HHhH
Laurent Binet
Je květen 1942 a výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš se připravují na cíl operace Anthropoid: zabít Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava, „pražského kata“ a „blonďatou bestii“. Druhého nejvyššího muže v hierarchii SS provází šeptem pronášená tajemná zkratka HHhH: Himmlers Hirn heißt Heydrich – Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich. Ne nadarmo – Heydrich totiž patří k hlavním organizátorům židovského holocaustu neboli Endlösungu... Strhující prvotina francouzského spisovatele Laurenta Bineta, který dlouho pobýval na Slovensku a v Česku, barvitě vykresluje okolnosti „nejodvážnějšího protinacistického činu v dějinách druhé světové války“ a novátorsky v něm zkoumá vztah mezi realitou a fikcí.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem četl po historickém románu Dva proti říši. Obě se věnují stejnému tématu, přesto je každá jiná. Na HHhH si cením větší historické přesnosti a zároveň míst, kde autor nechce fabulovat a takzvaně vyloží karty na stůl. Tematicky se kniha zaobírá více mezinárodní situací a vlastnímu atentátu se nevěnuje tak obsáhle, jak je tomu u Jiřího Šulce.
Přesto výborné a originální čtení.
zany: Přečetl jsem si Váš komentář s výčtem chyb, kterých se autor dopustil. Budu-li číst knížku znova, zaměřím se na ně. Při četbě jsem si těchto nepřesností vůbec nevšiml. Takže zřejmě bude muset laskavý čtenář brát moje slova o "historické přesnosti"s rezervou. Smazat je nemůžu, protože by Váš komentář ztratil smysl.
Úžasná záležitost. Přečteno během 2 dnů (bohužel musím občas i spát nebo jít do práce). Měl jsem chuť vyběhnout z domu a začít řvát všude kol sebe, jak je ta kniha čtivá a dechberoucí. Holt Gabčík a Kubiš boli fest frajeři.
Toto je jedna z nejlepších knížek, jaké jsem kdy četla. Náš vlastenecký příběh, vyprávěn pohledem "nezaujatého" francouze. A přesto byl příběhem naprosto pohlcen a upřímně okouzlen. Román prokládaný skutečnými detaily, byla výborná volba. Navíc upřímnost autora, nad jeho nejistotou, zda půjde o zdařilé a čtivé dílko. Myslím, že čtenářům tento pán skutečně otevírá svoji duši. Tuto tématiku mám ráda i když se většinou zaměřuji na díla autorů, kteří tu dobu prožívali. Ale Binet se svým historickým románem dostal nad většinu z nich. Nemůžu jinak- vřele doporučuji!!!
Maximálna spokojnosť. Myslím, že práve autorov štýl písania je dôvodom, prečo som sa rozhodol pre maximálne hodnotenie. Záleží na každom čitateľovi, čo od tejto knihy čaká. Ja som dostal veľa pre mňa zaujímavých informácii, podaných kvalitným literárnym jazykom a spôsobom rozprávania, ktorý bol veľmi osobný a mne preto sympatický. Páčia sa mi autorove pochybnosti o jeho vlastných schopnostiach (je to možno od neho alibistický prístup, ale zároveň ho tento prístup v čitateľových očiach akosi "poľudšťuje") a pochybnosti o schopnosti byť vôbec objektívnym rozprávačom historických udalostí.
V tomto prístupe osobného rozprávania o histórii, o konfrontovaní samého seba s danou témou, o hľadaní dôsledkov a následkov historických udalostí pre seba samého - v tomto sú Binet a jeho HHhH pre mňa výnimoční. Určite odporúčam!
Výborný pseudodokumentární román, žádná literatura faktu, nýbrž románová fikce. Binet se tváří jako diletantský sběratel informací o atentátu na Heydricha a znejisťuje čtenáře, jestli má knihu číst jako reportáž o psaní románu, nebo jako reáliemi nabitý dokument. Kontrast mezi velevážným tématem a ironickým stylem vyprávění tento záměr jen potvrzuje. Přitom má velice dobře zvládnutý materiál (nejsem historik, takže možné chyby nevylučuji, ale ani nepotvrzuji) a nesmírně čtivou formou dokáže čtenáře udržet v pozornosti. Vůbec nezastírá, že zdaleka neví všechno, co by vědět chtěl, a s chutí se dělí se všemi myšlenkovými pochody ohledně procesu psaní, včetně názorů na tematické knihy či filmy. Koho daný námět zajímá a chce se dozvědět spoustu "perliček" o Heydrichovi nebo operaci Anthropoid, tomu knihu doporučuji jako čtivou alternativu k historickým učebnicím (ale je třeba brát v úvahu, že se jedná o román, ne skutečný dokument, takže na zkoušku z historie se z ní neučte). Navíc vzhldedem k autorově lásce ke všemu českému, srdce vlastence jen zaplesá.
