Hana
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/324332/bmid_hana-VSx-324332.jpg
5
14045
14045
Třetí román úspěšné Aleny Mornštajnové. Pokud existuje něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí druhým. Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se navzdory zákazu svých rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tak, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a poodhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, vycházející ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí... celý text
Přidat komentář
Asi jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Autorka je prostě skvělá spisovatelka, od jejích knih se nedá odtrhnout. Úžasně napsaný velice smutný příběh, který v člověku rezonuje ještě dlouho po přečtení knihy.
Výborně napsané, nelze se od toho odrhnout. Příběhů z 2. světové války a holokaustu bylo napsáno hodně, ale Mornštajnové se podařilo vytvořit emotivní komorní příběh, který stojí za pozornost.
Takovýchto příběhů je opravdu mnoho, ale žádný jiný není tak dobře napsaný jako Hana. Každopádně se asi budu chvíli vzpamatovávat.
Příběh hodně chytne za srdce a konečné kapitoly mají silný a dojemný zvrat. Spisovatelka brilantně píše a patří mezi mé oblíbené, ale u této tématiky jsem vždy trochu nejistá, protože ji mám hodně načtenou od autorů, co to zlo skutečně zažili a díla od mladších autorů nikdy nebudou už tak autentická. Ale to nelze samozřejmě kritizovat a je dobře, že to mladší generace už nezažila.
Překrásná kniha o lásce, smutku i naději. Dost se mi vryla pod kůži. Poplakal jsem si.
Souhlasím s rčením, které se tu opakuje- moc krásné, a velmi smutné ....paní Mornštanjnová je moc šikovná spisovatelka a píše hodně poutavě, těším se na další knihy od ní , vždy ve mě nechávají ještě dlouho mrazivý "dojezd" ...Četla jsem už více knih s tématikou holokaustu i o Osvětimi konkrétně, ale tahle kniha mě vzala asi nejvíc, vzpomenu si pokaždé když mám na jídlo chléb ...
(SPOILER)
Naprosto chápu, proč se kniha stala takovým hitem. A teď konečně uzrál čas a přečetla jsem si ji také já, po letech, kdy čekala v mé knihovně. Zatoužila jsem si totiž opět přečíst nějakou hodnotnější literaturu, než kterou běžně čtu. Ne že bych své běžné knihy neměla moc ráda.
Myslím, že nenapíšu nic převratného, co by za ta léta nenapsal nikdo jiný. Kniha byla extrémně čtivá a dle mého neodborného názoru i opravdu kvalitně napsaná. Postavy v knize dělali různá složitá rozhodnutí, mnohá špatná, což jen podtrhovalo jejich reálnost a lidskost. Opravdu musím říct, že přestože, díky Bohu, jsem samozřejmě měla úplně jiný život, dokázala jsem postavy pochopit a asi bych se mnohdy chovala stejně, ačkoli se to neukázalo jako to nejsprávnější. Opravdu jsem se do Miri i Hany dokázala vcítit. I přesto, že jsem věděla, jak to dopadne, mě moc mrzí, že Hana nemohla žít šťastný život, mít muže a dítě a hezkou domácnost, jak si přála. Udělala sice špatná rozhodnutí, ale myslím, že kromě oddálení odjezdu do Anglie bylo zkrátka vše jen mylný úsudek a nešťastná náhoda. Také mě mrzí, že alespoň Rosiny děti nemohly všechny přežít.
Velká těžkost knihy spočívá v tom, že hned na začátku víme, co se stane s titulní hrdinkou a když pak vidíme její mládí, touhy, sny, a víme, že se nikdy nesplní, člověku z toho skutečně není lehko. Myslím, že z knihy si dokáže vzít poučení i člověk, kterého nikdy takové těžkosti nepotkají, už jenom z toho, jak je život pomíjivý a že člověk míní a život mění, ať už si za to můžeme sami, nebo ne. Také je důležité si uvědomit, že i přes rasové, náboženské, národnostní či jiné rozdíly jsme všichni stejní lidé a musíme se k sobě chovat slušně a s respektem, abychom už nedopustili takové nelidské hrůzy, jako se staly kdysi za 2. světové války.
Smutný, moc smutný příběh. Hodně částí jsem četla se slzami v očích a přesto, nebo právě proto, jsem se nemohla odtrhnout...
Tato kniha mi byla doporučena se slovy: "moc krásný příběh, ale velmi smutný", a kdybych ji měla doporučit někomu jinému já, řekla bych úplně to samé, protože přesně to od knihy dostanete.
