Hana
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/324332/bmid_hana-VSx-324332.jpg
5
14173
14173
Třetí román úspěšné Aleny Mornštajnové. Pokud existuje něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí druhým. Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se navzdory zákazu svých rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tak, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a poodhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, vycházející ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí... celý text
Přidat komentář
Příběh začíná vlastně nevinně z pohledu devítileté dívenky Miri, která si to rozhází s maminkou, protože ji neposlechne a jde k řece. Její vzdorovitost jí vlastně zachrání život a Mornštajnová tím rozjede mistrné vyprávění o třech generacích jedné rodiny, které se citelně dotkl holocaust a po desetiletí se z toho vzpamatovává.
Prolínají se časové roviny, mění se vypravěčky, přesto to vůbec není na škodu. Naopak vás příběh pohltí, postupně se vcítíte do hlavních postav a pochopíte jejich vidění světa.
Mornštajnová si na nic nehraje, má silný příběh, vypráví ho syrově bez žádných kudrlinek, žádné slovo není zbytečné a ani se nijak nekoupe v patosu. Knížka je zkrátka vystavěná tak, aby sám příběh vykreslil krutost historie. Recenze nelžou, je opravdu skvělá, všemi deseti hlasujeme pro to, aby byla v seznamech pro maturitní četbu.
A plyne z ní i jedno ponaučení. Mluvte se svými rodiči, dědečky a vůbec staršími příbuznými o minulosti, o historii, třeba přijdete na to, co vaše předky formovalo a proč jsou takoví, jací jsou. Ptejte se dřív, než bude pozdě a bude vás to mrzet.
Hanu jsem dlouho odkládala, asi mi nebylo příjemné, jaký je okolo ní povyk a jak je jí všude plno. A byla to chyba. Protože povyk je okolo ní právem. Krásný a silný příběh, ale hlavně mi přesně sedl autorčin styl vyprávění. Přímočarý, bez patosu, ale s brilantně vystiženými charaktery. Knih o holocaustu jsem četla dost, ale tahle mě hodně zasáhla. Ne scénami z Terezína a Osvětimi, ale tím, co se dělo na obyčejném českém městě před deportacemi židů i potom, co se vrátili. Vlastně jsem si uvědomila, že moji rodiče a prarodiče si tu dobu prožili - a nikdy o ní nemluvili. Patřili k těm, kdo přešli na druhý chodník, když potkali sousedku se žlutou hvězdou na kabátě? Snažili se pomoct nebo se omlouvali tím, že mají doma malé děti a nemohou riskovat? Nesoudím, jen mi naplno došlo, jak těžké to tehdy všechno bylo.
Díky této knize jsem si uvědomila jak skvěle se dnes máme, ale i to, jak hrozné to bylo za války, a co všechno se dříve dělo. Knížka je velmi čtivá a moc se mi líbí, jak se v ní mění pohledy postav. Určitě si ji přečtěte.
Kniha o síle lidské zbabělosti. A lásky, víry, vytrvalosti. Kdysi jsem nechtěla knihu číst, protože jsem si myslela, že mi někdo tu hlavní myšlenku tzv. "vyspoileroval". Nemohla jsem se mýlit více, přesto jsem ráda, že jsem ten spletitý příběh začala číst skutečně až ve chvíli, kdy jsem měla chuť se "rozložit". Celá kniha na mne silně působila, ale posledních padesát stran jsem přes slzy neviděla. Alena Mornštajnová vypráví brilantně promyšlený a propletený příběh, kde sebemenší detail nabyde svého neskutečně osudoveho významu v ten správný čas. Přes silná témata a tíži historie, kterou je kniha prodchnuta, byl její konec naplněn nadějí, což mne ve výsledku položilo nejvíc. Stejně jako Slepou mapu, i Hanu asi ještě dlouho z hlavy nedostanu. A jak už někde někdo psal, kdyby se jeden chlap zachoval jako chlap, tento příběh by vlastně neměl o čem vyprávět.
Podle hodnocení jsem čekal něco mimořádného, ale žádné překvapení se nekonalo. Chytlavé téma holocaustu je od autorky jakási sázka na jistotu, při srovnání s jinými knihami s podobným námětem to ale až tak velký trhák není a navíc jsem při čtení měl občas pocit, že si autorka tu a tam něco "vypůjčila" od jiných autorů knih s touto tématikou. Takže podle mne dobrá kniha, ale bohužel jen dobrá.
