Ženský
Charles Bukowski
Henry Chinaski série
< 3. díl >
Henry Chinaski, Bukowského alter ego, se v románu Ženský objevuje v roli stárnoucího uznávaného spisovatele, a jak už napovídá sám název, prochází celou řadou vztahů s příslušnicemi opačného pohlaví (adjektivum „něžný“ v tomto případě není na místě). Tyto vztahy jsou zpočátku vášnivé a bezprostřední, ale nakonec téměř vždy sklouznou do ubíjejících poloh a oba zúčastněné nemilosrdně drtí. Chinaski tak vrávorá z jedné ženské náruče do druhé a v každé nachází jen chvilkové uspokojení. Znalci Bukowského života a tvorby mohou v románu objevit drobné radosti a paralely – např. postava Lydie Vanceové byla zpracována podle Bukowského chvilkové přítelkyně, sochařky a příležitostné básnířky Lindy Kingové.... celý text
Přidat komentář
Na Bukowského musíte mít chuť, musíte mít chuť na lásku, živočišný sex, chlast, černý humor a trochu toho násilí. To všechno navíc ve špíně, chudobě a za všudypřítomného smradu. Jinak nedokážete knihu plnohodnotně docenit.
Možná to nezní jako kladná recenze, ale miluju Bukowského pro jeho upřímnost, syrovost a nekompromisní pohled na život.
Přečteno před pár lety vydání 1995 v úvodu knihy stojí,, spoustu dobrých chlapů vyhnaly ženské pod most, teď jsem četl vydání z roku 2013 a tady se v úvodu píše, spousta dobrých chlapů skončila kvůli ženským pod mostem tak jak to s těmi ženami je :-) :-).
Bukowskému se podařilo předat pocit. Pocit absolutní svobody i absolutní závislosti. Defilé vyžilých existencí a hledačů štěstí, rozkoše a požitků se obnažuje až na dřeň, aby předvedlo své sperma a pižmo, hovna a zvratky, puch vyčpělého piva a cigaretových vajglů, smrad nemytých těl a zaplivaných bytů.
Brilantně vypointované rozhovory, stručné výstižné všeříkající popisy. Ze začátku deník totálního zhýralce žijícího mezi svými čteními, svými dostihy a svými ženskými. Ke konci sebereflexe se závanem rezignace na všechny a skoro na všechno, reflexe ve vichru alkoholické geniality.
Nerozumím tomu, proč popová mainstreamová skupina si dala jméno podle Henryho Chinaskiho. O názvu skupiny, podle tohoto chlápka, by mohl uvažovat snad jen Ozzy Osbourne ve svých nejbouřlivějších letech. A myslím, že Henry i Ozzy by si neskutečně rozuměli a byli by si navzájem múzami.
„Už jenom žít až do smrti je dřina.“
"Jseš moc starej. Chtěl bys jenom vysedávat a nadávat na všechny a na všechno. Nechce se ti nic dělat. Nic pro tebe není dost dobrý."
"Lidské vztahy jsou podivné. Tak například, chvíli žijete s jednou osobou, jíte, spíte a bydlíte s ní, milujete ji, povídáte si, chodíte spolu ven a pak to skončí. Následuje krátká perioda, kdy s nikým nežijete, načež se objeví další žena, jíte a šukáte s ní, a všechno to působí tak normálně, jako kdybyste čekali právě na ni a ona na vás. Nikdy jsem nepovažoval za správné být sám; občas to bylo příjemné, ale nikdy ne správné."
"To je důsledek pití, napadlo mě, když jsem si naléval sklenku. Když se stane něco špatného, pijete, abyste na to zapomněli; když se přihodí něco dobrého, pijete, abyste to oslavili; a když se nestane nic, pijete, aby se něco stalo."
"Odkud se berou všechny ty ženské? Jejich přísun je nekonečný. Každá z nich je jedinečná, jiná. Mají různé kundy, jejich polibky jsou různé, prsa mají různá, ovšem žádný muž je všechny neochutná; je příliš těch, které si dávají nohu přes nohu a přivádějí muže k šílenství. Taková hostina!"
