Historické základy novodobého práva soukromého

Historické základy novodobého práva soukromého
https://www.databazeknih.cz/img/books/74_/74613/bmid_historicke-zaklady-novodobeho-prava-hBl-74613.jpg 4 2 2

Druhé, doplněné vydání úspěšné učebice zahrnuje složitý vývoj právní romanistiky od pádu římského impéria do konce 19. století. Publikace je určena především posluchačům právnických fakult, její vydání však jistě uvítá i širší odborná a laická veřejnost.

Přidat komentář

Set123
01.09.2024 4 z 5

Na českých právnických školách se stále vyučuje římské právo. Nic proti tomu, ono se to hodí. Tedy, hodilo by se to, kdyby se učilo kvalitně, což se bohužel nedělá. Stojím za tím názorem, že samostatná výuka materie římského práva je k ničemu. Co si člověk náhodou opravdu zapamatuje, zapomene dřív, než se to začne učit v aktuální právní materii. Hmotě římana by prospělo, kdyby byla vyučovaná v úvodních přednáškách samostatných předmětů. Když už chceme učit systematiku římského práva, je pak podle mě zbytečné to roztahovat na dva semestry. Právo rodinné a upřímně i právo dědické ve značné míře, jakož i římský proces, je dnešnímu studentovi látkou cele zbytečnou. Říkám jeden semestr. Druhý semestr by se měl věnovat něčemu důležitějšímu – recepci římského práva. Této oblasti se na našich fakultách věnuje po jedné přednášce. Přitom je to recepce, která římské právo skutečně zformovala. Slovy klasika, římští právníci byli vnikající praktici, ale jen velice průměrní teoretici.

Tato kniha představuje recepci asi v nejlépe, pokud jde o dostupné alternativy. Rozhodně tedy stojí za přečtení, osobně bych se nezdráhal říct, že si z ní člověk odnese stejně, ne-li víc, než z klasického KUSu, protože recepce ve skutečnosti je víc, než hmota.

Netroufl bych si o knize říct, že je dokonalá. Je psaná poněkud staromódním způsobem, je strašně upovídaná, repetetivní až hanba (autor poznatky neustále recykluje, hlavně u glosátorů a komentátorů – což je na straně druhé nejzajímavější část učebnice). Snad by si látka zasloužila trochu větší propojení (charakteristika školy, představitelé, i intelektuální dědictví jsou vždy vykládány víceméně samostatně a tedy nedostatečně provázaně), hlavně by to chtělo podstatně víc prostoru věnovat reálnému přínosu školy, hlouběji se dostat do jejich metodologie a proměn jednotlivých institutů. Platí, že kniha na 120 stranách pokrývá intelektuální vývoj od jedenáctého, do 19. století, očividně tedy dost podrobná není.

Ale je to víc, než dostaneme jinde. Pro srovnání, sáhnout lze po asi nejlepší učebnici římského práva u nás – tedy po Heyrovského Dějinách a systému římského práva, kterážto kniha recepci věnuje asi 20 stran. Nabízí se také Sommerovy Prameny soukromého práva římského, zde naleznete asi 30 stran. Urfusovo pojednání tedy favorizuji.