Konečně jsem se dostala k Haně a nezklamala. Vše už asi v komentářích bylo řečeno. Já bych ráda za sebe dodala, že druhá polovina knihy mě bavila znatelněji více, jako by se autorka konečně dostala do příběhu - ale možná to je mnou. Nakonec jsem četla až do rána, jen abych se dostala k závěru.
Od Mornštajnové jsem začala číst Slepou mapu, která mě příliš neoslovila, takže jsem ji nedočetla. Pak jsem se ale dostala k Haně a tenhle příběh skoro jako by působil, že je napsán jinou rukou. Zdařile zachycené osudy jedné židovské rodiny a jednoho malého českého městečka. Do jednotlivých postav se člověk dokázal vžít a s některými soucítit a jinými naopak opovrhovat.
Haniným prokletím byla její mnohdy nerozvážná rozhodnutí a pak asi i jakási smůla, která ji životem provázela (protože u toho konce jsem jen otevřela pusu a říkala si cože :-( ).
Kniha pojednává o vykoupení Hany, která k němu dochází prostřednictvím své neteře Miry. Podobně jako tomu bylo třeba v knize Sofi Oksanen Očista. Zároveň tady také vidíme dvě časové roviny a dvě dívky, které neuposlechly matčiných pokynů, přičemž pro každou toto jejich rozhodnutí skončilo jinak.
Knihu doporučuji.
Knížek na téma holocaustu jsem přečetla hodně, většina byla detailním popisem svědectví zažívaných hrůz, kaskádou náhod, co vedly k přežití a pak nějaký šťastnější konec, shledání s někým známým, radost z šikovných dětí...prostě nějaký světlý bod i po tom všem...
Hana? To byl jiný "zákusek ".
Ta svědectví, která znám z jiných děl, tu byla ve srovnání s nimi jen okrajově. Ale celkový dojem byl mnohem silnější a depresivnejší, ten světlý bod, který člověk čeká na konci tunelu, tu není, je tu jen tma a zával obřími kameny, které holýma rukama neodvalíte a k tomu zoufalství přijde další zemětřesení, co zavalí i druhou díru tunelu, ale nezabije vás to, ani neposilí, jen přidusí a zahrne další vlnou bezmoci... A.M. Haně neskutečně naložila, opravdu není divu, že z krásné mladé ženy, zbyla němá osoba, hlídající si svou kůrku chleba. Tohle prostě jeden člověk nemůže unést. Tolik viny a zklamání se...
Výborně sestavený román, velmi čtivý, tolik postav, jejichž životy byly vzájemně propojené, skvěle vymyšlené jak tam každý měl minimálně 2 vzájemné vazby.
Náš život je prostě poskládaný z našich rozhodnutí, některá sehrají velikou roli a některá menší v tom, jaký bude náš konec...
I pres to, ze hruzy valky jsou zachyceny spise okrajove a zkratkovite - a nebo mozna prave proto? - je kniha velmi sugestivni.
Začátek a konec byl strhující. Prostředek knížky mi dal trochu zabrat a nevtáhl mě do děje.
Celkově ve mně knížka vyvolala hodně silné pocity, proplétání lidských osudů a hlavně Hana, tolik výčitek za které v podstatě ani nemohla a přesto s nimi musela žít.
Hana, má první kniha od Mornštajnové a musím říct, že jsem se jí úmyslně dlouhou dobu vyhýbala. Nelíbil se mi ten hype kolem ní a svým způsobem mě to spíše odrazovalo. Když je tolik vychvalovaná, musí být přeci naprosto úžasná. Jen.... možná jsem čekala až příliš. Neříkám, že je kniha špatná, mám ráda tento typ knih, jen zkrátka nenaplnila má očekávání.
Na druhou stranu se mi líbila propletenost a celistvost postav. Jen škoda, že na to, abych ji brala tak jako všichni ostatní, to nestačí.
Nemam rad, kdyz kniha nenaplni ocekavani. Podle komentaru jsem mel vysoke ocekavani o knize.... Ale kniha to jeste predcila!!!