"Láska je dobrá pro ty, co jsou schopni zvládnout to psychický přetížení. Je to, jako když se snažíš přenýst plnou popelnici na zádech přes valící se řeku chcanek."
"Vzal jsem si láhev a šel do ložnice. Svlékl jsem se do spodků a lehl si do postele. Všechno je nanic. Lidé se prostě slepě chytají toho, co je k dispozici: komunismu, zdravé výživy, zenu, surfování, baletu, hypnotizování, skupinových srazů, orgií, jízdy na kole, bylinek, katolicismu, posilování, cestování, odvykání, vegetariánství, Indie, malování, psaní, sochaření, komponování, dirigování, batůžkaření, jógy, souložení, sázení, pití, lenošení, zmrazeného jogurtu, Beethovena, Bacha Buddhy, Ježíše, obchodních značek, háčka, mrkvového džusu, sebevraždy, ručně šitých obleků, cestování letadlem a New Yorku, a pak se to všechno vypaří a rozsype. Lidi musí přemýšlet, co by tak během čekání na smrt mohli dělat. Řekl bych, že je fajn mít na vybranou.
Vybral jsem si. Pozvedl jsem plácačku vodky a naráz ji vypil. Rusové vědí svoje."
"Ze čtení si moc nepamatuji, ale další den jsem se probudil v posteli, sám."
"Cassie: "Tvůj život se zdá být v pohodě. Víš, ty se nepředvádíš, ani se nesnažíš zaujmout, jako někteří chlapi. A zdá se, že jseš přirozeně vtipnej."
Henry: "Mě se líbí tvoje zadnice a vlasy a tvoje rty, oči i víno, a tvůj barák a jointy. Ale já v pořádku nejsem."
"Chodil jsem kolem dokola a cítil se hůř a hůř. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem tam zůstal, místo toho, abych šel domů. Připomínalo to prodlužování agónie. Co jsem to byl za krysu? Ovšemže jsem byl schopen hrát nějakou podlou, neskutečnou hru. Jaký jsem měl motiv? Snažil jsem se za něco pomstít? Mohl jsem si dál namlouvat, že jde čistě o výzkum, o prosté studium žen? Nechával jsem jednoduše věci plynout, aniž bych o nich přemýšlel. Nesledoval jsem nic jiného než svoje vlastní, sobecké, sprosté potěšení. Byl jsem jako nějaký zkažený kluk ze střední školy. Byl jsem horší než kterákoli děvka; děvka si od vás vezme peníze, nic jiného. Já jsem si zahrával se životy a dušemi, jako kdyby to byly moje hračky. Jak jsem se mohl zvát mužem? Jak jsem mohl psát básně? Co to ve mně bylo? Byl jsem jako laciná varianta markýze de Sade bez jeho intelektu. I vrah byl otevřenější a upřímnější než já. Nebo násilník. Sám bych si nepřál, aby si někdo pohrávat s mou duší, posmíval se mi a sral na mě; tohle jsem každopádně věděl jistě. Byl jsem opravdový ničema. Cítil jsem to, když jsem se procházel sem a tam po koberci. Ničema. Nejhorší na tom bylo, že jsem se vydával za něco, co jsem nebyl – za dobrého chlapa. Uměl jsem vstupovat lidem do životů, protože mi věřili. Ulehčoval jsem si svou špinavou práci. Psal jsem Milostnou píseň hyeny."
Zpočátku pecka. Pak se to zpomaluje, kapitola za kapitolou jsou stále stejnější, až to přechází do kolovrátkové nudy, která je rozčleněná pouze jmény souložnic. A to autora dost můžu. K té bídě ještě přispěl překlad, který si neláme hlavu s rozdíly v mně-mě.
