Hana
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/324332/bmid_hana-VSx-324332.jpg
5
14219
14219
Třetí román úspěšné Aleny Mornštajnové. Pokud existuje něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí druhým. Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se navzdory zákazu svých rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tak, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a poodhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, vycházející ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí... celý text
Přidat komentář
Krásná i když velmi smutná kniha. Velice hezky a čtivě napsané. Jednalo se o mou první knihu od této autorky a věřím, že né poslední. Z vyprávění za války je mi vždy velmi smutno a takovým knihám se většinou vyhýbám, ale za tuto knihu jsem skutečně moc ráda a každému bych ji doporučila.
Témata z koncentračních táborů nebyla ta po kterých bych sáhla, ale výzva mě donutila. Byla to také moje poslední kniha výzvy a musím říct, ze mě velice překvapila. Od příběhu jsem se nemohla odtrhnout,..strhující vyprávění o Haně mě naprosto pohltilo.
Nemám slov, za mě to jedna z nejlepších a nejsilnějších knih, které jsem kdy přečetla
Výborná kniha - děsivý příběh. Kniha je skvěle napsaná, čtivá a má spád. I když už od začátku tušíte, co hlavní postavy čeká, stejně čtete napjatí a bez dechu. Jakkoliv byly životní zkušenosti a zážitky Hany děsivé, z toho, jak (nechtěně) měnila osudy lidí ve svém okolí, mě mrazilo.
Za mě nejlepší kniha, kterou jsem v letošním roce četla. Překrásný jemný a barvitý styl, neskutečná hloubka postav a provázanost jednotlivých událostí mě dostaly. Klasické citově vyděračské příběhy mě nechávají celkem chladnou, ale tady jsem opravdu prokládala stránky slzami. Navíc Valmez celkem dobře znám, viděla jsem i poslední náhrobky ze židovského hřbitova.
Důkladně promyšlený příběh. Při čtení se někdy tajil dech a slzy se draly do očí nad "krutou hrou osudu" a konečnou pointou.
Knížka měla být jedna z nejlepších o holocaustu a půjčila mi ji kamarádka, že nic lepšího nečetla. Bohužel moje očekávání tak bylo velké a nenaplněné. Knih o holocaustu jsem přečetla více a směle mohu říci, že tato knížka se jím zabývá povrchněji a nepřináší nic nového. Příběh byl čtivý, to ano, ale zase nešel s hlavními postavami moc do hloubky, čekala jsem na konci nějaké vyústění, aby vše do sebe zapadlo, ale každý osud postavy vyšumí jakoby do prázdna bez většího vysvětlení nebo vyústění..
(SPOILER) Kniha je pro mě naprostým zklamáním. První část, kterou vypráví děvče ich formou se dá ještě považovat za jakžtakž autentickou. Další část je ale psaná jakoby vypravěčem, který popisuje dění před dobou v první části. Jenomže i tak se na konci dozvídáme, že byla vyprávěna stejnou osobou a pak si musíme klást otázku, zda detailní popisy pocitů jednotlivých postav jsou na místě. Třetí část kterou vypráví sama Hana, je úplnou katastrofou! Střídá se zde období konce války přímo s vyprávěním z koncentráku a to přesně na střídačku co kapitola. Celá koncepce knihy je nešt'astná. Příliš z ní čiší neznalost a neprožitost daného tématu .Děj je od druhé části zcela předvídatelný. Ačkoliv upravená křestní jména(Jarek-Jaroslav a pod.) mají zřejmě ve čtenáři probudit "aha efekt"až později, míjí se účinkem. Jedna z mála knih, jíž lze považovat spíše za předlohu k budoucímu filmu, který při troše scénáristického štěstí, bude patrně lepší.
O knižke som vedela, ale prečítala som si ju vďaka výzve 2020.
Zhrnula by som ju jednou vetou: Osud jednej rodiny.
Žiadny wow efekt sa nekonal, prvé dve časti bol opis histórie rodiny, prvé lásky, osudy, tragédie. Posledná časť venovaná koncentračným táborom. O histórií musíme vedieť, hlavne dať pozor aby sa rovnaké hrôzy už neopakovali, ALE na môj vkus je tejto literatúry už mnoho.
Každopádne knižka mala pár pekných myšlienok a je napísaná pre širšie publikum tak sa aj veľmi ľahko a rýchlo čítala.
Hana je kniha s koncem, kam chcete své oči dovést, abyste následně sebe i autorku obdarovali tichým ,,wow,,.. Děj byl někde na 4, slabší 4, ale díky za ten konec, linku co to všechno spojila v pachuť života, který neměl příliš na výběr vyvíjet se růžověji.
Čtivá kniha, čekala jsem více holokaustu. Příběh je jinak opět skvěle napsán.
