História sveta v 10 a 1/2 kapitolách přehled

15.03.2025

Výborné povídky, ale je třeba si zážitek odpracovat. Barnes mi trochu připomíná Kunderu svým esejistickým stylem psaní. Povídky jsou rozhodně originální! Historie mohla vypadat i takto a popis lásky je brilantní.

21.08.2024

Mluvit pravdu! Jenže pravda je ošidná, zvlášť ta historická …
A tak se musíš zeptat: Můžeme poznat dějiny? A pravdu? A jak o nich psát?

Historie světa nabízí mozaiku příběhů, v nichž ožívá alternativní historie lidstva. Každý z příběhů má vlastní perspektivu, každý je psaný za použití jiného žánru (apokryfní bajka – hned na začátku mě vyloženě nadchla, dobrodružná povídka mě bavila a tragikomická reportáž spíš jen zaujala svým stylem, …), a všechny mají něco společného, kromě toho, že se jedná o fikci, spojovacím článkem je na první pohled přítomná ironie, jež ukazuje na slabosti lidské rasy a na jeho zoufalé snahy najít ve svém konání smysl …

Knížky Juliana Barnese neplynou a nečtou se snadno, je to právě naopak, musíte být soustředění a neustále ve střehu, v každém z příběhů na vás totiž číhá spousta metafor (jedna taková geniální je ukrytá hned v prvních dvou příbězích – v podobě černého pasažéra na Noemově arše a lidskému oku v podstatě neviditelného „zločince“, kterého je potřeba za jeho záškodnickou činnost potrestat --- ONI jsou totiž téměř nepostřehnutelní a jako neviditelné síly nahlodávají … zejména lidskou paměť, jsou v každém z nás, červíci pochybností a slabosti …
Tahle historie, tak jak je nám v příbězích předkládaná, v podstatě zcela ignoruje velké dějiny, namísto toho se zaměřila na, z pohledu dějin, banální a v dějinách ztracené události a zcela subjektivně je mění – podle Barnese totiž dějiny jako celek nedávají smysl – o to se mohou pokusit jen dějiny osobní, ty jsou ale zase dost neobjektivní, protože nedílnou součástí takového příběhu jsou i emoce …
Jsou tedy dějiny „jen sbírkou subjektivně motivovaných vyprávění“?
Všichni tak nějak víme, že úplně objektivní pravda v podstatě není dosažitelná, že když dojde k nějaké události, vždy před námi (pozorovatelem, tím, kdo vypráví) vyvstane množství subjektivních pravd, které nějak zhodnotíme a posléze zafabulujeme do historie, do nějaké verze toho, co se „skutečně“ stalo. Takže, je to verze falešná? Podle pana Barnese musíme přesto, navzdory výše řečenému, v dosažitelnost objektivní pravdy věřit …

„víra v pravdu, nějakou pravdu, intersubjektivní, ne-li objektivní pravdu je nutná kvůli přežití“
„Je to naše jediná naděje, i když nás zklame …“