Vůbec nechápu, jak jsem mohl Bukowského četné desítky let ignorovat. Teď konečně chápu nejen název české hudební skupiny, ale i to, odkud pramení Bukowského popularita. Ve (skoro) každém muži dřímá komůrka necivilizovaného divocha, ve (skoro) každé ženě dřímá komůrka divoké samice, která hledá toho nejlepšího samce. My všichni civilizovaní lidé tyto naše komůrky větráme jen zcela výjimečně, případně vůbec. Chinaski má okna komůrky dokořán, bez přerušení. Knihu "Women" nelze přečíst jedním dechem, jednotlivé ženy a situace je nutno si vychutnat a pak si dát přestávku. Příště totiž proběhne zhruba totéž, jen v jiných kulisách. Kulisy jsou úžasné, Bukowski dokáže popsat prostředí (a postavy) v krátkosti a zcela výstižně a přitom trousí skvěle definovaná životní moudra. Příběh se odehrává v roce 1977, kniha vyšla poprvé v roce 1978. Takže některé reálie (telefonování, písemný styk, vyhlížení cestujících na letišti při východu z letadla a pod.) dnešní čtenář hůře chápe.
Překladatel jeho díla Robert Hýsek v pořadu Schůzky s literaturou, který vysílala stanice ČRo Vltava v neděli 15. května 2016 ("Charles Bukowski, starý chachar ostravski"), tvrdí, že se Bukowski narodil ve vesnici Pazderna na Frýdecko-Místecku a po emigraci do Spojených států svou skutečnou identitu úspěšně zatajil. Takže Bukowski je našinec (!).
75%
Klasický Buk, i když tentokrát přecejen trochu více o ženách. Zároveň je zde Henry Chinaski už trochu starší (děj začíná, když mu je 50) a už se zvládá jakž takž živit psaním a veřejným čtením svých básní. Tím pádem mu zůstává spoustu času na celodenní pití, jeho "výzkum" žen, sázení na koníčky a v neposlední řadě na psaní samotné. Nebudu lhát, počet (a průběh) jeho romantických záletů mě doslova šokoval.
Zajímavě "jiná" či netypická je poslední části knihy, kdy už Chinaskimu táhne na 60 a děj začne působit více reflexivněji a poklidněji.
"Umění vyžaduje disciplínu. Prohánět sukně umí každej debil."
Tolik žen, tolik jmen a tak málo nového děje. Upřímně, jedna z nejhůře čtených knih v mém životě. Tato kniha byla má první od Bukovského, a nevím, jestli to není trochu škoda, jelikož po ní už žádné další knihy od něho nevyhledávám...:'(
Kedysi môj tretí Bukowski v poradí. Stále ma to bavilo, aj keď trochu menej než Faktotum. Kvôli v podstate rovnakej tematike. Ale, aj tak ma dostával do kolien svojim prístupom k veci...
Život hlavní postavy se točí jen okolo sexu, chlastu, drog a dostihů. Kniha mohla skončit klidně po 50 stranách anebo mít dalších 200 navíc, nic by se nezměnilo. Ten sám děj stále dokola.
Podle mého další z řady Bukowskiho brutálů. Snad tam bylo méně vtipu (ne že bych se párkrát nezasmál), ale nemění to nic na tom, že je to síla. Nic podobného jsem dosud ani nečetl, no vždyť to bylo bezmála porno. Popravdě jsem to vůbec nečekal. I když u ChB by mě už snad ani nic překvapit nemělo.
Je to dobrá kniha, ale bohužel jen dobrá. Protagonista Chinaski (literární obdoba Bukiho samého) chlastá, chodí na dostihy, mluví s různými lidmi, čte živému publiku své básně a šuká nejrůznější ženský. Konec je stejný jako začátek. Nedojde tam k žádnému příběhovému oblouku. Protagonista zůstává po celou dobu stejným. Jednotlivé ženy splývají do jedné. Protože autor nikterak neprokreslil jejich charakter a vždy jim věnoval pár stránek, tak mi neutkvěly v paměti a později se mi pletla jména a ztratil trochu přehled. Ono to však nevadí, protože stejně o nic nejde, jelikož děj k ničemu nespěje.
I proto bych "Ženy" nedoporučil pro vstup do autorova díla. Podle mě je důležité pochopit jeho dětství (Jelito), ale mojí oblíbenou Bukiho knihou je Škvár, za nejho nejšťavnatější věc, páč se jedná o perfektní extrakt jeho stylu a každá stránka bavila. U Ženy jsou poměrně repetetivní, takže nejsou tak poutavé a úderné a Jelito ke konci vyzní do prázdna.