Většinou se hodně stydím za to, že jsem Čech a tato kniha (kterou napsal cizinec) ve mně na malou chvíli probudila jiskérku vlastenectví. Kniha je čtivá a "rychlá". Velkým množství kratičkých kapitol mi připomněla Rudišovy romány (zejména Potichu). I když se o historii dost zajímám, tak jsem zde našel mnoho drobností, které jsem četl nebo slyšel poprvé.
Z počátku mě zvláštně pojatý styl vyprávění rušil, možná až rozčiloval, jelikož Binet působil, že o tématu neví více než já a ještě si není jistý, zda si ho vůbec smí dovolit vyprávět. Posléze si člověk zvykne a přijme tuto pokoru a autorovu naprostou oddanost příběhu. A oddá se mu také. + pár faktů, o kterých jsem neměla tušení.
Knihu jsem dočetl jen do půlky. Vůbec mi nevyhovuje forma, jakou autor zvolil - kniha ve které autor komentuje jak tu knihu píše je prostě něco divného. Když napíše nějakou informaci a o pár odstavců napíše, že to bylo špatně a uvádí to na pravou míru, to je podle mě úplně mimo.
Autor se holedbá tím, jak chce mít všechno přesné, přesto je jeho dílo plné chyb - jen namátkou - Beneš neabdikoval ještě před Mnichovem, klíče od korunovačních klenotů nejsou uchovávány ve stejné místnosti s klenoty (nebo vy si klíče od baráku necháváte doma?), Antropoid nebyl první výsadek z Anglie.... a tak by se dalo pokračovat dál.
Pohled na heydrichiádu z jiného úhlu. Pro mě velmi napínavé čtení, přestože vím, jaký bude konec. Obdivuji autorův zájem o detail. O to víc, že je cizinec.
Téma zajímavé, historicky asi přesné, také autorovi nelze odepřít, že témamatem opravdu dýchá a snaží se přenést týž dojem na čtenáře, ale mě teda velmi rušily vsuvky na téma: "Do tváří se mu nahrne krev ..." a pak to začne, polemika, zda je to pravda, pak hanba a vzpomínky, jak nikdy nechtěl psát ty beletristické výmysly, větu vyškrtne, pětkrát větu nahradí, nic mu tam nesedí, tak nakonec prázdno zaplní stejnou větou jako na začátku. Toto mu zabera stránku a půl a mě to akorát vytáčí. Nebo jakou má barvu Heidrichův mercedes, černý nebo zelený, asi jsem obyčejný laik, ale mi je to úplně jedno, zajímají mě dějiny a samozřejmě jsem ráda, pokud se autor drží historických událostí a oceňuji i mnoho podrobností, které vypátral, ale toliko věnovat barvě auta mi přijde zbytečné a mě to nebaví. Když nevím, můžu pomlčet..Ale v tomto je tento román specifický, že většinu informací máme s komentářem autora a lidem se to líbí..Určitě je to subjektivní a mě se to nelíbilo, hlavně kvůli tématu dávám 3*, jinak bych se musela opravdu zamyslet, kam bych nechala Bineta až spadnout..
Provokativní název je vlastně zkratkou podtitulu knihy v němčině a stejně provokativní je i výjimečná forma, kterou autor pro svůj román zvolil. Sám autor jej nazývá infrarománem, což jak jsem se složitě dopátrala, znamená román (tedy beletrie) nepřekračující historické danosti a skutečnost. Já mám spíš pocit, že je to román o románu. Vedle příběhu Heydricha (s mnoha fascinujícími odbočkami) a příběhu operace Antrophoid (které se zákonitě v bodě atentátu střetly) totiž obsahuje i příběh o tom, jak tento román vzniká. A tak je čtenář de facto "živě" přítomen tomu, jak příběhy v autorově mysli rostou, proplétají se, komplikují a nakonec vrcholí. A je to napínavý a hluboce poutavý proces. A pro nás Čechy (i Slováky) má navíc přidanou hodnotu v lásce a obdivu, které autor k našim zemím chová. A tak můžu říct, že i přes smutné téma a špatný konec (jak jinak) je to jímavé a vlastně radostné čtení.
Román o autorovi, jak píše svůj první román. Poměrně netradičně pojatá skladba, na druhou stranu velice vhodně a čtivě. Autor svými odbočkami dokáže čtení zpříjemnit, ale hlavně odlehčit. Naproti tomu ale rozhodně nijak nesnižuje odbornou úroveň díla. I když pravda, některé pasáže jsou trochu přibarvené...
Kdyby nějak podobně vypadaly moderní učebnice, děti by se jistě do školy připravovaly raději, dospělí by knihu otevřeli daleko častěji a výsledkem by byla bystřejší populace, než které jsme bohužel svědky. Kniha vám zpříjemní několik večerů, poznatkově obohatí, ale zároveň dodá trochu toho ztraceného vlastenectví. Na jejím konci si čtenář znovu uvědomí, jak někteří lidé bojovali a co dokázali obětovat za naši zemi. Možná bychom si jí vážili trochu více sami i dnes... Samozřejmé totiž není vůbec nic.
