História sveta v 10 a 1/2 kapitolách

21.08.2024

Mluvit pravdu! Jenže pravda je ošidná, zvlášť ta historická …
A tak se musíš zeptat: Můžeme poznat dějiny? A pravdu? A jak o nich psát?

Historie světa nabízí mozaiku příběhů, v nichž ožívá alternativní historie lidstva. Každý z příběhů má vlastní perspektivu, každý je psaný za použití jiného žánru (apokryfní bajka – hned na začátku mě vyloženě nadchla, dobrodružná povídka mě bavila a tragikomická reportáž spíš jen zaujala svým stylem, …), a všechny mají něco společného, kromě toho, že se jedná o fikci, spojovacím článkem je na první pohled přítomná ironie, jež ukazuje na slabosti lidské rasy a na jeho zoufalé snahy najít ve svém konání smysl …

Knížky Juliana Barnese neplynou a nečtou se snadno, je to právě naopak, musíte být soustředění a neustále ve střehu, v každém z příběhů na vás totiž číhá spousta metafor (jedna taková geniální je ukrytá hned v prvních dvou příbězích – v podobě černého pasažéra na Noemově arše a lidskému oku v podstatě neviditelného „zločince“, kterého je potřeba za jeho záškodnickou činnost potrestat --- ONI jsou totiž téměř nepostřehnutelní a jako neviditelné síly nahlodávají … zejména lidskou paměť, jsou v každém z nás, červíci pochybností a slabosti …
Tahle historie, tak jak je nám v příbězích předkládaná, v podstatě zcela ignoruje velké dějiny, namísto toho se zaměřila na, z pohledu dějin, banální a v dějinách ztracené události a zcela subjektivně je mění – podle Barnese totiž dějiny jako celek nedávají smysl – o to se mohou pokusit jen dějiny osobní, ty jsou ale zase dost neobjektivní, protože nedílnou součástí takového příběhu jsou i emoce …
Jsou tedy dějiny „jen sbírkou subjektivně motivovaných vyprávění“?
Všichni tak nějak víme, že úplně objektivní pravda v podstatě není dosažitelná, že když dojde k nějaké události, vždy před námi (pozorovatelem, tím, kdo vypráví) vyvstane množství subjektivních pravd, které nějak zhodnotíme a posléze zafabulujeme do historie, do nějaké verze toho, co se „skutečně“ stalo. Takže, je to verze falešná? Podle pana Barnese musíme přesto, navzdory výše řečenému, v dosažitelnost objektivní pravdy věřit …

„víra v pravdu, nějakou pravdu, intersubjektivní, ne-li objektivní pravdu je nutná kvůli přežití“
„Je to naše jediná naděje, i když nás zklame …“

24.05.2024

Barnes nás provede mozaikou příběhů, které nám předkládá jako alternativní historii lidstva, ale také jako znaky úpadku dnešní společnosti. Příběhy vzájemně propojené, z nichž ukazuje na slabosti lidstva, s a jeho zoufalé snahy najít to, po čem touží.

10.01.2023

Knížka, se kterou se nelze nemazlit. A která uspokojí smysly, emoce i rozum. Poprvé jsem ji četla jako svého prvního Barnese cca před dvaceti lety - a kupodivu jsem si pamatovala průvodce červotoče a plavbu (nejen) po moři jako metaforu života i smrti. Připomněla jsem si nejednoznačnost starce Noema, drama ztroskotání Médusy (díky za Géricaultův obraz Výjev ztroskotání lodi přímo v knize), nekonečné úvahy nad vztahem skutečnosti, historie, vzpomínky, obrazu a umění a podivnost závěrečného snu o ráji. Ano, je to román, ale román v povídkách, a tak mě kromě hledání průběžných motivů a různobarevných nití baví i žánrová pestrost, ta procházka od apokryfní bajky přes tragikomickou reportáž, dobrodružnou povídku, esej nebo grotesku po deník. Tentokrát si budu dlouho pamatovat žalostnou Trosečnici a ironickou Proti proudu! - tyto dvě se trefily do momentální nálady; za vrchol ale považuji stále ústřední Ztroskotání lodi.

15.01.2020

Julian Barnes ako ho mám rád. Zdanlivo kniha poviedok, ale v skutočnosti román v poviedkach-kapitolách, kde sa striedaním rozprávačských rovín, štýlov a foriem (raz je to bájka, inokedy poviedka v dopisoch...), podobne ako vo Flaubertovom papagájovi, dosahuje výnimočného efektu spoločného osudu ľudí a zvierat po potope sveta, ktorá je východiskovým bodom knihy. V každom príbehu však hlodá nejaký neviditeľný črvotoč (tu opísaný ako čierny pasažier archy Noemovej) ako v každom z nás.
Kapitoly histórie sveta nám v podaní pána Barnesa majú jeho slovami slúžiť čoby „modelové situácie, podľa ktorých by sme sa mali vydať do budúcnosti“. A ten črvotoč je ti tik tik tik tak, Láska.
Odporúčam všetkými piatimi hviezdami, ktoré mám k dispozícii.

08.05.2018

Ze začátku jsem byl nadšený, ale kapitoly v druhé polovině mi přišly slabší. Hezké bylo jak na sebe některé příběhy navazovaly, resp. spíš jen dělaly vtipné narážky.

Neuchopitelnost pravdy, jemná ironie, fabulace a v jistých momentech selhávající rozum jsou průvodci touto knihou. Svět, který nám autor předkládá, je paralelním místem, kde se odehrává život.

12.08.2015

Toto bola tretia kniha od Barnesa, co som precital... Velmi kvalitne a erudovane napisane. Niektore poviedky ma bavili viac, ine menej, ale nakoniec som sa uspesne prehryzol az k zaveru.

21.02.2015

Ironií prosáklých 262 stránek s povídkami vážně vtipnými, ale i naprosto vtipně vážnými. A všechny jsou důmyslně propojeny, ať už jen narážkou nebo rovnou celým motivem. Historie světa v 10 1/2 kapitolách je kniha, nad kterou mnohdy musíte uznale zamručet a nebo se pousmát nad enormně výstižným přirovnáním. A ve všem se zrcadlí ta obrovská ironie, ten paradox, ignorance lidí, jejich naivita zaobalená v ideálech.. Hodnotím pěti - za to mrazení v zádech při čtení o sobech s modrými pruhy, stejně tak ale i za celkově úsměvný náboženský spor s bestioles, a za tu inteligentní cyklickou provázanost.

"A co pak? Všichni zmoudřeli? Lidi přestali stavět nová ghetta, ve kterých se praktikují staré perzekuce? Přestali dělat staré chyby nebo nové verze starých chyb? (A opakují se dějiny, poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška? Ne, to je příliš velkolepé, příliš chápané jako proces. Dějiny jen prdí a my znovu ochutnáváme ten chleba se syrovou cibulí, který spolkly před mnoha staletími.)"

08.05.2014

Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla. Barnes se zařadil razem mezi mé oblíbené spisovatele.