Ač byl Charles Bukowski rozesranej chlap, kterej si nedokázal udržet zdravej vztah a získat tak pro sebe něco lepšího, tak mně osobně je ten balvan s citem sympatickej a rád si počtu o jeho životě. Baví mě jeho buranství, dokáže mě rozesmát. Líbí se mi, jak ve své knize hodnotí jiné autory. Vždyť tenhle vochlasta napsal povídku, kde s doutníkem v hubě skočí do ringu k boxerovi Hemingwayovi a sundá ho.
Mimo to však Charles knihu dokázal protkat pasážemi k zamyšlení, pasážemi, které jsou jeho tvrdými pravdami. Je vidno, že částečně upřímně a částečně idealizovaně zaznamenával své životní zkušenosti (sám to přizná v jednom dialogu) a já stále nacházím důvody, proč se k tomuto autorovi vracet.
(SPOILER) Nejdelší knížka od Bukowského, kterou jsem četl. Chinaski se představuje v jiném světle, už dávno nepracuje a tak si užívá života po svém. Ženské mu neustále ze života odchází a přichází a neexistuje snad žádná, které by odolal a která by odolala jemu. Bohužel zhruba v půlce knihy to začne být lehce repetitivní, ale člověk ani tak nemůže přestat číst, nevím, zda je to surovostí jeho počínání nebo všeobecným prasáctvím. Z jeho knížek na mě vždy dýchá jakási upřímnost. Bukowskému tak velký rozsah knihy nesedí, ale přesto baví, hlavně počáteční přetahování o bustu s Lydií, její žárlivé záchvaty a vyvádění. Později má Chinaski mladší a mladší ženy, které mu nikdy dlouho nevydrží, většinou obecným omrzením, často jeho přímou vinou. Občas ho litujete, občas mu to přejete, často ho vlastně nechápete, ale i tak ho musíte mít rádi. Škoda, že příběh nepůsobí ucelenějším dojmem jako kniha Na poště, nejedná se o knížku, kterou byste měli začínat, pokud chcete zjistit, co na tom Bukowském vlastně je. Knihu si užijí ti, kteří četli ranější knihy a vědí, čím si Chinaski už prošel.
(SPOILER) Moje první kniha od Bukowského. Velmi mě zaujaly detaily ze života ve státech v té době. Taky se mi líbila rychlost proměny hlavního charakteru. Taky na mě celá kniha působila takovým uvěřitelným dojmem.
klasický Bukowski. Dej žiadny ale on proste vie písať tak aby to bavilo.
-"chlap potrebuje haldy žien iba vtedy, ak žiadna za nič nestojí"
-"ty na mňa zvysoka dlabeš. Tie zamilované básne nič neznamenajú"
"znamenali keď som ich písal"
No, co k tomu říct... bylo to opravdu dlouhé. Nemůžu ani tak říct, že bych se u čtení nudil, příběhovou linku jsem u Bukowského stejně neočekával. Celá kniha je jen nekonečným kolotočem telefonátů fanynek, Hankových cest na letiště a několikadenních pobytů u něj doma. Silnou charakteristikou (a možná i předností) autora je psaní díla tak, že by mohlo skončit kdekoliv.
Muj treti Bukowski. Je to zvlastni. Po knize Na poste jsem cekal neco trochu jineho. Vtipnejsiho.
Ale i kdyz jsem nedostal, co jsem cekal, stejne jsem hltal kazdou stranku.
Na jednu stranu sem se bal, ze uz bude konec a zadna dalsi prihoda., na druhou stranu jsem se tesil na konec.
Moje první knížka od Bukowského. Přečteno na pláži v Chorvatsku. Prvních 100 stránek je "Wow, jak někdo může psát takovýmhle stylem, žít takovýhle život", dalších 100 stránek "Hm, oka, stane se ještě něco?" a posledních 100 stránek je čistě "Chci to dočíst, ale nejsem si jist, jestli mě to vlastně nenudí". Ale mám v plánu Poštovní úřad, třeba bude lepší.
Autorovy další knížky
| 1995 |  Šunkový nářez |
| 2013 |  Všechny řitě světa i ta má |
| 1996 | Poštovní úřad |
| 2006 | Příběhy obyčejného šílenství |
| 2005 | Zápisky starého prasáka |
Tak tohle byla jízda sex alkohol