Ženy
Charles Bukowski
Henry Chinaski série
< 3. díl >
Román mezinárodně uznávaného autora. Henry Chinaski, Bukowského alter ego, se v románu Ženy objevuje v roli stárnoucího uznávaného spisovatele, a jak už napovídá sám název, prochází celou řadou vztahů s příslušnicemi opačného pohlaví (adjektivum „něžný“ v tomto případě není na místě). Tyto vztahy jsou zpočátku vášnivé a bezprostřední, ale nakonec téměř vždy sklouznou do ubíjejících poloh a oba zúčastněné nemilosrdně drtí. Chinaski tak vrávorá z jedné ženské náruče do druhé a v každé nachází jen chvilkové uspokojení. Znalci Bukowského života a tvorby mohou v románu objevit drobné radosti a paralely – např. postava Lydie Vanceové byla zpracována podle Bukowského chvilkové přítelkyně, sochařky a příležitostné básnířky Lindy Kingové.... celý text
Přidat komentář
„Když se stane něco špatného, pijete, abyste na to zapomněli; když se přihodí něco dobrého, pijete, abyste to oslavili; a když se nestane nic, pijete, aby se něco stalo.“
"Každá ženská je jiná. V podstatě jsou kombinací toho nejlepšího a toho nejhoršího - kouzelnýho i příšernýho. Stejně jsem ale šťastnej, že existujou."
No, tak to by byl dvě nejdůležitější myšlenky z celý knihy, která místama byla trochu utahaná.
Stárnoucí a zhýralý básník Henry Chinaski je takový hrdina své doby – kdo (z mužů) by nechtěl žít z honorářů za knížky a autorská čtení a volně se přesouvat od Lýdie přes Nicole po Mindy a Deboru, od dostihů k chlastu a cigáru, od blití ke sraní... a pak zase k šukání? „Byl jsem starý a ošklivý. Možná právě proto se mi tak líbilo ho vrážet do mladých holek. Snažil jsem se uniknout před smrtí? Znal jsem spousty žen. Tak proč se vždycky snažím o nějakou další? O co mi jde? Nové známosti byly dobrodružné, ale byla to dřina. První polibek a první vyspání bylo dramatické. Zpočátku je to zajímavé. Později, pomalu, ale jistě, vyjdou najevo všechny vady a šílenství.“ Není moc co dodat, je to jízda.
V knížce se šukalo asi třicetkrát, ale pokaždé stejně :) Měnily se jen ženské, jejich vlasy, těla, jména... Měnily se tak často, že ve druhé třetině knížky jsem o nich ztratil přehled, která je která. Každopádně pár pasáží mne dosti zaujalo, a zrovna těch, které se ženských vůbec netýkaly... :) Má první přečtená knížka od Buka.
Kniha se mi nehodnotí lehce, možná proto, že jsem ženská. Po prvních stránkách jsem dokonce zvažovala, zda ji vůbec dočtu. Ale pak jsem tomu přišla na chuť. Za popisem života, který by se dal charakterizovat dvěma slovy: "chlast a sex" se skrývá víc. Jaké emoce ve mně vzbudil hlavní hrdina? Nejdřív spíš znechucení a potom jsem ho litovala.
Povedl se Bukovskému pohled do ženské duše? Z pohledu chlapa možná.
Bukowského jsem nevím proč nikdy nečetl, když nepočítám Šunkový nářez někdy v patnácti. Tehdy jsem ale ještě ani nepil, ani neprcal, takže nemám žádný tušení, co jsem si z toho tak mohl odnést.
Teď jsem Bukowského ze zoufalství švihl do báglu když jsem jel na dovolenou a musím konstatovat, že to byl dobrý nápad. To samý už ale nemůžu říct o tom, kdy jsem se v Portu pod vlivem jedné kapitoly a patnácti panáků moscatelu rozhodl zaplatit za všechny stoly na zahrádce jednoho baru, a to včetně stolu dvou německých gay policajtů z Hamburgu, kteří mi snědli polovinu tataráku. Inu, chybami se člověk učí.
Ženský od Bukowského popisují všechna úskalí, které my jako muži musíme snášet s tímto živočišným druhem, který je připojen k vagíně. Jeho sugestivní popis je chvilkami tak zdařilý, že jsem se přistihl, že si vlastně i přeji být odporný šedesátiletý píčus, který drandí tlustý machny s ceckama velkýma jako Beroun. Škoda, že se ke konci ještě aspoň na chvíli neobjevila Lýdie, to by bylo za plnej randál.
Velmi osobitý pohled na život, svět, na sex. Na svou sexualitu a svůj neodbytný chtíč. Bukowski je prostě egistický, šovinistický klátič (je jasné že náměty čerpá ze svého života) a ochlasta. A to je jeho životní úděl a poslání. Ale pod hrubou slupkou, je citlivá, empatická duše. I když xxxxx ženám v jeho životě to může připadat spíš naopak....
sonda do duše autora samotného kde vyvěrá jeho ego sobectví alkoholizmus i chtíč,:)
Kniha, kterou by asi ženy ani neměly číst. Protože je celá prosáklá ženami, sexem, ženami a ..... sexem. Takže to vypadá, že Bukowski je jen obyčejnej prasák.