Kniha písaná zvláštnym spôsobom : akoby ste sedeli naživo s autorom a on striedavo rozpráva príbeh atentátu a strieda to poznámkami o sebe a o tvorbe knihy. Veľmi neobvyklé, ale dávkované tak s mierou, že je to v poriadku. Veľmi čítavé. Veľa nových informácií o dobe, mixované so strhujúcim dejom. Vtipné predely. Kapitoly dlhé jeden riadok. A zrazu ste na konci knihy a chcete druhý diel. Možno vyjde.
Po Novákově skvělé knize "Zatím dobrý" popisující nerovný boj bratří Mašínů s totalitním systémem je Binetova HHhH dalším zvučným brnknutím na strunu československého vlastenectví. Myslím, že je záhodno si připomínat důležité momenty světové historie, ve kterých svou obdivuhodnou úlohu sehrávají čechoslováci v roli hrdých, nepoddajných tvorů schopných uštědřit tvrdou ránu perverznímu režimu v dobách v české historii nejtemnějších. Z Binetova přístupu není těžké rozeznat lásku, kterou cítí k Československu, obdiv kterým zahaluje postavy Kubiše, Gabčíka a jiných účastníků operace Anthropoid i stud za "svou" Francii, která spolu s ostatními velmocemi obětovala v Mnichově "bezbranné" Československo Hitlerovi.
Binetovo lpění na prokazatelných skutečnostech a nevole vymýšlet si nedoložené rozhovory zmiňovaných postav posouvá jeho beletristickou prvotinu spíše k žánru literatury faktu, ale neubírá ji na čtivosti románu. Navíc nám kniha dává možnost nahlédnout do soukromé kuchyně spisovatele, jež se celou svou duší snaží nepřekrucovat historickou pravdu, a jež v něm tímto nutně vzbuzuje pochyby nad možnostmi beletrie striktně se držet doložených pravd. Proto jsou v knize standardní románové "smyšlenky" nahrazovány autorovými soukromými úvahami, zážitky nebo prožívanými emocemi, které se během psaní jednotlivých částí autorovi vyjevovaly. A právě tyto konsekvence činní zážitek z knihy ještě silnějším.
Hodně osobní, netradiční pohled a musím přiznat, že pro mě plně vyhovující. Nemám rád pouhá suchá fakta, libuji si v užití jazyka a nejrůznějších konotací. Bravo, tleskám.
Tak tato kniha je velkým zklamáním. Nejdříve za co ty dvě hvězdičky... Skládá poklonu Čechám a dívá se na události jako je například Mnichovská dohoda stejně jako Češi. Do dneška většina Francouzů myslí, že bylo v pořádku nás zradit a nechápou co nám vadí. To jsou asi jediné klady... Téma je celkem zajímavé ale to celou dobu autor poctivě kazil. Kniha totiž není o atentátu ani o parašutistech ale jen a jen o autorovi. Jeho sebestřednost kazila dojem z příběhu celou dobu a dost mě iritovala. Minimálně polovina kapitol je o tom, jak shromažďuje materiály a zbytek kapitol připomíná spíše poznámky pro pozdější knihu. I v kapitolách, kde Gabčík s Kubišem bojují o život, líčí co právě autor dělá, kolikátého právě řádky píše. Kniha by se mohla jmenovat "Jak jsem začal psát". Navíc mi přijde dost ubohé pomlouvat uprostřed vlastní knihy knihu konkurenta (asi se mu nelíbí že Littell píše lépe). Škoda, že se nesoustředil na příběh víc než na sebe (kapitoly o tom, jak pátral po barvě Heydrichova auta jsou asi 4 ale ani jedna o výcviku parašutistů).
Dobrá kniha, skvělý příběh ( jak by nebyl, když ho napsal sám život), ale v mém případě měla tato kniha tu smůlu , že přišla jako druhá po knize se stejným tématem a trochu podobným zpracováním ( střídání dvou časových rovin). Tou první byla kniha Viditelný svět od Marka Slouky a i když v ní autor mnohem méně dbá na pravdivost údajů, je pro mě příběh atentátu takto zpracovaný čtivější.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus zfilmováno Reinhard Heydrich francouzská literatura operace Anthropoid protifašistický odboj Protektorát Čechy a Morava atentát na HeydrichaAutorovy další knížky
| 2010 |  HHhH |
| 2021 |  Civilizace |
| 2017 | Sedmá funkce jazyka |
| 2024 | Perspektivy |
Nádherný čtenářský zážitek! Román HHhH od p. Bineta je jeden z dárků, které jsem dostal ke čtyřicátinám. Jsem jím naprosto nadšen. I když čtu dost, tak málo čtu opravdu současné světové hity beletrie. To je taková nádhera přečíst si něco dnešního, svěžího, myšlenkově bezvýhradně blízkého a skvělého! To bych uměl fakt častěji
Tuto knihu vřele doporučuji především každému, kdo je přesvědčen, že určitě nechce číst žádnou knihu o atentátu na Heydricha.