Děj se odehrává v období před, během a po druhé světové válce, a cestuje v čase stejně tak jako od jednoho vypravěče k druhému, k čemuž dochází však plynule a nenásilně. Kniha je čtivá, na čemž rozhodně nese svůj podíl i autorčin um psát o tak tragických záležitostech tak něžně. Příběh si pohrává s tematikou paradoxu osudu a mapuje to, jak člověka dokáže změnit válka.
(SPOILER) Nádherné, byť smutné čtení. Líbil se mi styl vyprávění, přechod z minulosti do současnosti, konec se žloutkovými věnečky jsem nečekala. Knih z této doby není nikdy dost.
čteno již podruhé a opět se mi tají dech. Kupodivu jsem si toho i docela z prvního čtení pamatovala, ale stejně mě to nepřestalo "fascinovat".
Čte se to dobře, to ano. Když si autor vybere takové téma, kdo by knihu pohaněl? Na druhou stranu už asi není čím překvapit, protože podobných, třeba i lepších knih, bylo dříve napsáno dost.
Já se docela ztotožňuji s názorem, že obzvlášť období druhé světové války má tolik silných skutečných příběhů, že je až trochu znevažující vymýšlet si své vlastní.
Navíc je jedna strana mé rodiny z Valmezu a do poloviny knihy jsem si vůbec nespojila, že by se tam kniha mohla odehrávat, nemyslím, že jsem někdy někoho slyšela mluvit o Meziříčí, vždycky Valmez nebo Mezřič, takže mi to výrazně ubírá pocitu autenticity knihy.
Nezajímám se o současný knižní mainstream či současnou českou literaturu. Dodnes nechápu, jak Hana mohla mít takový hype. Nejedná se o přelomové dílo, ze kterého by si sečtělý člověk sedl na zadek. Nejsem příznivce románů, novel či povídek zabývající se válečnou tematikou. Takových děl je na knižním trhu hafo a většinou se jedná o braky, kterým je nejlepší se vyhnout. Ano, i Hana by se dala zařadit do této skupiny.
Překvapilo mě, že všechny postavy mluví spisovnou češtinou. Zarazil mě i minimální výskyt archaismů, germanismů či slangu. V některých částech jsem měl i pocit, že se autorka snaží (až moc pateticky) zapůsobit na lidské city. Hana jakoby nutí čtenáře, aby s příběhem a hlavními postavami soucítil.
Hana je v podstatě odpočinková jednohubka, u které autorka nevyžaduje, aby čtenář moc přemýšlel.
Velice silný příběh, který ve mně bude dlouho doznívat.
V příbězích mám ráda hodně přímé řeči, které v knihách A.M. najdete pomálu. Což mi u této autorky vůbec nevadí, protože vládne vypravěčským uměním. Kniha je velice čtivá a působí autenticky.
Sice smutný, ale velmi silný příběh, který se mnou úplně zamával. Styl, jakým je kniha napsaná působí velmi autenticky.
První kniha, která se mi od autorky dostala do ruky a asi už zůstane moje nejoblíbenější. Neskutečně silný příběh.
Dlouho jsem přemýšlela o koupi knihy, nakonec jsem neodolala. Ale je to dost drsný příběh, měl by si přečíst každý, hlavně z řad mladých.
Štítky knihy
Židé rodinné vztahy rasová diskriminace poválečná doba ženy v 2. světové válce rozhlasové zpracování osudy žen Valmez - Valašské Meziříčí holokaust, holocaust české romány
Hana
Z čeho máte největší strach? Kromě nemohoucnosti, co třeba absolutní samota? Ta postapokalyptická, kterou popisuje Cormac McCarthy v knize “Cesta, nebo samota uprostřed fungující společnosti. Ráno lidé vstávají po zazvonění budíku do práce a škol, plní svoje povinnosti, vrací se k blízkým, odpočívají a čerpají sílu v jejich blízkosti. Vy uprostřed této vřavy stojíte sami, nemáte a neznáte nikoho.
Přesně do této situace se dostane dívka Mira v románu spisovatelky Aleny Mornštajnové. V pořadí třetí román autorky začíná vyprávěním o 9leté Miře, která zůstane bez jakékoliv blízké osoby sama na celém světě a klade si sofistikovanou otázku: “Proč přežila právě ona? Bylo to jen díky tomu, že neuposlechla zákazu rodičů? Neznám člověka, který by toužil po takovém osamění. Miře se to “poštěstí bez zjevného důvodu. Je to nevinná malá holka, která nestačila vykonat nic zlého, aby měla být po zásluze potrestána. Přesto jednoho únorového dne roku 1954 zůstane ve Valašském Meziříčí zcela sama, po jejím boku stojí jen stesk a strach z budoucnosti. Toliko začátek třígeneračního románu, kde – jak je zvykem u Aleny Mornštajnové – první housle hrají ženy a dívky.