sprostých vtípků a jazykových hříček, ale v jádru jsou ti chlapi pořád jako malí kluci. Důvěřiví, rozpustilí – a neschopní skutečného podrazu. Pokud tedy nejde o skupinu "slušných" mužů. Pod slupkou slušnosti se totiž mnohdy skrývají ne zrovna pěkné vlastnosti. Možná proto, že ti slušní a vzdělaní hoši touží životem proplout, aniž by se ušpinili... a tak za sebe na bojištích nechávají umírat jiné.
Knížka na čtení náročnější, i proto, že autor na stránkách knihy odhaluje myšlenky jednotlivých vojáků, kteří se "střídají" ve "vypravování". Jenom zapamatovat si všechna jména a šarže a civilní povolání zabere čas... ale stojí to zato a je to potřeba, zvláště v dnešní době.
Hrad kdesi v belgických Ardenách a v něm trochu degenerovaný hrabě uvědomující si závazek spoustě svých předků se svou soukromou válkou s cílem zachovat hrad, jeho krásná mladinká manželka - neteř, jejímž úkolem je zajistit rodu potomky, a pak řada amerických vojáků od indiána a kovboje až po kunsthistorika či schopného velitele a taky prdelaté holky z Červené královny se svou mamán a masa hunských Němců. Figurky na šachovnici jsou rozestavěny, příběh může začít.
Zpočátku trochu ztřeštěné historky, postupně přecházejí až do hymnického závěru, kde se vojáci bránící hrad s hradem ztotožňují jako se symbolem lidství a kontinuity civilizace, kterou hájí.
Nesmrtelná klasika o tom, že válka je vůl. V lecčems ještě lepší než Hlava 22.
když tuto knížku přinesl táta domů, doporučoval mi ji jako skvělou karikaturu války a ukázku toho, co z lidí dovede vykouzlit konflikt. štítivě jsem ji po několika stránkách odložil, příval vulgárnosti a primitivní slovník mě, tehdy čerstvě zrozeného inteleguána a humanistu s jemným a vytříbeným vkusem pro slovo, náramně urazila...
pak jsem si ji přečetl po letech a samozřejmě, můj pohled byl velice odlišný.
toto stěžejní dílo protiválečné literatury by nemělo chybět mezi přečtenými knihami žádného opravdového znalce a pacifisty.
Jako první seznámení s autorem bych knihu nedoporučila, ale určitě stojí za počtení.
Válka je špatná, nesmyslná a nutí lidi dělat nedobrá rozhodnutí. Armáda je plná cvoků. Podobné téma jako třeba Hlava 22.
Ovšem poměrně nudný děj, který se rozjede až ke konci.
Na první pohled vám tahle knížka může připadat jako sbírka víceméně absurdních epizod z války, ale pokud čtete pozorně, zjistíte že je plná krásných a hlubokých myšlenek. Všechny postavy tu jsou vykresleny živě a opravdově, věříte že to jsou skuteční lidé, každý jiný a svým způsobem trochu potrhlý. Když se sejdou tak rozdílné charaktery, jako milovník umění, kovboj, hudební skladatel, indián, pekař, neúspěšný polní kurát, major s jedním okem, impotentní vévoda co je vlastně hrabě a jeho mladičká manželka, vytvoří to výbušnou kombinaci, kde není nouze o spoustu absurdních situací..
A hrad, jako symbol věcí , za které stojí za to bojovat. "Měli jsme hrad v sobě a odváželi jsme jej s sebou".
Jedna z mých vůbec nejoblíbenějších knih, doporučuji.
vojnova satira - sice tam bolo niekolko fajn satir.miest, celkovo ma to nezaujalo natolko aby som to docital. ale inak fajn kniha. skusim este "Jak jsme vyhral valku".
"Veda je umeni. Cituji ze svych poznamek. Vitezstvi ve valce lze dosahnout tim zpusobem, ze pristupujeme k jednotlivym fazim boje nikoli jako k vede, ale jako k umeni. Souhlasil byste s touto formulaci, svobodniku Benjamine, jakozto s logickou hypotezou?"
"Co?" vyhrkl jsem. "Muzete mou premisu prijmout?"
"Ale jo, jisteze muzu, pane kapitane." "Proc?"
"Protoze jsem neposlouchal."
Neheroický pohled na válku už dnes nikoho nepřekvapuje, v 60. letech asi rezonoval víc. Eastlake je ale originální mírou frašky a gagů, které rozhazuje hrstmi.
Snad třetinu knihy mě žrala epizodičnost kapitol, které narušují lineární děj (v jedné kapitole chlap spadne z třiceti metrů do příkopu, v další chodí a mluví, jako by se nic nestalo), pak jsem přijala autorovu hru a brala kapitoly jako jednoaktové divadelní výstupy.
Už jsem se domnívala, že knihu dočtu se zájmem, ale nezúčastněně, když se atmosféra mžikem změnila a přišla vážnější, filosofičtější část, která mi vlastně seděla mnohem víc, ale nemohla jsem si na ni zvyknout.
Až ke konci jsem začala s hrdiny cítit a rozlišovat je, velké finále už jsem si odžila s emocemi i nadšením z nádherných metafor. Druhé čtení by asi bylo lepší, natolik mi ale byla cizí fraškovitá nálada první části, že mě ta představa neláká.
K této knize jsem se vrátil po dlouhých letech a přijde mi stejně dobrá jako tehdy. Už tenkrát se mi líbil námět, kdy skupina vojáků brání středověký hrad, který je zároveň důležitým strategickým bodem v krajině. Své místo zde má i starý hrabě a jeho velmi mladá žena Thérése. Román stojí z velké části na někdy až infantilních dialozích amerických vojáků, kteří se tímto způsobem odreagovávají, aby se z války kolem nezbláznili. Komu tenhle styl humoru nesedne, tomu se kniha líbit nejspíš nebude.
"Moje patřičný meze jsou celej svět..."
Kdo by se staral o Němce, když nemáme chleba? Koho by zajímalo Německo, když má hrad?
Dokonalá kniha plná absurdity a výsměchu, kde jsou komické situace ještě komičtější, a to, co vlastně vůbec není vtipné, je zde vykresleno tak humorně, až máte pocit, že válka je vlastně jedno velké divadlo. (A to svým způsobem skutečně je.)
Literární klasika, která patří do každé knihovny fandy válečných románů. Je pravda, že čtení některému čtenáři bude dělat potíže, ale kdo má rád ironii přijde si na své. Jen škoda, že tato kniha bude věčně ve stínu knihy Jak jsem vyhrál válku.
Dost schizofrení kniha, u které jsem dlouho váhal čím vlastně je. První dvě třetiny překypují humorem ( který mně zrovna nesedl ) a závěr je zas hloubavý a nutí k zamyšlení ( což mne chytlo ). Ať už vás chytne kterákoli z obou nálad, vězte, že ta druhá vás bude o to více štvát
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) vojáci dějiny Francie etické a morální aspekty světová literaturaAutorovy další knížky
| 1994 |  Hájili jsme hrad |
| 2001 | Umírali jsme v bambusu |
| 2003 |  Jdi v kráse |
| 2002 | Nezkrocení |
| 2002 | Portrét umělce s dvaceti šesti koňmi |
Chyba bola, ze som to cital az po Hlave XXII. Je to podobne ladene. Cize humorne, zaver potom vazny a tym padom v silnom kontraste so zvyskom. Ale Hlava je Hlava.