Hlad - paměti mého těla
Roxane Gay
„Jedla jsem v naději, že když budu obrovská, moje tělo bude v bezpečí. Pohřbila jsem dívku, kterou jsem byla, protože té se děly nehezké věci. Ale ona tu je i nadále. Pokouším se propsat zpátky k ní a říct jí to, co potřebovala slyšet.“ Autorka s odzbrojující upřímností popisuje zkušenost s vlastním tělem, vztah k jídlu a morbidní obezitě. Klade si otázku, co to znamená naučit se starat sama o sebe, a jak uspokojit hlad fyzický, ale i psychický.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2019 , XYZ (ČR)Originální název:
Hunger: A Memoir of (My) Body, 2017
více info...
Přidat komentář
Kniha byla čtivá. Také bojuju s obezitou, byť daleko menší než autorka. Psát umí. Vadilo mi ale, že i když tušila, kde je jádro jejího problémů, nešla na terapii. Pořád řešila jídlo a tloušťku, ale nedala prostor duši. Pořád jsem čekala, kdy konečně začne svůj problém rozmotávat a řešit a ono nic.
Kniha je vlastně sbírkou esejí, jež dohromady spojuje téma autorčina morbidně obézního těla. Jako hlavní příčinu svého problému Gay vnímá to, že byla ve dvanácti letech znásilněna, nicméně při četbě lze vytušit i další faktory, kterých si sama autorka není možná vědoma. Velmi mě zaujal mnohostranný pohled na (nejen obézní) tělo a tělesnost vůbec a také různé potíže, které takto vysoká váha přináší (namátkou modřiny z opěrek na ruce).
BIografické psaní oceňované spisovatelky a její otevřená a dosti upřímná zpověď o tom, jak byla ve 12 letech znásilněna a jak to ovlivnilo její další život. Upřímnost, s kterou se dělí o vzpomínky, na které by nejradši zapomněla, je místy opravdu syrová. Bohužel bylo psaní dosti chaotické a některé pasáže se opakovaly. Navíc byla kniha psaná takovým tím americkým stylem, který mi úplně nesedí a je pro mě těžce stravitelný. Odsýpalo to jakž takž, místy vůbec, nicméně od oceňované autorky bestsellerů bych čekala více štábní kultury, co se týče psaní. Takto na mě kniha dělá dojem, že ji mohla napsat kterákoliv takto postižená žena, a ne někdo, kdo popsal stohy papírů a má před jménem prestižní titul. Škoda.
Bylo to čtivé, trochu chaotické, biografie o extrémně obézní ženě, která tápe životem a hledá viníky svého hladu. Jedno pochválit musím a přeci její upřímnost.
Poutavé čtení. Od první stránky mě autorky vtáhla do příběhu svého života. Jednu hvězdičku jsem ale musela ubrat za neustále opakování stejných frází pořád dokola. Chápu, že se s problémem takhle lépe vyrovnavala, ale při čtení to občas působilo dost rušive a od poloviny knížky mě to vyloženě štvalo. Jinak lehký stal psaní, chytlavý příběh, velmi snadné se szit s hlavní hrdinkou, i když málokdo zažil to co ona.
Hlad - paměti mého těla
dávám stranou samotnou traumatickou událost, která je hrůzná. je mi líto, že autorka musela v dětství něčím takovým projít.
když se ale mám vyjádřit k samotné knize, velmi špatně se mi čte. jakoby se to celé stále točilo v kruhu, rekapitulace stejného znemožňují jakýkoli posun či vývoj. občas mám pocit, že je mi nějaký detail povědomý, možná už jsem se knihu pokoušela přečíst v minulosti - a netuším, jestli to vůbec dočtu.
chybí mi tam vnitřní reflexe, vhled, možná ta terapie, jak tu někdo píše. rodiče jsou úplně bezva, ale nechali dívku po traumatizaci v podstatě ladem, aby pak řešili jen tloušťku coby následek znásilnění. její dětství bylo skvělé, akorát že někde musela nabrat tu ochotu nechat se zneužívat agresorem, se kterým chodila - někde se to muselo vzít.
celkově mi to přijde jako čistě racionální ruminace nad věcmi, co se staly, a co se pouhým racionálním uchopením nevyléčí, bohužel. věřím, že na akademické půdě může být tento způsob psaní oceňovaný, v knize mě ale nedokáže zaujmout, ani udržet.
EDIT: dočteno a zaplaťpámbu za to, autorka se postupně propadá do větší a větší sebelítosti. a taky uraženosti a naštvanosti - věcí, o kterých píše, že je nesnáší, nebo jí vadí, je opravdu moc.
je to jako trávit čas s kamarádkou, která si roky stěžuje na totéž, aniž by ale k řešení své situace udělala jediný krok. Roxane Gay ještě několik desítek let po znásilnění cyberstalkuje svého agresora a volá k němu do práce; je jasné, že to celé nemá vůbec zpracované. a to, že přes veškerá svá privilegia nešla do terapie (na kterou na rozdíl od mnoha psychicky trpících Američanů v pohodě má), mi pěkně lezlo na nervy.