1. Je videt, ze pani "autorka" AM si dala praci s textem. Nebal bych se to ani nazvat "remeslne zpracovani"
2.Dej je krasne cleneny - casem i osobami
3.Neni to ani dlouhe, ale zase ani moc kratke.
4.Normalne by byla vytka - nemam rad, kdyz nekdo pise o holokaustu, paklize ho nezazil.. Ale... V pripade AM dokazu privrit oci... Jeji: "napsala jsem to, co prozil nekdo jiny" verim.
5.Kniha by si zaslouzila film
Tak tuhle knihu zná snad každý, mě se taky konečně dostala do rukou. Musím uznat, že Mornštajnová opravdu psát umí.
Ale nějaké wow jaké jsem čekala se nekonalo. Příběhů z koncentračních táborů je plno a přitom se tady dotýkají spíše okrajově. Líbilo se mi, že je to psáno z pohledů tří žen. Jako velké plus tu vidím hlavně charakter Hany a to jen proto, čím si prošla, ale spíš ten pocit viny s kterým musela žít.
Čtivé? Ano. Ale příběh vlastně ničím nový. A bohužel pro mě vůbec nebyl srdcervoucí či dechberoucí.
Od této knihy jsem samozřejmě měla poměrně velká očekávání. Hodnocení má vysoké a v recenzích od ostatních padají pouze samá dobrá slova. Musím uznat, že Hana doopravdy nezklamala. Alena Mornštajnová klade důraz více na osobnosti jednotlivých postav, nežli na samotný děj, čímž příběh činí velmi emotivním. Zpočátku objevujeme samá nová jména, což pro mě bylo lehce zmatečné, dalo se to však rychle pochytit. Konečně se nacházíme v českém prostředí a na neštěstí dokonce v místním Terezíně. Odnáším si z toho plno nových poznatků jak do historie, tak i do života. Kniha je rozdělena ve třech částech, přičemž po dočtení té poslední, začne první část nabývat úplně nového významu. Díky tomu mi osud těchto tří generací leží a bude ležet v hlavě ještě pěknou chvíli. Vyprávěno mučivě realisticky s dávkou láskyplného smíření, kde je důraz kladen na přesnost, jemnost či hloubku.
„Když na náhrobcích přibyla další jména a to maminčino bylo mezi nimi, vzpomněla jsem si, jak u hrobů každou neděli postávala a mluvila na své blízké. Utěšovalo mě, že je s těmi, po kterých se jí tak stýskalo.“
Dechberoucí, drastické a smutné. Lépe to popsat ani nejde. Alena Morštajnová se s tímto dílem opravdu ukázala. Tohle by si měl každý přečíst.
Jakožto zástupce generace narozené na přelomu tohoto a minulého tisíciletí pro mě má tato kniha velkou hodnotu. Dovoluje mi nahlédnout do (pro mě velmi vzdálené) minulosti skrz oči lidí, kteří díky slovům spisovatelky ožívají a dostávají reálné tvary. S touto knihou jsem se ohlédla zpět v čase a prožila jsem bolest, kterou snad už nikdy nikdo neprožije. Význam téhle knihy pro mě spočívá v tom, že jsem se neučila data a události v chronologickém pořadí, jako je tomu ve školách, ale příběh jsem prožila spolu s postavami, a aspoň o něco lépe (snad) chápu generace, které tu byli přede mnou.
Štítky knihy
Židé rodinné vztahy rasová diskriminace poválečná doba ženy v 2. světové válce rozhlasové zpracování osudy žen Valmez - Valašské Meziříčí holokaust, holocaust české rományAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Ačkoliv jsem od knihy čekala něco naprosto jiného, kniha mě vůbec nezklamala. Naopak, velmi příjemně mě překvapila. Příběh mě pohltil hned na prvních stránkách a já nemohla jinak, než číst dále. To, co jsem nakonec přečetla, mě opravdu zasáhlo. Bohužel vám nedokážu napsat více, aniž bych vám prozradila děj knihy a zkazila vám čtenářský zážitek. Podle mě je nejideálnější od této knihy nic nečekat a buď vás děj hluboce zasáhne, či nikoliv. Mě tedy opravdu hluboce zasáhl.
⠀
Hodnotím tedy 5* - kniha mi dala mnohem více než jsem čekala. Je velmi čtivá a řekla bych, že i poměrně originální.