Ale není. Je to chytrej a citlivej prasák a pro mě je v knize spoustu zajímavých postřehů o ženách. Jejich světě. Jejich myšlení. O jejich bytí. A to vše tedy z pohledu chlapa
„Věděla, že se to stalo jednomu, stalo se to většině z nás. Naše životy se tak neliší – i když si to rádi myslíme.“
Už nevím jak jsem se dostala k tomuto spisovateli, ale musím říct, že za to jsem ráda. Jeho psaní je pro mě velice odpočinkové, příjemné a ráda sleduju jeho život skrze tyto knihy. Až je člověku spisovatele kvůi některým věcem líto. Já ale musím dodat, že moje novější verze knihy se jmenuje "Ženský", ale tak to je detail.
"Kdybych se narodil jako ženská, byl bych určitě prostitutka. Protože jsem se narodil jako chlap, toužil jsem v jednom kuse po ženských, hlavně po těch nejhorších. Přesto jsem z ženských - z těch dobrých - měl strach, protože nakonec vždycky chtějí vaši duši, jenže to, co ze mě zůstalo, jsem si chtěl ponechat. Nejvíc jsem toužil po prostituktách, po primitivních ženských, protože jsou nudné a hrubé a nemají žádné nároky. Když pak odešly, o nic mě neochudily. Přesto jsem současně prahnul po jemné, dobré ženské, bez ohledu na tu obrovskou cenu. Jinými slovy jsem byl ztracený. Silný chlap by vzdal obojí. Já jsem silný nebyl. Takže jsem se dál potýkal s ženskými, s jejich podstatou."
A o tom to celé je. Bukowského styl vyniká zejména v povídkách, které jsou svižné, vtipné a překvapivé. U delších próz bývá problém s tím, že po čase začnou všechny ty chlastačky a šoustačky nudit. U Žen je to asi nejmarkantnější... Přesto se čtou lehce a mezi tělními tekutinami a potoky chlastu nejdete i pronikavé záblesky filozofie, pro něž Bukowského miluji.
Výrazy v knize byly dost hrozné. Je to styl spisovatele,ale pro mě až moc vulgární.
Bukowskiho prostě miluju. Jak dokáže během pár slov vystihnout atmosféru, charakter či absurditu něčeho je parádní. a bere se s nadhledem a dělá si ze sebe legraci, což je osvěžující a vzácné. Tahle knížka patří k tomu nejlepšímu, co jsem od něj četl. Hned jsem si včera na Hlavním nádraží zakoupil od něj další knihu.
Už se opakuji, ale čtení Bukowského mi přijde na psychické problémy lepší než antidepresiva.
Howgh!
Když to budete brát trochu s nadhledem a oprostíte se od toho, že děj se skládá jenom ze sexu, chlastu a drog, tak si myslím, že se budete dobře bavit. Je pravdou, že chvílemi jsou postavy..děj...trochu stereotypní, ale knížka je vtipná a stojí za to, si ji přečíst.
Jak to ten Bukowski dělá nevím, ale přestože mi kniha zpočátku přišla dosti nezáživná a stereotypní, tak někdy v půlce nastal zlom a já hltal každé slovo, až do konce. Je to příběh, pod jehož povrchem se skrývá hodně a když se nezaměřujete povrchně jen na bohémský život autora a jeho aktivity skládající se v podstatě jen ze sexu, chlastu a dostihů, tak můžete pocítit jedinečnou vášeň, kterou v sobě měl a která je mezi řádky cítit, ačkoli se to člověku neznalému jeho díla nemusí zprvu zdát.
Kniha se mi hrozně líbila, od jednotlivých žen, které byly každá jiná, po obecné, vlastně dost smutné postřehy. A toto mě neuvěřitelně pobavilo:
Joe Washington stál u okna. „Hele, koukej, támhle přechází přes ulici William Burroughs. Má pokoj hned vedle tvýho. Čte zítra večer.“
Přešel jsem k oknu. Byl to skutečně Burroughs. Otočil jsem se a otevřel si nové pivo. Byli jsme ve druhém poschodí. Burroughs vyšel po schodech, minul moje okno a vešel dovnitř.
„Chceš se s ním seznámit?“ zeptal se Joe.
„Ne.“
„Já za ním na chvilku skočím.“ (...)
Joe Washington se vrátil. „Řekl jsem Burroughsovi, že jseš ve vedlejším pokoji. Říkám mu: 'Burroughsi, ve vedlejším pokoji je Henry Chinaski.' A on na to: 'Ale, opravdu?' Zeptal jsem se, jestli tě chce vidět. Odpověděl: 'Ne.'“
Přečetl jsem nejprve pár povídek z knihy Nejkrásnější ženská ve městě. Byly fajn, ale postrádalo to šířku, záběr. Musel jsem mít román, tak jsem si koupil Ženský (vydání od Arga, které má opravdu sympatickou úpravu). A velmi rychle se začetl. Brzy jsem věděl, že jsem zase objevil spisovatele, kterého můžu, jeho otevřenost, přirozenost a živočišnost oceňuji. Nejsem z typů lidí, kteří se brání nějakému kontroverznějšímu vyjádření, mám rád život zobrazen bez příkras (i když i ty mohu, jsou-li kvalitně a správně nadávkované a člověk ví, na čem je). Je to román, nenalhávám si, že by to byla pravda, vlastně mám někdy pocit, že si spisovatel záměrně se čtenáři hraje, že je rád balamutí, protože ví, že mu to mnozí zbaští. I tak ale je ten autor velkej sympaťák a ještě větší spisovatel. A kniha je opravdu zábavná a výtečně napsaná.
Autorovy další knížky
| 1995 |  Šunkový nářez |
| 2013 |  Všechny řitě světa i ta má |
| 1996 | Poštovní úřad |
| 2006 | Příběhy obyčejného šílenství |
| 2005 | Zápisky starého prasáka |
Prostě Bukowski ve svým živlu!