Čtení Hany jsem dlouho odkládala, protože i když jsem na ni slyšela jen chválu, bála jsem se, že to bude další kniha s tematikou koncentračních táborů nebo podobných hrůz druhé světové války, kterou si přecejen musím dávkovat postupně. Mile mě překvapilo, že je to kniha o životě a o tom, jak se hříčkou osudu mohou stát věci, které by nikoho ani ve snu nenapadly a jak každý dílek má v celé té skládačce své místo. Ano, odehrává se v období před, během a po válce, ale nejsem toho názoru, že by každá kniha, zasazená do tohoto období musela zas a znovu dopodrobna zaobírat jen a jen touto tematikou, protože jak říká moje maminka “I za války se muselo nějak žít” a ač je v knize toto téma všudypřítomné, jsem ráda, že se nevymezuje jen na popis nejhorších hrůz války. Hana naprosto předčila má očekávání a je mi až líto, že si ji nemohu přečíst znovu, aniž bych věděla, co se dozvím na další straně.
Zarážející fakt, že z holocaustu se stala spíše ingredience na "bestsellery", jež mají s dějinnou událostí pramálo společné, než tragická událost, kterou je samozřejmě nutné si připomínat, komentovat nehodlám. Nicméně nejde v této spojitosti nezmínit, že samotná tragika dějin, zde za Mornštajnovou udělala asi tak 90% práce, zároveň zapříčinila to, že každého, komu se tato kniha nelíbí, lze nazvat necitelným nelidou. Navíc mi taky přijde, že vše bylo pojato velice plytce, scény z transportu či koncentračního tábora jsou scény, které zná snad každý, nepřináší žádnou hlubší sondu či nový pohled na věc. Až autorku podezřívám, že poskládala jen nějaké scény, co si někde sama přečetla či je viděla ve filmu. Hana se zkrátka tváří jako historický román a chápu, že čtenáři může poskytnout falešný pocit, že čte hoch literaturu, která ho povznese a vzdělá, ale tak to není. Možná kdyby se autorka zaměřila čistě na tyfus a netahala tam koncentráky udělala by líp, neboť to je něco nevyčerpaného a neotřelého, něco nového. (Ne nadarmo Treplev v Čechovově Rackovi deklamuje, že potřebujeme nové formy, a s náměty je to zrovna tak…)
Perspektiva vypravěče je taky velice matoucí. Nejdřív Miřin pohled, kde v jednu chvíli čas letí asi tak tři roky za stránku (důkaz toho, že když autorka něco vysvětlovat nebo řešit nechce, tak to prostě nedělá. Místo toho to smete ze stolu rychlým časovým skokem a poznámečkou: ,,Mira se to dozvěděla ve škole/od Gustava", jako to bylo v případě informací o holocaustu. Vzhledem k tomu, že Hana je svým způsobem kniha o holocaustu a Mira je evidentně vypravěč, tak toto obeznámení by v dobrém románu mělo zabrat několik stránek a být podrobeno přece jen trochu hlubšímu psychologickému rozboru.) Ve druhé části, kde se dozvídáme o historii rodiny před Mirou, je překvapivě taky Mira jako vypravěč (nebo to tak alespoň působí, autorka se neobtěžuje měnit styly a vypráví stále stejně), ale jak tohle může Mira znát? (Od Hany? To asi dost těžko) Takže se z ní během jedné stránky stává vševědoucí vypravěč? Dobrá zajímavé, leč nelogické. Budiž finální část očima Hany se ospravedlnit dá, nicméně opat autorka vypráví stejně. Zkrátka mi tam chybělo sebemenší posunutí ve stylu.
Další věc, se kterou mám problém a která se mi už nelíbila třeba u Malého života, je autorčina práce s neštěstím. Naházet na jednu postavu, co nejvíc neštěstí, až se ta postava pod hromadou tragédií zcela ztrácí. Přestává být reálnou a uvěřitelnou. Nikdo netvrdí, že život ve dvacátém století byl med, ale když je něčeho moc, tak je toho příliš. (Trochu to připomíná scénu, kdy pejsek s kočičkou vaří dort. Když tam dám sto smutných věcí, tak to bude stokrát smutné a stokrát nejlepší, ale tak to bohužel nefunguje.)
Neliší se moc od ostatních knih p. Mornštajnové. Je ale pravda, že má asi nejsilnější příběh ze všech, který mi ještě dlouho bude ležet v paměti.
Víc než je dole v komentářích ze mě nevyjde. Kniha zasáhne snad každého, komu zůstalo alespoň trocha srdce v těle. Emotivní, smutné, děsivé, lidské....
Štítky knihy
Židé rodinné vztahy rasová diskriminace poválečná doba ženy v 2. světové válce rozhlasové zpracování osudy žen Valmez - Valašské Meziříčí holokaust, holocaust české rományAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Nádherná kniha. Není co víc říkat, přečtěte si jí.